Dvě šumavské nejasnosti Na Neviditelném psu vyšel můj článek Deset šumavských lží. Čtenář Jiří Moudrý na něj reagoval takto: "Mám dvě hlavni nejasnosti: 1. Domníval jsem se, ze takřka jediný zbytek původních porostu na Šumavě byl Boubínský prales. Že ostatní lesy jsou nepůvodní, snad prý osazené smrky přivezenými odjinud. A ze se přestaly hospodářsky využívat až po roce 1945. Nakolik jsou tyto představy chybné? 2. Domníváte se, že novy "les", který tam vyrůstá se všemi stromy stejného stáří je zdravý či přirozený biotop?" To mne přimělo odpovědi ro zvést a publikovat, protože zřejmě je takových čtenářů víc, ale neozvou se. 1. Boubínský prales neleží vůbec v NP Šumava, ale mimo jeho hranice, v CHKO Šumava. Vzhledem k velkému výškovému rozpětí zahrnuje tato rezervace tři základní vegetační jednotky: květnaté bučiny (Fagion), acidofilní horské bučiny (Luzulo-Fagion) a klimaxové smrčiny (Piceion excelsae). Plošně převažují bučiny. Stromové patro přirozených květnatých bučin je tvořeno bukem lesním (Fagus sylvatica), smrkem ztepilým (Picea abies), jedlí bělokorou (Abies alba), javorem klenem (Acer pseudoplatanus) a jilmem horským (Ulmus glabra). Klimaxové smrčiny jsou v Boubíně zastoupeny jen několika procenty. Pokud jde o horské klimaxové smrčiny, tak ty jsou zachované především v centrální části Šumavy a jsou (resp. by měly být) chráněné národním parkem. Smrčiny tam byly od nepaměti a je to jedno z mála míst kde se zachovaly. Horské smrčiny jsou ve stromovém patře tvořeny 95-98 % smrkem. Pozoruhodný je především více než pětisethektarový Trojmezenský prales - největší a nejlépe dochovaný zbytek horského smrkového lesa ve střední Evropě (desetkrát větší než Boubín). Chráněnou rezervací se stal už v roce 1933. Od roku 1991, kdy byl na Šumavě vyhlášen národní park, je jeho nejpřísněji chráněnou první zónou. Tato území ( a mnohá další) nejsou hospodářsky využívána asi 150 - 200 let. Oblast v okolí Plechého a Trojmezné hory si uchovala pralesní charakter především díky své nepřístupnosti. Ve svahu nad Plešným jezerem se nikdy nekácelo, také do ostatních částí dnešního pralesa chodili lidé pro dřevo jen výjimečně. Ještě po r. 1700 byl pohraniční hvozd až po Modravu a Kvildu a celý hraniční hřeben neosídlen a prakticky nedotčen. V těchto místech se evidentně nekácelo ani v době, kdy Šumava byla anektována Německem a po natažení železné opony se zde také zasahovalo jen výjimečně. Kromě centrální Šumavy prakticky v celém zbytku republiky jsou smrčiny uměle vysazené člověkem, ale tady ne ! A to jsou právě ty o oblasti, o které celou dobu jde. Jak se tedy obnovoval les před příchodem člověka do centrální Šumavy? V podstatě třemi způsoby : pomocí větru, sněhu a nebo kůrovce. Dokud totiž staré stromy ( mající někdy i několik set let) rostou v hustém zápoji, stromy v podúrovni nemohou růst a čekají. 2.O stejnověkost nemějte obavu - již teď jsou ve většině kůrovcem napadených míst stromy staré 40-60 let, které kůrovec nenapadl, protože jsou vysoké třeba dva metry a vypadají jak vánoční stromeček. Takto malé stromy kůrovec nenapadá. Nejstarší nalezené stromy na centrální Šumavě mají kolem 500 let - logicky je tedy nesázeli lidé. Většina těchto horských smrčin byla v minulosti ostrůvkovitě, ale i plošně kácena, ale téměř nikdy se tam smrk nesázel a to ani za tzv. Klostermannovy kalamity. Tyto lesy se obnovovaly spontánně samy. Kriterium původnosti lesa totiž není v tom, zda se tam nikdy nekácelo, ale zda se tam nikdy nesázelo. To sázení se dělo vesměs níže a skutečně asi 5 % (tj nepatrně) sazenic pocházelo z oblastí mimo Šumavu. Tyto nepřirozené lesy by měly být citlivě vykáceny a přeměny na přirozený les, tj většinou bučiny. Takovému kácení ale nikdy nikdo nebránil. Možná se zeptáte, proč tedy, u všech všudy, se pořád snaží někdo kácet přirozené horské smrčiny. Je to proto, že v přirozených horských nerozkradených smrčinách je velké množství kvalitního rezonančního smrkové dříví, které se vyvažuje téměř zlatem. Tedy : to co vzniká spontánně pod uschlými starými stromy v centrální části Šumavy není jednověká smrková monokultura ( vlastně to vůbec není kultura), ale je to základ přirozeného horského smrkového lesa, který se od začátku našeho letopočtu už asi desetkrát obnovil (tj zmladil) aniž by do toho člověk jakkoliv vrtal. Po tom, co padnou a zetlejí poslední souše - tj asi za dvacet let po gradaci (to se dá vidět například u Roklanské hájenky, kde byla kůrovcová gradace před dvaceti lety) se zde bude nacházet les , kde budou místa se stromy starými až 80 let, ale místa ze stromy starými třeba jen 5 let. Takto se obnovuje horský les. A vždycky u toho byl kůrovec. Kůrovec je totiž nejen hrobařem ale i porodníkem horského smrkového lesa.