Capartice – Za uplynulým bezmála čtvrtstoletím se nyní může s klidným svědomím ohlédnout lesní správce, který donedávna pečoval o lesy Městyse Klenčí. Jakub Ledvina je ve svém oboru určitou raritou, neboť v listopadu oslavil 84 narozeniny!
„Velmi si vážíme jeho práce a děkujeme mu za to, jak se staral o naše lesy," říká starosta Klenčí Jan Bozděch.
Pan Ledvina vyrůstal v Dílích a rodnému ´koutu´ zůstal věrný po celý život. Bydlel posléze v Caparticích a Klenčí, nyní žije opět v Caparticích.
„Jméno Jakub moc nepoužíval, odmalinka se mu říkalo Sláva. Klenečským obecním hajným se stal v roce 1990, kdy odešel do důchodu, předtím byl lesník na lesním závodě Trhanov. Pak se celých 24 let poctivě staral o to, aby 40 hektarů obecního lesa prospívalo jak má, aby byl les zdravý, čistý, aby přinášel Městysi Klenčí patřičný užitek," říká na adresu seniora Eva Buršíková z Baarova muzea, pamětnice, jíž z dění v Klenčí nic neuniklo a je takříkajíc pochodující kronikou.
Opanu Ledvinovi je známo, že si o lese vedl důkladnou evidenci.
„A nejen to! Dokud byl mladší, pečoval o okolí Baarova pomníku na Výhledech, přístupové cesty i tamní parkoviště. Přitom nikdy nic nedělal jenom pro peníze, vždyť o lesy se staral za pár stovek měsíčně, trochu si přilepšil až tehdy, když se prodalo dřevo. Myslím si, že v dnešní době se asi hned tak nenajde někdo, který by za takovou symbolickou odměnu dělal," myslí si Buršíková.
„To je pravda. Měl jsem při nástupu do funkce možnost zjistit, že pan Ledvina byl zaměstnán jako hajný za 800 korun měsíčně. Prý to dělal z lásky ke Klenčí a lesu. Co se týče prodeje dřeva, měl z něj odměnu jedno procento, až později dvě. Musím říct, že to, jak dobře o lesy městyse pečoval, přispívalo k významnému posílení rozpočtu Klenčí. Vždyť jen v loňském roce díky tomu městys získal bezmála půl milionu korun," podotýká starosta Bozděch.
„A nebyl to jen les. Jeho vášeň byl fotbal. Pamatuji si, že trénoval v Chodově dorostence a v Klenčí děti. Denně je i ve svém věku v pohybu, teď dostal pod stromeček trekingové hole," prozrazuje dcera Alena Osvaldová a dodává, že tatínek je vedl ke sportu, museli všichni například lyžovat, sám lyžoval ještě před pár lety. „V Caparticích znovu bydlím od roku 1989. Předtím jsem zde žil, ale v jiném domku, od roku 1956 do roku 1968. Pak jsem si postavil v Klenčí chaloupku, teď tam žije dcera. Prakticky jsem se v lese narodil a v lese jsme zůstal. Během života jsem sice mohl dělat různé věci, možnosti byly, ale já jsem lesák! To mi bylo shůry dáno," říká pan Ledvina.
Za život dostal hodně ran, přesto nezatrpkl.
„Nejhorší ze všeho bylo, když mi jako osmnáctiletý zemřel vnuk, a byly i jiné nepříjemné věci. Ale v našem mozku je to tak zařízené, aby krásno nám v hlavě zůstalo a to špatné odplavalo nebo zůstalo někde na blatech. Kolikrát jsem si musel za život ledacos vyslechnout, protože co jsem si myslel, to jsem také řekl. Ale to už je pryč," říká k nepříjemnostem, jež mu přinesla jeho přímočarost.
K povolání lesníka se dostal přes lesnickou zkoušku, již posléze doplnil studiem.
„Dálkově jsem studoval lesmistrovskou školu ve Vimperku, abych měl úplné a předepsané vzdělání," upřesňuje.
Nenudí se, když už je konečně pořádně v důchodu? Jak začíná jeho běžný den?
„Ráno okolo půl osmé, někdy v sedm, vyskočím. Jdu se umýt, někdy se sprchnu a připravím si snídani. Jdu se podívat ven, tam potkám nějakého zajíce a zvěř. Pak mne čeká čtení. Beru noviny a zeť bere další, tak si je půjčujeme. Mám také spoustu knížek. Ještě také dopisuji hospodářskou knihu, a to výkony, které se udělaly koncem roku. Nechápu lidi, co říkají, že ´nemají do čeho píchnout´. Po takových bych něco hodil! Není to, že by neměli co dělat, ale nechce se jim. Já o práci strach nemám, všude kolem se najde, i třeba maličkosti při procházce venku – třeba zvednout a uklidit kámen z cesty, zvednout suk... Já spíše myslím na to, aby mi zdraví dovolilo dál něco dělat. Dlouhou chvíli rozhodně nemám, vždycky si něco najdu. Hlavně aby to bylo užitečné a aby z toho měl člověk radost," popisuje čiperný senior, jemuž by mnozí mladší mohli jeho vitalitu závidět.
V přírodě strávil celý svůj život. Co říká na letošní ´způsob´ zimy?
„Já sice v posledních letech už nemám rád sníh jako kdysi. Ale na druhé straně má člověk radost, když napadne sníh a vidí všechny stopy, kde co v lese chodí. Když není sníh, není to dobré pro děti, zvlášť na Vánoce, to by měl být. Dříve u nás bývalo sněhu! Loni už to bylo špatné a letos není vůbec, i když ho slibují v únoru. Sluníčko ale začne mít brzy sílu. Letošní zima je špatná," konstatuje. Nedalo nezeptat se, co mu udělá největší radost.
„V mém věku je radost, když se člověk ráno vzbudí a zjistí, že je živ, přiměřeně zdravý, může se najíst, jít se podívat ven a přivítat sluníčko," konstatuje.
A co má nejradši k jídlu?
„Mám rád všechno, třeba mrkev s masem, rizoto, pak i králíky a zvěřinu," nezapře v sobě lesáka a někdejšího myslivce. Otázku, kde má svoje oblíbené místo, zodpověděl takto.
„Mně se líbí všude, kde jsou dobří lidé, usmívají se na sebe a také tam, kde není bolest," odpověděl mimo jiné. Jaké bylo překvapení, když na naše společné povídání bezprostředně reagoval písemně.
„V tu chvíli jsem nedovedl odpovědět to, co bych měl, to víte, léta. Nic jiného mne v tu chvíli ani nenapadlo, ale tak tomu není. I já mám svá místa, kam v radosti, starostech a smutku, ale mnohdy jen tak beze všeho rád zajdu: Baarův pomník na Výhledech, pod lesem nade Klenčím, Capartická louka, zastavení u Šebkovny a krásný pohled na Bučinu, Čerchov i nedalekou Šumavu, i ke včeličkám do údolí pod Pranty ke kamarádu Hejtmánkovi a jeho paní rád pro potěšení zajdu. Jistěže i v mém domečku pod lesem je mi dobře, s pomocí vnuků jsem si jej opravil. Všade v tomto krásném kraji je mi dobře, vždyť jsem se tu narodil a pak i pracoval, jak nejlépe jsem dovedl," vyjímám z krásného vyznání pana Ledviny, jehož po celý život provází láska k lesům a přírodě.
