Kalendářní měsíc duben se může pyšnit zdobným přívlastkem „Měsíc lesů”. Plným právem, neboť lesů v naší republice je asi 1/3 její rozlohy. Domovem lesů jsou zpravidla ty plochy, které nelze racionelně zemědělsky obhospodařovat, ani stavět na ně různé velkoplošné objekty jako markety, skladiště, továrny, sídliště a podobně, tedy hlavně hory a kopcovitý terén.

Zatímco zemědělec sklízí svou úrodu z polí každý rok, doba, která uplyne od vysazení sazeničky lesní dřeviny do jejího pokácení, je dlouhá 80 až 100 let. Je to tak zvané obmýtí. Po celou dobu se o les starají odborní pracovníci – hajní, polesní, personál lesní správy až po resort lesů na ministerstvu zemědělství.

Proč právě je duben měsícem lesů? Zima ustupuje, začíná jaro, příroda se probouzí z dlouhého zimního spánku. Lesáci pečující o naše lesy mají v tomto období nejvíce práce, aby v půdě zachycená jarní vláha byla optimálně využita pro jarní výsadbu a ujmutí sazenic lesních dřevin. Sazenice si lesáci pěstovali po dobu tří až čtyř let v lesních školkách. Nyní nastal nejdůležitější okamžik: vyzvednutí sazenic ze školek a jejich výsadba na předem určené plochy. Tak náročná práce musí být provedena rychle, aby kořínky sazenic nezaschly a dostaly se k dalšímu růstu do optimálního prostředí. Právě toto krátké, ale optimální období dává lesákům pořádně zabrat. Proto se pro období jejich náročné práce dostalo ocenění názvem „Duben – měsíc lesů.”

Příroda je natolik mocná, že by sice tuto náročnou činnost zvládla sama, člověk ji však usměrňuje výsadbou vhodných druhů dřevin na odpovídající místa. Výsledek? – druhová skladba, ujmutí a zdárný růst je optimální jak z hlediska přírody, tak člověka, pro nějž les znamená i obživu, tedy optimální zhodnocení jeho úsilí.

Les, pokud mu zůstane lesní půda pro umožnění jeho růstu, je prakticky věčný. Mimo hospodářský užitek slouží les jako vynikající prostředí k životu četných druhů zvěře, ptáků či hmyzu. Není nic příjemnějšího, než sobotu či neděli věnovat procházce či pobytu s dětmi na chatě v prostředí lesa, nadýchat se osvěžujícího kyslíku či příjemných vůní stromů a bylin, občas zahlédnout i třeba srnčí zvěř nebo veverku č ikunu,jak se čile prohání po stromech, zaslechnout flétnový hlas žluvy či ostré „ki-­ki-­ki” datla nebo vidět šplhat černobílého strakapúda s červenou čepičkou na hlavě po stromě, či zelenou žlunu odlupující zaschlou kůru, hledající tam larvy hmyzu. A jaká je radost dětí, když mohou ze země vytrhnout hřib, kozáka nebo červenohlavého křemenáče „panenku”a dát si k večeři chutnou smaženici a k ní nasbírat v přírodě hrníček jahod, malin, ostružin či borůvek a pěkně si je pocukrovat. Na takové dobroty se nezapomíná celý život.

Hospodaření v lesích se řídí lesním hospodářským plánem sestavovaným vždy po deseti letech. Plán po pečlivé terénní prohlídce sestavují odborní pracovníci, kteří také kontrolují jeho plnění a způsob provádění. Odborné lesnické vzdělání lze získat na školách hájenských, středních průmyslovkách i lesnických fakultách. Během celého života lesa se z ploch odstraňují jednotlivé nezdravé nebo netvárné stromy, porost se záměrně probírá, aby nakonec zůstaly stromy s rovnými a silnými kmeny. Ty se po těžbě „rozmanipulují” na příslušně dlouhé klády čili výřezy, které se pak „poženou katrem” na požadované řezivo, desky, trámy a podobně. Zbytky a nevhodné kusy řeziva se drtí na štěpky, z nichž se pak lisují desky, které slouží např. k výrobě nábytku. Větve a jiný odpad z těžby pak slouží jako topivo zejména v domácnostech.

Les, jako uzavřené společenství živých organizmů, je velmi citlivý na prostředí, které jej obklopuje. S přírodními anomáliemi se dokáže vyrovnat sám, na zásahy člověka do životního a přírodního prostředí, zejména vypouštění chemických látek do ovzduší, reaguje les jednoznačně: umírá. Apo něm může přijít na řadu i člověk. Máme před sebou dvě možnosti: jak jsme říkávali, když jsme si co by děcka hráli na četníky a na lupiče – peníze nebo život. Dáme­li přednost penězům, můžeme se rozloučit i se životem. Je plně v našich možnostech „přísun” těchto škodlivin do ovzduší zastavit nebo aspoň utlumit na míru nejen pro les, ale i pro nás únosnou tak, aby „hvozd byl skutečně věčný”.