Reportáž o Arnoštu Klukasovi, muži, jenž odmítl jít do důchodu. A tak dál kácí stromy a dál chová včelí královny. Praha - Arnoštu Klukasovi je 73 let, v důchodu
Praha - Arnoštu Klukasovi je 73 let, v důchodu ještě nikdy nebyl. U sedavého, fyzicky nenáročného povolání by se to ještě dalo pochopit. Jenže tento muž se vzezřením šedesátníka ještě stále dělá lesníka a dřevorubce. Po práci neodpočívá, je totiž vyhlášeným včelařem, respektive chovatelem včel-matek.
Vypráví, jak se spolu s dalšími lidmi stará o několik desítek hektarů lesa. Předpokládám, že coby zkušený bývalý lesník dělá obhlídky revíru a radí, co kde udělat. Tomu se srdečně zasměje. Není žádný bývalý lesník, nýbrž současný, a nevyhýbá se ani té nejtěžší práci.
Nakládáme dřevo "růčo-fůčo"
Poslední velkou akcí bylo třeba položení starého boro-dubového lesa a jeho znovuobnovení. "Práce jsem si užil dost a dost. Tlusté stromy podél silnice uvázat lanem co nejvýš a traktorem přetáhnout proti směru jejich naklonění. Odvětvit, nakrátit na výřezy užitkové, ty poškozené hnilobou nakrátit na palivo, naložit dřevo něco mechanicky firmou a něco růčo-fůčo, odvézt, posbírat větve, zasázet nové stromky podle natažené šňůry, aby zajíci nemuseli při lovu kličkovat," líčí se smíchem a nadšeně.
Kromě toho pravidelně provádí kvalitativní a zdravotní výběr, kácí stromy suché či napadené broukem, probírá ty zastíněné a dává šanci těm, které mají šanci na lepší růst jak do výšky, tak do tloušťky.
"A také po každém silném větru spěchám zjistit, co napáchal. Je-li les dobře veden a má-li štěstí na krytí okolními porosty, následky po větrech nebývají zlé," dodává.
Kdy byl naposledy v lese? "Dneska. Sázeli jsme na přemokřelé loučce olše která jediná tam poroste, je na to uzpůsobena."
Zajímám se, proč tolik námahy a dříny v letech, kdy si vrstevníci již užívají zaslouženého důchodu.
"Je to radost. Stromky pro potomky. Užitek se dostaví tak za 50 roků. Rád se tam budu procházet a sledovat jak rostou, a nebo mne tam nějaká paní Mullerová doveze. Kochat se tam budu," směje se.
Po šichtě v lese jde na další. Ke včelám
Po namáhavé šichtě už spěchá za včelami. Včelařské řemeslo se všemi svými inovacemi a zlepšujícími vynálezy předal na další generaci. Nikoli však na syna a dceru, nýbrž na snachu a zetě.
Svým nadšením pro včely dokáže chytnout každého, koneckonců i mě, alergika na včelí a vosí jed. Když je po rozhovoru, zvedám se, že pojedu. Jenže pan Klukas prohlásí: "Tak a půjdeme mezi včeličky." Hlasitě se děsím a upozorňuji, že jsem alergik a velmi otékám. "Žihadlo nedostanete, přece bych vám neudělal takovou krávovinu," směje se a dává mi kuklu.
To mě trochu uklidní, nicméně ne na dlouho. Na sobě mám totiž černou flísovou bundu. "Včely nemají rády tmavé oblečení, mají totiž zakódováno, že to je medvěd. Dříve byl totiž jediným ubližovatelem včelek. Vůni medu nedokáže odolat a svými tlapami rozbije úl a k medu se dostane," říká mi pan Klukas.
Sám pracuje bez jakýchkoliv ochranných pomůcek. Holýma rukama bere rámečky obalené včelami, zkušeně hmátne po královně a ukazuje mi, jak je má označené.
Včelaři musí jít v první řadě o včelky, ne o med
Bavíme se o loňském těžkém roce. Jak říká, příroda nebyla včelařům nakloněna. Šlo o bezsnůškový a tak špatný rok, že něco takového za padesát let včelaření nepamatuje. Sešlo se totiž hned několik pohrom najednou - teplá zima, včely měly hlad a navíc byly napadené mimořádně přemnoženými roztoči. Nicméně za velkou část nezdaru si prý mohou sami včelaři - leností, že nedokrmovali včely cukrem, a také hamižností, že za každou cenu chtěli stáčet co nejvíce medu, i když včelky byly oslabené parazity.
Včelařením se dá podle Arnošta Klukase uživit, ale musí se tomu rozumět a musí mít člověk včely rád a být k nim ohleduplný. To znamená, že dotyčný nesmí "hnát" produkci medu za každou cenu, ale také se věnovat včelkám a jejich rozmnožování.
Vyhlášený chovatel matek
Ve výzkumném ústavu včelařském v Praze si objedná inseminovanou matku a namnožuje ji. Jedna taková včela přijde na 1500 Kč. "V tom jsem dobrý. Nic neskrývám, i když jsem do toho vložil spoustu času, peněz a práce. Mám radost, když to někoho naučím."
Včely si dokážou udělat matky samy, stačí odebrat plodový rám. Člověk ale nemá nic pod kontrolou, neví, jaká bude kvalita matek. Jenže chovatel matek používá na inseminaci prověřené kvalitní trubce. "Trubec musí mít co nejlepší vlastnosti, navíc nesmí být zblázněný a z úlu utíkat, nebo být agresivní," vysvětluje Arnošt Klukas.
Buňka matky v matečníku je postavená vzhůru nohama, včely to poznají a krmí ji královskou stravou. Matka má výsostné postavení, již coby larva dostává královskou stravu. "Jako chovatel tam umím položit larvu, z které bude královna, dám ji do mladých včel a oni mě z toho matku vychovají.
Včelařům chystá zralé matečníky. Ty se mohou vozit po celé republice a vydrží. Vše už je v nich hotové, čeká se jen, až královna vyleze šestnáctý den z mateří buňky. "Čtrnáctý den přijedou včelaři za mnou, odvezou si matečník, strčí ho do mezirámkové uličky. Matka vyhryže kolečko a včelky už jí jdou naproti, radují se a už ji krmí," líčí včelař.
Tajemství vitality? Dřina, med a správný přístup k životu
V 73 letech vypadá na šedesát, spíše než důchodce připomíná kovboje, ostatně kovbojský klobouk občas nosí, i když zarputile tvrdí, že to žádný kovbojský klobouk není.
Svou roli může hrát i med, jenž má mnohé léčivé účinky. "Mezi laiky se traduje, že je kvalitnější tmavý lesní med. Ale není to pravda. Květový med je to nejlepší a skvěle funguje proti rakovině," upozorňuje. "Málo o tom píšeme, málo o tom víme. Ráno se květina otevře, včelička donese do úlu pyl jako nový. Oproti tomu sladké kapénky na stromech tam jsou dlouho a mohou je znečistit exhaláty."
Důležité podle tohoto vitálního a stále dobře naladěného seniora je vůle, nepolevit v práci, věk si nepřipouštět a tělo pravidelně zapřahávat. A je prý jedno, co člověk dělá za povolání, podstatné je vytrvat. Důležitá je také správná životní filozofie.
"Máme nádhernou zem. Ale neumíme se na ni dívat, vychutnávat ji. Změnili jsme se, stále někam pospícháme, a to není dobře," říká mi ještě na rozloučenou.
