Už je to více než dvě stě let, kdy se na Šumavě začalo plavit palivové dříví po unikátní trase, která spojila povodí Vltavy s Dunajem.
Krumlovsko-vídeňský plavební kanál, který dnes známe jako Schwarzenberský, protíná jižní část Šumavy a z velké části se táhne podél lipenské přehradní nádrže.
Ve 20. století sice postupně upadal, ale po otevření hranic se podařilo opravit a zprovoznit několik úseků, takže se z něj stal atraktivní turistický cíl. Plavení dřeva je tu proto k vidění i v současnosti.
Vyjížďku na kole nebo pěší túru podél Schwarzenberského kanálu si můžete v letní sezóně zpestřit ukázkou práce šumavských dřevařů, kdy muži v typickém dobovém oblečení a dřevácích pouštějí volná polena po vodě a další hlídají hladký průběh plavby podél vybraného úseku podobně jako v dobách, kdy tudy proplouvalo až tisíc sáhů dřeva denně.
V neděli na rakouské straně
Ukázky bývají součástí malých folklórních slavností a konají se pravidelně na několika místech podél zprovozněných úseků kanálu. Nejbližší je naplánována na 7. června u hornorakouského Sonnenwaldu a další o týden později na Jeleních Vrších.
Plán, jak dostat palivové dřevo z dosud hospodářsky nevyužívaných šumavských lesů do Vídně, kde ho byl čím dál větší nedostatek a ceny strmě stoupaly, předložil knížeti Janu ze Schwarzenbergu stavitel Josef Rosenauer už v roce 1775. Stavět se však mohlo začít až o deset let později, kdy vypršelo pasovskému biskupství výsadní právo na plavení dřeva. Celé vodní dílo bylo dokončeno až po smrti jeho tvůrce.
Do dosud řídce obydlených a pustých oblastí Šumavy přivedl plavební kanál nové obyvatele. Přicházely sem celé rodiny a budovaly dřevařské osady. Práci tu získalo mnoho dělníků: jen na vhazování dřeva bylo potřeba třicet mužů, na průběh plavby dohlížely asi tři stovky lidí, kteří odstraňovali z vody překážky nebo uvolňovali nahromaděná polena, a asi 350 jich pak pracovalo v ústí do řeky Grosse Mühl, kde dřevo překládali na lodě a vory. Další stovky dělníků putovaly v sezóně za prací až do míst, kde řeka ústí do Dunaje.
Příhraniční kanál
Palivové dříví bylo třeba vytěžit a poté na ručních saních dopravit ke tři až čtyři metry širokému a metr hlubokému korytu, jímž proplulo za dobrých podmínek 900 až 1000 sáhů dřeva denně.
S plavbou se začínalo zpravidla už na jaře, kdy tající sníh naplnil koryto dostatkem vody. Pokud hladina klesla, muselo se plavení přerušit a počkat, až zaprší. Napájelo ho celkem 21 potoků. Kanál začíná na svahu Třístoličníku v nadmořské výšce 916 metrů a spojuje jeden z přítoků Studené Vltavy s řekou Grosse Mühl na rakouské straně, která se vlévá do Dunaje.
Celková délka kanálu dosahovala devadesáti kilometrů. Sloužil od roku 1793 téměř 170 let, i když v závěru už ne po celé délce. Plavba do Vídně byla ukončena v roce 1892, kdy byla nahrazena levnější a rychlejší dopravou po železnici.
Zaparkujte u Lipna
Od počátku kanálu nedaleko česko-bavorské hranice vede podél celé jeho trasy modrá turistická stezka přes Jelení Vrchy, Zadní Zvonkovou, hraniční přechod Zvonková, rakouský Sonnenwald, hraniční přechod Ježová do bývalé osady Růžový Vrch a dál přes hraniční přechod Koranda k rakouské osadě Morau.
Především v úseku podél Lipenské přehrady vzniklo v bezprostřední blízkosti kanálu nebo nedaleko od něj několik parkovišť, která dobře poslouží jako výchozí body pro výlet.
Ukázky plavení dříví se konají nejčastěji v oblasti potoka Ježová/Iglbach a na Jeleních Vrších, kde je možné poznat také práci uhlířů.
