debata Jana Macháčka
Spolupracovník LN Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních tématech ze světa ekonomiky a financí.
Ministr financí Andrej Babiš nedávno prohlásil, že by investorům na burze rád nabídl akcie některých státních firem, například Lesů ČR, Mera, Čepra či Letiště Praha. Do státního rozpočtu by díky tomu zajistil desítky miliard korun.
V souvislosti s výrokem ministra se vícevmédiích než v samotné politice objevily úvahy o tom, zda má vláda nějak pokročit v privatizaci. Doby, kdy se ekonomické úspěchy státu či transformace měřily privatizačním tempem, jsou dávno pryč a vmíře privatizace Česko nijak nezaostává ani před tradičním Západem, ani před postkomunistickými sousedy (zde je to především oproti Polsku naopak).
Ale přece jen: nabízí se otázka, zda nějaká česká vláda ještě někdy něco zprivatizuje, zda k tomu má politickou vůli a zda o to má zájem.
S poukazem na nová geopolitická nebezpečí a agresivní Rusko se do privatizace asi těžko dostanou firmy jako Mero nebo Čepro, možná nebude zájem ani o prodej Letiště Praha. Poměrně zmatečný vývoj na energetickém trhu EU bude asi proklamovaným důvodem, proč v dohledné době nedokončit privatizaci ČEZ, a pokud zbývá karlovarský hotel Thermal nebo Budvar, tak to jsou v zásadě maličkosti, které z hlediska celkového vývoje ekonomiky pomalu nestojí za řeč.
Co o tom soudíte vy? Jaké jsou skutečné vyhlídky české privatizace? Je šance něco prodat přes burzu?
Miroslav Radiměřský Pozitiva lze znásobit
Privatizace je věc politická, takže její vyhlídky jsou na této skutečnosti závislé. Z ekonomického úhlu pohledu jsou mnohemdůležitější důvody, způsob a výnosy z případné privatizace.
Finanční důvod pro privatizaci budeme hledat obtížně. Veřejné finance nejsou v takovém stavu, že by nutně potřebovaly záchranou infuzi v podobě prodeje státního majetku. Český rozpočet v sobě skrývá jiné možnosti, jak peníze získat a ušetřit. Problémy, se kterými si musí ministr financí poradit, jednorázový zdroj nevyřeší a pro vylepšení jednoročních statistik není důvod.
Na druhou stranu, pokud by vláda předložila jasný a podložený návrh, jak získané prostředky využít, dávala by privatizace i za tímto účelem smysl.
Nejzajímavější na celém návrhu je, že byměla privatizace probíhat skrze burzu. Doufejme, že přes pražskou burzu. Českému finančnímu trhu, který postupně upadá, by tato operace velmi prospěla. Pomoci by mohla jak státu, tak samotným podnikům, a to i v případě, kdy by se nejednalo o privatizaci jako takovou.
Operace by přinesla nedocenitelnou informaci z trhu: na kolik jsou investoři ochotní jít do státních projektů a jakou hodnotu mají státní firmy.
Budějovický Budvar by sice nehrál velkou roli z pohledu státního rozpočtu, ale z pohledu burzy je to úplně něco jiného. Nejde ani tak o objem, ale o příklad úspěšného vstupu, který by přitáhl investory a mohl inspirovat další.
Vstup Lesů ČR a výkaznictví spojené s burzou by mohlo přinést potřebnou transparentnost. Ostatní firmy se mohou pokusit získat přes burzu kapitál. Pro ministerstvo i pro veřejnost by taková operace přinesla nedocenitelnou informaci z trhu: na kolik jsou investoři ochotní jít do státních projektů a jakou hodnotu mají státní firmy. O informační roli ceny akcií kotovaných společností ani nemluvě.
MIROSLAV RADIMĚŘSKÝ Mendelova univerzita v Brně
Lubor Lacina Role státu a nekonečné možnosti privatizace
Souhlasím s názorem, že pokud přemýšlíme o privatizaci v omezeném okruhu státních podniků typu budějovického Budvaru nebo podniků s podílem státu, jako je Letiště Praha, jsou možnosti velmi omezené jak z pohledu finančního dopadu, tak rozsahu možné privatizace.
Prodej státního majetku se může stát jednorázovým příjmem do státního (veřejných) rozpočtů. Otázkou však zůstává efektivnost využití těchto prostředků. Většinou ekonomové v případě privatizace uvažují pouzeomovitém majetku typu infrastruktury výrobních podniků. Stát však má státní monopol na zajišťování řady veřejných služeb, jako je bezpečnost, výplata důchodů, zdravotní péče, vzdělávání. Není čas si položit otázku, zda alespoň část těchto služeb by nebyla efektivněji poskytována soukromým sektorem? Ve vyspělých státech je přes veřejné rozpočty přerozdělováno více než 40 procent hrubého domácího produktu. Popustíme-li tedy naše úvahy o možné privatizaci za standardní bariéru úvah o základních povinnostech státu vůči svým občanům, otevírají se nám přímo nekonečné možnosti pro privatizaci.
S výjimkou několika experimentů je zatímminimálně otevřená soukromému sektoru železniční doprava včetně budování a správy dopravní infrastruktury. Projekty veřejně soukromého partnerství mohou být příkladem přenosu zodpovědnosti státu na soukromé subjekty.
Zahájení diskuse o „privatizaci" širokého spektra veřejných služeb je výzvou pro společnost, politické strany a ekonomické experty. Nenastal čas s ohledem na narůstající deficity veřejných rozpočtů vrátit část zodpovědnosti za oblast dnes označovanou jako veřejné služby opět na trh a jednotlivce?
LUBOR LACINA Mendelovo evropské centrum
Z dalších odpovědí...
Je historickým neštěstím české privatizace, že vůbec nevyužila možnost prodávat podniky přes burzu. Zatímco v Británii šlo o jeden z velkých úspěchů Margaret Thatcherové, v Česku se privatizovalo všelijak, často za velice podivných okolností.
Výhodou veřejné nabídky akcií přes burzu je, že lze absolutně vyloučit korupci a podobné postranní úmysly. A pokud nějaký strategický investor mocně touží po kontrolním balíku ve kterékoli veřejně obchodovatelné společnosti, nechť za něj zaplatí náležitou cenovou prémii. Tak, jak se to běžně dělá ve světě. Samozřejmě za předpokladu, že práva zbývajících minoritních akcionářů nebudou krácena, jak bylo zvykem v české džungli.
Nyní se nabízí možnost prodat alespoň menšinový podíl na burze. Není mnoho důvodů proč takto neprodat část akcií podniků Mero, Čepro, Lesy ČR, případně i některých dalších. Jediným důvodem je, že vláda by nebyla schopna zacházet s tolika penězi rozumným způsobem. Velmi pravděpodobně by je rozfofrovala na všeliká prorůstová opatření a podobné hlouposti.
PAVEL KOHOUT Partners
Z definice platí, že podnik se stane „strategický", pokud o něm politici rozhodnou, že je strategický, tedy nepodléhá nebezpečí bankrotu. S obdobně drsnou logikou nás poučí známý bonmot o tom, že podnik, který je „too big to fail", je prostě jen „too big". Zdravý rozum by tedy navrhoval, aby byl každý „strategicky významný" podnik rozdělen na části, které již strategicky významné nebudou, a proto tedy budou schopny nejen bankrotu, ale i převodu do vlastnictví třeba i samotného Vladimira Vladimiroviče.
Pokud by z ořezaného podniku pořád ještě zbylo něco strategického či dokonce veřejně prospěšného,mělo by se to hned plnohodnotně znárodnit, tedy uvést do právní formy státního podniku. Nejhorší myslitelný stav věcí totiž reprezentují takzvané hybridní, polostátní, státem kontrolované a ze všeho nejhůř „nezávislé" instituce.
DUŠAN TŘÍSKA, Národohospodářská fakulta VŠE Debata je redakčně krácena. Celé texty najdete na www.lidovky.cz.
