Dodržet zákon v praxi znamená zamezit vjezdu cyklistů do lesa (AGRObase zpravodaj)

V současném období likvidace následků kůrovcové kalamity spojené s četnějším pohybem techniky v lese , ať již při těžbě, odvozu dřeva, nebo transportu materiálu na opětovné zalesňování , se musí vlastníci lesů a jejich správci potýkat s novým nesmyslným nařízením, které ukládá povinnost objíždět cyklisty s odstupem 1,5 m. Tato povinnost začala platit na počátku letošního roku, a tedy v nejnevhodnější možnou chvíli.

Je ale třeba zdůraznit, že v případě lesních cest není pro takové opatření vhodná žádná chvíle, neboť uvedené opatření postrádá jakoukoli logiku. Tvůrci této regulace, tedy především někdejší sociálnědemokratický poslanec Petr Dolínek, podle všeho vůbec nechodí (nebo nejezdí) do lesa – jinak si totiž nelze uplatňování uvedené povinnosti na účelových lesních komunikacích vysvětlit. Realita je totiž taková, že lesní cesta je zpravidla 3,5 m široká včetně krajnice, přičemž běžný automobil má šířku kolem 2,5 m. To v praxi znamená, že vyhnout se cyklistům na takové komunikaci nemá ve skutečnosti možnost ani osobní auto, natož pak nákladní vůz a prakticky veškerá lesnická technika. Aplikace zákona tak v zásadě znamená, že pokud se cyklista na lesní cestě nerozhodne dobrovolně jakémukoli automobilu uhnout, je řidič automobilu nucen jet za často ne zrovna zdatným cyklistou až na místo, kde je nějaká křižovatka nebo prostě širší vozovka, což mohou být mnohakilometrové vzdálenosti. Zákon totiž cyklistu nenutí, aby další účastníky (včetně chodců) provozu na lesní komunikaci respektoval v tom smyslu, že by jim uhnul.

Jednostranné posílení práv cyklistů vůči všem dalším lidem má navíc ještě širší souvislosti. Zmiňovanou „účelovou komunikací“ je totiž každá komunikace, která splňuje příslušné parametry pro zařazení do určité kategorie bez ohledu na skutečnost, kudy vede a zdali je zakreslena v příslušných mapách. Cyklista, ale ani řidič automobilu tak často vůbec netuší (a nemá možnost to poznat), na jaké úrovni komunikace vůbec je, a zdali se na něj při použití této komunikace vztahuje zákon o pozemních komunikacích, nebo „jen" lesní zákon . Dalším paradoxem je, že lesní cesta je zpravidla majetkem vlastníka lesa nebo jeho správce, který ji často sám vybudoval a každopádně ji na své náklady udržuje, ale přitom má na ni vlastník nebo správce lesa menší práva než její uživatel a dočasný návštěvník.

Náklady na udržování lesních cest přitom rozhodně nejsou malé, takový stání podnik Lesy České republiky vynakládá ročně na tyto účely stovky milionů korun (například v loňském roce zhruba 300 mil. Kč a v roce letošním se má výše nákladů ještě o dalších 100 mil. Kč zvýšit), ale i pro menší vlastníky lesů jde o milionové položky.

Každopádně, pokud by měla být povinnost udržovat na lesních cestách odstup 1,5 m od jedoucího cyklisty reálně uplatňována, jsou v praxi možná pouze dvě řešení – buď porušovat zákon , nebo osadit lesní cesty značkou zákazu vjezdu cyklistů a v používání těchto cest cyklistům zamezit. Pokud by se tak stalo, šlo by o jeden z mnoha stále častějších příkladů regulací, které se ve jménu ochrany přírody nebo komunity fakticky obrátí proti těm, které měl původně chránit. Řada cyklistů se navíc podílí svým agresivním pojetím jízdy i chováním na rostoucích konfliktech mezi nimi, řidiči automobilů i chodci nejen na lesních komunikacích a cestách, což dříve či později povede zřejmě i v regulaci samotných cyklistů. Ti čelí již v současné době zákazu vjezdu do některých lokalit, například v národních parcích , byť důvodem je zatím obvykle ochrana životního prostředí a v lesích sídlících zvířat nebo ptáků. Pokud ale budou cyklisté a zastánci návratu cyklistiky do veškerého možného prostředí „za každou cenu" dál „tlačit na pilu ", může být, a možná také bude, důvodem k regulaci cyklistiky také ochrana lidí, a to nejen v lese. Pro všechny zúčastněné strany by proto bylo aktuálně nejlepším řešením vyjmout z působnosti zákona v povinnosti objíždět cyklisty účelové lesní komunikace. Jednání s novým ministrem dopravy Martinem Kupkou na toto téma by přitom mělo proběhnout ještě v prvním měsíci letošního roku.

Snaha umožnit cyklistům volný pohyb po lese bez viditelných omezení je mimochodem jedním z příkladů dalšího paradoxu, který se týká legislativního přístupu k lesům na území naší země. Stávající legislativa je totiž na jednu stranu mimořádně liberální ve vztahu k nelesnické veřejnosti, což se týká téměř neomezeného přístupu do lesa (tedy na území, které má nějakého správce či vlastníka) nebo možnosti odnést si ze „soukromého" lesa nelimitované množství lesních plodů. Z hlediska vlastníků a správců lesů je ale na druhou stranu tuzemský lesní zákon velmi přísný a v této souvislosti je vhodné zdůraznit a konstatovat, že výsledkem takového přístupu není ani rychlejší postup při žádoucích změnách druhové skladby dřevin, ani vyšší prevence rizik typu kůrovcová kalamita.

Výsledkem tohoto přístupu je tak spíše konzervace stavu a skladby lesních porostů v naší zemi a menší možnost operativní reakce na změny probíhající v životním prostředí, včetně expanze možných škůdců nebo důsledků nepřízně počasí. Není tak na škodu vážně se zabývat, ovšem se znalostí praktických problémů týkajících se hospodaření v lese , nějakou novelizací stávajícího lesního zákona. Na závěr jen pár příkladů, jimiž současné regulace lesního hospodářství nepřímo přispěly ke kůrovcové kalamitě, totiž povinnost maximální velikosti holin, minimální doby obmýtí a povinnost sázet v konkrétních lokalitách pouze určité druhy dřevin . Kombinace všech zmiňovaných faktorů totiž v praxi znamená, že není možné skladbu dřevin příliš rychle měnit, neboť je nutné dodržovat doby obmýtí . Vzhledem k tomu, že je také dána maximálně možná plocha holin (mimochodem několikanásobně nižší než v sousedním ekologickém Rakousku, kde navíc podléhá „jen“ ohlašovací povinnosti) není možné sázet nový les na nových plochách, protože prostě není kde (což se nyní poněkud změnilo „díky“ kůrovcové kalamitě).

A pokud se týká výběru druhové skladby „povolených dřevin“, omezuje žádoucí vyšší pestrost našich lesů i tento faktor, protože aktuálně nemusí být k dispozici příslušné sazenice . Pokud je tedy dnes tlak na výškovou, věkovou a druhovou pestrost našich lesů , měla by být součástí takového cíle i liberalizace lesního zákona , už proto, že ze strany EU lze v blízké budoucnosti čekat další omezení a restrikce. Úplně nejdřív je ale žádoucí změnit aktuálně platné podmínky objíždění cyklistů na lesních cestách, což by neměl být zas tak velký legislativní problém.

AGRObase zpravodaj