V ateliéru výtvarníka a umělce Martina Patřičného je na co se dívat, co objevovat. Zahledíte-li se totiž do dřevěných obrazů na stěnách nebo jen tak opřených o zeď, do všech štítů a knihoven, jak je autor nazývá, začne do vás proudit pozitivní energie a postupně jako byste souznívali s přírodou.
Komunikovat se dřevem, které dokáže talentovaný a zkušený „dřevař“ proměnit v působivé umělecké dílo, je zkrátka nanejvýš příjemné. Interiéru dodá laskavost a v kontrastu s moderními materiály i ono pověstné teplo domova.
Další zajímavé návštěvy najdete v časopise Domov
Na stole mi leží několik knih, které jste napsal. Četla jsem je jedním dechem. Obdivovala jsem krásu dřeva i dřevěných artefaktů, stejně jako váš vypravěčský talent, vhled do literatury a lehkost psaní. Musím se zeptat: cítíte se víc výtvarným umělcem, nebo spisovatelem?
Díky za poklonu. Někdy se cítím i dost na nic. Proč jsme od sebe začali my lidi oddělovat jednotlivé projevy tvoření? Já přece ještě nemůžu být bez muziky, rád vyprávím a rád bych tančil...
„Dřevo“ a „slovo“ u vás však vnímám zásadně. Pro koho jste napsal svou knihu Čítanka a vzpomínáte si na okamžik, kdy jste se rozhodl k sepsání svých čtenářských zkušeností?
Pro vás. Opravdu, prostě pro lidi, co rádi čtou. Když jsem byl mladý, vycházelo málo knih pro hodně čtenářů, dnes píše každý a v moři knih se utopíte. Vychází přes čtyřicet knih denně! A čtenářů je míň, zachraňují to holky, víc čtou.
Tak je Patřičná čítanka možná záchranný kruh. Aby se nezapomnělo na knihy, které stojí za to vzít do ruky znovu, víckrát. Od dětství mám rád příběhy. A jedna věc je lepší než příběh číst či poslouchat: vyprávět ho, sdílet. A ten impuls? Ten impuls kdysi přišel, když se mě syn zeptal, jak to vím, která kniha se mu bude líbit.
Obraz - objekt Spirála
Hovoříme o literatuře v časopise o bydlení. To může být čtenářům podezřelé. Jenomže vše souvisí se vším. Po gymnáziu jste chtěl být spisovatelem, psát poezii, hrát divadlo. Co zásadního se odehrálo ve vašem životě, že jste nakonec zvolil profesní dráhu umělce-dřevaře?
Za diktatury a nemravné vlády si těžko můžete dělat kariéru v humanitních oborech. To se nedělá. Takže jsem pracoval většinou jako dělník, prodavač, skladník, dřevorubec, řidič...
Na volnou nohu jsem šel až v roce 1988, kdy komouši povolili zákon o službách, a začínal jsem řemeslem – soustružení a řezba dřeva. Laskavý a přísný učitel byl můj strýc Karel Rubáš v Janovicích nad Úhlavou. Na jeho jistotu a ruce nemůžu zapomenout.
A to dřevo mi zůstalo dodnes. Ve čtyřech knihách jsem o něm řekl asi všechno, co vím. Spíš ukázal.Tak jsem přes dřevo přelezl do světa knih a možná – třeba – ještě něco napíšu.
Socha Krmení, materiál ořechové dřevo
Dívám-li se na vaše dřevěné obrazy, pozoruji, že se v nich dá také číst – přitahují oči a provokují fantazii. Odkud se bere jejich magická síla?
Co jste do nich „začaroval“?
Lásku kdybych neměl, nic nejsem..., praví se v bibli. Zní to pateticky, co? O tom, co mám rád, vyprávím tím, co mám rád, to jsem to zapletl! Teprve nepřítomnost přírodních materiálů v bytě vás upozorní, že je něco špatně, a bolí vás hlava a depka přijde. Ještě jednou, jestli doma nemáte dřevo, nejste tam doma!
Podstata dřeva je v jeho samozřejmosti, prostě máte pocit, jako když s někým dlouho a dobře jste. A někdy se vám povede ukázat jeho kouzlo i druhým lidem. V knize Všecky krásy dřeva jsem alespoň naznačil.
Co vás na dřevu nejvíce zajímá: struktura, tvar, barva, nebo je na prvním místě jeho tvrdost a možnosti zpracování?
Když skládám závěsný objekt, obraz, nepotřebuju skoro žádnou pevnost. Zajímá mě jenom krása (opatrně, to je jedovaté slovo!) a působení, proudění energie, někdo říká.
Myslíte si, že dřevo samo o sobě vyvolává touhu pozorovat, dotýkat se? Má takzvaně duši?
Za prvé: dřevo bylo živé. Záznam toho života je ve dřevě uchován. Za druhé: žádný jiný materiál s námi nežije déle. Nic bližšího nemáme. Doba dřevěná je pořád. A za třetí: bez stromů a dřeva bídně zhynem.
Jakým způsobem si vybíráte materiál pro své dřevěné objekty? Jdete do lesa a díváte se, co by se vám hodilo? Strávíte hodně času jejich průzkumem a objevováním?
Podle toho, na co to bude, jasan na topůrko sekery, vrba na košík, hloh na závity, bříza na korbel, habr na kolíčky, dub na mísu, buk na ramínko a napínák, osika na tužku, jabloň na talisman...
Do lesa, i pro dříví, chodím pořád. Taky už trochu vím, co kde najdu, v ohybu větve, pod boulí... Ten můj průzkum už trvá spoustu let a začal asi už někdy v dětství.
Kniha - váza
Pozoruhodné jsou vaše dřevěné knihovny. Vida, jsme zase u literatury. Ptát se, co vás inspirovalo, by bylo nošením dříví dolesa. Přesto, zavzpomínejte, jak vše začalo...
Možná byl na začátku originální vzorník dřev. První knihovnu už si nepamatuju. Je to zvláštní nápad, který mi lidi kradou, ale většinou naštěstí blbě. Myslí, že srovnají lišty k sobě a bude. A ono ne. Ode mě má každá knihovna svůj nápad, plán a je koncipovaná jako obraz, objekt.
Když jsem přišla za vámi do ateliéru, posadil jste mě ke stolu a významně a s láskou jste na něj poklepal. Chci tím naznačit, že stoly z jiných materiálů neuznáváte. Proč jste tak nekompromisní?
Když víte, co je dobré, tak... Ale ne, ať si každý dělá, co chce. Ať si pořídí stůl třeba ze železa nebo ze skla. Koneckonců on na ten stůl bude pokládat ruce. Taky na něm budou třeba tančit bosé tanečnice. Když ne na mejdanu vašem, tak vašich dětí... Aby je nezáblo!
Jak by měl podle vás člověk bydlet, zařizovat se?
Moc se necítím povolán v tomhle někomu radit. Taky vím, že moje nápady související s bydlením se spoustě lidí vůbec nelíbí. Říkám si: Co doopravdy potřebujeme? Musíme mít všechno hned? Neměli bychom si alespoň něco udělat rukama, sami? Je opravdu nezbytné ukrývat všechny instalace a takzvané odpady?
Kniha o krasobruslení
Kdyby vás někdo oslovil, že chce od vás stůl na zakázku, přijal byste ji, nebo se vnímáte více jako svobodný umělec?
Jde o to, jaký stůl by chtěl a kolik by byl ochoten zaplatit. Ha ha. Raději dělám vlastní nápady, ale občas se zakázce nevyhnu.
V knize Všecky krásy dřeva také ukazujete čtenářům, jak se dělá lampa, vysoustruží mísa, vyřeže lopatka nebo rámeček. Nabádáte
lidi k práci se dřevem? Máte pocit, že by se měli vrátit k tradičním materiálům?
Tradice ano, změna je život, ale když se toho mění moc najednou, mám pocit, že nějakou jistotu potřebuju. A chlapi by asi měli dělat něco rukama. Pozoruju ty změny, tak třeba asi poprvé v našich dějinách učí i děti rodiče. Přinese to něco?
Nedávno jste oslavil šedesátku. Jaké bylo vaše krédo před třiceti
lety a čím se řídíte dnes? Vnímáte vývoj ve své tvorbě, nebo je váš přístup stále tentýž?
Tak počkejte, já to spočítám. Před třiceti lety, tj. rok 1985, to jsem měl ženu doma, děti a velké dluhy na statku, který byl v dezolátním stavu. Vykládal jsem vagony a kamiony a jezdil s ještěrkou a koukal, abychom nějak byli, slušně žili. Večer jsem udřenej padal do postele a moje žena vypráví, že jsem se ani nezul, to si tedy nepamatuju, rád chodím naboso. (smích)
Takže krédo…Všechny ty změny v životě za těch jen třicet let by vydaly na celou knihu. Co knihu, knihovnu! I když někdy jde jen o technologie...
Stavba básně
Záchranný kruh
Na co se v nejbližší době můžeme těšit? Co zajímavého připravujete?
Pořád mám v hlavě Dřevíky, skřítky, žijou ve dřevě a chodí za dětmi, než usnou. V květnu budu vystavovat v Hradci Králové a v Divadle bez zábradlí v Praze. Na podzim posílám nějaké obrazy – objekty do Londýna a před koncem roku mi dělají výstavu v muzeu v Kralupech nad Vltavou. Snad bude všechno včas na mých stránkách. Některým vadil i Mácha
Od 2. července má Martin Patřičný Dřevěnou výstavu na Bezdězu (do 30. 8. 2015). A proč Bezděz?
a) Ten kraj je můj, jezdíme tamtudy přes padesát let směrem na Českou Lípu a ještě dál na sever do Krompachu.
b) Patřím do party řezbářů, která se rok za rokem schází v Doksech, v památníku KHM. Letos v září máme třicáté výročí…a někteří z nás už jsou jako ty „hvězdy jasné, hvězdy ve výši…“ tak jako Mácha sám. Ostatní někdy něco bolí, ale zpíváme si a děláme ze dřeva.
c) Taky jsem, ještě na gymnáziu v Československu, v Praze, recitoval na Petříně Máj (kvůli holkám, hlavně) a i kvůli tomu nás naháněli příslušníci Veřejné bezpečnosti, kterou Máchovy nahlas říkané verše asi nějak ohrožovaly…
Martin Patřičný
