Jak se chová řeka, kterou člověk nespoutal? Vychovává parmy, motýlice, bobry i vydry. A zabraňuje povodním. Tak jako CHRÁNĚNÉ MEANDRY MORAVY, které jsme navštívili společně s biology.
Vypadá to tady jako v pralese někde v Jižní Americe. Však se také Litovelskému Pomoraví, úzkému pruhu lužního lesa mezi Mohelnicí a Olomoucí, přezdívá Litovelská Amazonie. Náznak cesty končí mezi jasany a javory, dál se jde přes spadané větve podrostem z kopřiv a netýkavek malokvětých. Pro šiky slimáků není kam šlápnout.
„Letos je málo komárů," oznamuje jeden z mých průvodců, Zdeněk Poštulka z Koalice pro řeky. Ve stejnou chvíli vytahuji z batohu repelent, protože mám pocit, že mě sežerou...
Řeka je nedaleko. Nehučí. Morava tady docela tiše meandruje, její přítomnost předem hlásí právě ti komáři. Teče přesně tak, jak sama chce, bez regulací a lidských zásahů.
Jelení cestou
Jdeme stezkou vyšlapanou lesní zvěří. Stezička je sotva patrná, ale moje nohy v sandálech jsou rády, že je v těch kopřivách něco vede. A pak se úplně nečekaně dole pod strží otevře zákruta poklidné řeky, která se majestátně vlní, jako by objímala štěrkový výběžek na protější straně a zakusovala se do vymletého břehu pod námi.
Naproti žijí bobři, kteří pravděpodobně okousali a zlikvidovali dva vzrostlé topoly, které teď suché a bez listí ční k nebi. Ale to vůbec nijak nevadí, protože i mrtvý strom může ještě mnoho let stát v krajině a být užitečný. Stromy popadané do řeky pak usnadňují tvorbu zákrutů a tvoří úkryty pro ryby.
„Strom je jako obří město," poklepává Vladislav Holec ze Správy CHKO Litovelské Pomoraví na staletý dub na kraji lesa, jenž lemuje řeku. „Během svého života se stává domovem stovek druhů organismů. Vysoko v korunách si staví hnízdo čáp černý, dutiny tesají datli a strakapoudi. Datlí dutinu může pak využít k zahnízdění vzácná kachna morčák velký. Dutiny menších rozměrů využívají lejsci, sýkory či brhlíci. V noci můžeme zaslechnout volání puštíka obecného."
Dub osídluje také nepřeberné množství hmyzu. Larvy dravých kovaříků loví v dutinách s trouchem vývojová stadia zlatohlávků. Vysoko v korunách se v osluněných suchých větvích vyvíjejí barevní brouci krasci a dlouhými tykadly nápadní tesaříci. Další vzácné druhy žijí pod kůrou padlých velikánů, odumírající strom osidlují různé druhy hub. „Strom i ve fázi rozpadu je plný života," říká Holec.
Sametový dravec
Scházíme k vodě, kopřivy v posledním úseku cesty jsou vyšší než já. Na kmenech okolních stromů lezou hlemýždi ve výšce dobrých 30 centimetrů. Prý tuší, že přijde déšť a řeka se rozlije do lužního lesa, a tak preventivně utíkají.
Les končí obří planinou netýkavek žláznatých. Zrovna růžově a fialově kvetou. Bobrům prý tahle rostlina chutná. Nad námi létají volavky popelavé.
„Tady všude kolem žijí vydry," ukazuje Poštulka. A dodává, že rybáři se kvůli vydrám zlobí, protože jim v některých regulovaných řekách vyloví všechny ryby. V přirozené řece však mají ryby dost úkrytů, a tak je jich tady v Moravě stále dost. Spatřit vydru v přírodě je přesto velká vzácnost. V protějším břehu hnízdí ledňáčci, hloubí si díry v hlíně nad vodou, aby na ně nemohli predátoři. Ani na ně nemáme štěstí. Zato se kolem nás naparují nádherná sametová šídla s modrým tělem a černými křídly. „To nejsou šídla, ale motýlice. Jsou dravé. Takže s motýly nemají co do shánění potravy moc společného: žádné mírumilovné pití nektaru, motýlice loví drobný hmyz kolem řeky. A jejich samičky jsou úplně jinak vybarvené, koukejte," ukazuje Holec a cáká jemně vodu tak, aby jednu samičku vyplašil – je tak hnědozelená, že dokonale splývá s lesním břehem.
Kolik je v České republice takových divokých říčních zákoutí, kde člověk nežije, neorá a nekácí? Biologové je počítají na desítky, na stovky ani náhodou, většina je v chráněných zónách a přírodních rezervacích. Jakmile je řeka opustí, zasáhnou lesníci nebo zemědělci, když se ocitne ve městě, zregulují ji umělým kamenným korytem. Navíc regulační zásahy od konce 19. století řeky spoutaly a narovnaly a narušily zákonitosti, podle kterých příroda funguje.
K rozumnému využívání toků se v našem blahobytném způsobu života vracíme jen pomalu a pořád se divíme, že nás třeba každých pár let sužují povodně v místech, kde dřív bývala velká voda jednou za 100 let. Nebo že mezi těmi velkými vodami panuje extrémní sucho, protože jsme se zbavili lesů a vlhkých luk, které mají schopnost zadržovat a vhodně distribuovat vláhu.
Kdo může za velkou vodu
Mí průvodci mají daleko k aktivistům, kteří by toužili po návratu do jeskyní. Poštulka má praxi z Bruselu, inspiraci v přístupu k přirozenému prostředí řek hledá v Německu a ve Francii. „Tam nabídli majitelům pozemků kolem řek, že půdu vykoupí. A kdo neprodá, ten musí dodržovat přísná pravidla a respektovat přirozeně vytvářené řečiště," vysvětluje. Když řeka přirozeně meandruje, nabízí útočiště nepřebernému množství druhů od ryb přes obojživelníky až po hlodavce nebo ptáky. Navíc dokáže výborně čistit vodu třeba i od naplavených hnojiv spláchnutých z okolních polí. To řeka uvězněná ve vybetonovaném korytě neumí.
„Odborníci dobře vědí, že poslední přirozené prostory v nivách, jako je Poodří nad Ostravou a Litovelské Pomoraví nad Olomoucí, zadrží povodně v objemech desítek milionů metrů krychlových vody. Navíc řeka napájí nivní štěrky a dává tak lidem pitnou vodu. Ochrana této vzácné krajiny přináší užitek pro přírodu, ale stejně tak i pro lidi," dodává Poštulka.
Vláha a živiny přinášené povodní lesu neškodí, naopak. Lužní les v Litovelském Pomoraví poskytuje díky tomu veliké množství kvalitního dřeva, těžba však musí probíhat citlivě – výjimkou je několik chráněných rezervací, kde je těžba omezená.
Moravská Amazonka
„Existují projekty, které se snaží řeky vrátit zpátky k jejich přirozenému rytmu, ke komunikaci s říční nivou porostlou lužními lesy. Jeden z nich chystáme i pro Moravu pod Olomoucí," vysvětluje Poštulka.
Odezva je podle něj nad očekávání pozitivní. „Lidé, kteří se po masivním odlivu v devadesátých letech zase začali vracet na venkov, mají sítě, silnice, kvalitní kanalizaci. A najednou zjišťují, že nemají kam chodit ven, že jim chybí místo, kam by o víkendu vyrazili s dětmi. Nemusí nutně slyšet na záchranu druhů nebo krajiny, ale to nevadí, řeka má přece i rekreační funkci a koupání v přírodních řekách je zážitek."
Jak dlouho vlastně trvá vrátit řeku zpátky k její původní podobě? Kdyby tak jako meandrující Morava měl vypadat vydlážděný úsek řeky o pár kilometrů dál v Olomouci, užili by si ji až naši hodně vzdálení potomci – Poštulka ten proces odhaduje na půl tisíciletí, tedy pokud bychom tomu nepomohli. Někdy tuhle práci urychlí povodeň, řeka vytrhá dláždění a vrací se díky své paměti do původních ramen a meandrů. Ale dá se to udělat i promyšleným zásahem, na jehož plánování se podílejí biologové, geologové, hydrologové, stavaři i lesníci.
Působí to legračně. Desítky odborníků spojují síly, aby uměle vrátily kus řeky k její přirozenosti. Vlastně je to spíš k pláči.
Vracíme se kopřivami zpátky na cestu. Na mapě ten pás lesa vypadá až směšně uzoučký, svírají ho silnice a pole. Ale řeku ve svém nitru chrání dokonale.
A nejen řeku. Taky tisíce druhů živočichů a rostlin, živá ozubená kola v obřím ekosystému.
My nad ním nečníme, jsme jeho součástí.
