ROZHOVOR: Profesor Pavel Kindlmann připomíná: „Civilizované země dnes mluví o tom, že je morální povinností ponechat aspoň 5 % rozlohy právě neporušené přírodě." Českokrumlovsko – Pavel Kindlmann, profesor ekologie a vedoucí oddělení výzkumu biodiverzity, naprosto nesouhlasí s výhradně politickým řešením ohledně Národního parku Šumava (NP Šumava), který mimo jiné prosazuje senátor Tomáš Jirsa. V rozhovoru pro Českokrumlovský deník s jeho výroky ostře polemizuje: „Němečtí kolegové mají data o tom, že kácení – na rozdíl od požeru kůrovcem – negativně ovlivní i mnoho dalších skupin organismů."
* Co říkáte na výroky senátora Tomáše Jirsy pro Českokrumlovský deník (22. 1. 2015), že problém NP Šumava se skrývá ve filosofii „divočiny" či „zakládání nových pralesů" a že cílem nevládních skupin je nechat většinu šumavských lesů destrukci kůrovcové kalamity s tím, že tam za tři sta až čtyři sta let vyroste nový prales?
Je to směs nepravd a biologických nesmyslů. Tak například vědecky dávno vyvrácenou nepravdou je to, že bude trvat 300 – 400 let, než po ataku kůrovce vyroste nový zelený les. Čtenář si to snadno může ověřit buď návštěvou v terénu, nebo ve vědeckém časopise Silva Gabreta, jenž je volně dostupný na internetu. V něm byla v roce 2011 publikována studie sledující samoobnovu horských smrčin po kůrovcové gradaci, založená na terénních datech přímo ze Šumavy. Na 130 plochách ponechaných po kůrovci bez lidského zásahu bylo nalezeno několik let po gradaci v průměru 4848 semenáčků na hektar. Bez lidského přičinění zde tedy samo od sebe vyrostlo více semenáčků, než kolik jich obvykle sází člověk při zalesňování.
* Existuje další, jiný důkaz?
Němci v podobné, ale mnohem rozsáhlejší studii v sousedním NP Bavorský les došli k číslu 4363 semenáčků na hektar, přičemž 20 let po kůrovci byly nejčetnější stromky vysoké 100 – 149 cm a do 20 let po kůrovci došlo ke zmlazení na cca 99%plochy napadené kůrovcem. Kde je tedy Jirsových 300 – 400 let?! Dlužno dodat, že dle mých informací byl Tomáš Jirsa s výsledky těchto studií několikrát podrobně seznámen a účastnil se také několika terénních exkurzí, kde mu byly stromky samovolně se obnovujícího se lesa ukázány v terénu.
* A co to „zakládání nových pralesů"?
Je to právě naopak: Jde nám o to, zachránit před expanzí člověka aspoň ty poslední zbytky relativně neporušené přírody, které ještě máme. Dnes se nacházejí pouze na 0,3%rozlohy České republiky (ČR), převážně na Šumavě; přitom Šumava sama je největším komplexem relativně neporušených biotopů v celé střední Evropě – vzácností, kterou nám závidí celý civilizovaný svět! Na titulní stránce webu Národního parku Bavorský les najdete: „Nechat přírodu být přírodou, tak zní filosofie parku. A skutečně, nikde jinde mezi Uralem a Atlantským oceánem se lesy se svými slatěmi, horskými potoky a jezery nemohou vyvíjet podle svých vlastních zákonů k jedinečné lesní divočině." A propos – civilizované země dnes mluví o tom, že je naší morální povinností ponechat aspoň 5% rozlohy právě té neporušené přírodě, „divočině". Co na to ČR? Přidáme se k těmto zemím, nebo k banánovým republikám?
* Třeba má senátor Tomáš Jirsa pravdu v jiných věcech...
Od Tomáše Jirsy jsme si již zvykli, že v různých výrocích ohledně Šumavy je velice úsporný v množství pravdy, které obsahují. Jinde tvrdí například bez jakýchkoliv důkazů: „Ekologisté spolu s lesem zničili velkoplošně podhoubí, prameniště, domovy ptáků, pozemskou floru i faunu." Vědci však mají konkrétní důkazy a tisíce vlastnoručně sesbíraných dat svědčících o tom, že přesný opak je pravdou.
* Můžete být konkrétnější...
Víme třeba, že to, že kůrovec „sežere les", neovlivní podstatně společenstva po zemi lezoucích brouků, pokud se ten les nechá poté bez lidského zásahu. Naopak – kácení způsobí vymizení mnoha vzácných druhů. Totéž platí pro bylinná společenstva. Naši němečtí kolegové mají data o tom, že kácení – na rozdíl od požeru kůrovcem – negativně ovlivní i mnoho dalších skupin organismů. Detaily o tom si můžete přečíst v naší knize „Lesy Šumavy, lýkožrout a ochrana přírody", kterou nedávno vydalo nakladatelství Karolinum (pozn. red.: Pavel Kindlmann a kol.: Lesy Šumavy, lýkožrout a ochrana přírody, Praha, Karolinum, 2012).
* Ale musíte přece přiznat, že k masivnímu kácení v letech 2007 – 2012 na Šumavě došlo.
Jistěže došlo – tím mi připomínáte další výrok pana Tomáše Jirsy: „... kůrovcový brouček totálně zničil 10 000 hektarů lesů včetně nejcennějších horských smrčin... a dalších 5 000 hektarů lesa se muselo pokácet." Podle oficiálních dat z NP Šumava však bylo v letech 2007 – 2012 (čili v celém průběhu kůrovcové kalamity) pokáceno v zásahovém území necelých 1,1 milionu stromů (přesně 1 096 988 m3 dřeva, počítá se 1 strom = 1 kubík). Při průměrném počtu 400 – 500 stromů na hektar bylo tedy pokáceno cca 2200 – 2700 ha – to jest zhruba poloviční rozloha oproti té, co uvádí Tomáš Jirsa. Navíc – ano, kůrovec zde zahubil smrky, ale před chvilkou jsem vysvětloval, že tu po pár desítkách let bude zase krásný zelený les.
* Vysvětlete ten cyklus obnovy.
Jde prostě o cyklus, který se v horských smrčinách pravidelně opakuje: mladý les – starý les – kůrovec – šedý les – mladý les a tak dále. Tohle ukazují mnohá data z celého světa – a opět odkazuji na naši knihu (viz výše). Důležité je, že tím, že jsme tu nekáceli, jsme na těchto místech zachránili stovky, ba možná tisíce druhů dalších organismů před vyhynutím. O to bychom se měli snažit alespoň v národních parcích.
* Jak moc se vlastně na Šumavě kácelo?
Podle pana Tomáše Jirsy „Bezzásahovost přinesla rekordní těžby, které v letech 2007 až 2010 každý rok překračovaly 300 000 m3 dřeva se smutným rekordem 350 000 m3 v roce 2010." (Českobudějovický deník, 25. 4. 2014). Z toho, že i toto je lež jako věž, jej usvědčují oficiální data z NP Šumava: v letech 2007 – 2010 se těžilo postupně 15, 120, 299, 347 tisíc m3 dřeva – aspoň podle mě jsou první dvě čísla podstatně menší než Tomášem Jirsou deklarovaných 300 tisíc m3 a ani třetí číslo tuto hodnotu nepřekračuje, jak tvrdí Tomáš Jirsa. Po roce 2010 to šlo rapidně dolů: 239, 78, 42 tisíc m3. (pozn. red. – viz: www.npsumava.cz)
* Je však běžně veřejnosti sdělováno, že kácením kůrovcem napadených stromů přece zneškodníme či zabijeme kůrovce, kteří se tam vyvíjejí, a tím (za)bráníme jeho šíření, či ne?
Ano, podle pana Tomáše Jirsy (Českobudějovický deník, 6. 5. 2014) prý „Jiří Mánek (pozn. red.: bývalý ředitel Správy NP Šumava) ... zastavil řádění kůrovce". Jenže ona kůrovcová kalamita odezní vždy po zhruba pěti, maximálně několika málo více letech samovolně. Na to existují mnohá data, najdete je v naší knize (viz výše); a pokud si ji nechcete kupovat, podívejte se aspoň na Stanovisko pracovníků Centra pro výzkum biodiverzity k otázce regulace kůrovcové gradace v NP Šumava, přístupné na internetu. Vědci zde tvrdí o řediteli, jenž nastoupí ve třetím roce kůrovcové gradace: „... ať tedy ředitel zvolí jakýkoliv způsob boje, třeba zaříkávání přizvanými africkými šamany, má velkou šanci na 'úspěch' – na to, že v nejbližších letech kůrovcová kalamita odezní..." a dokazují to na množství dat z různých částí světa i na matematických modelech. Pánové Jiří Mánek ani Jan Stráský (pozn. red.: bývalí ředitelé Správy NP Šumava) tedy nemají na eliminaci kůrovce zásluhu o nic větší než jejich „ekologický" předchůdce pan František Krejčí – prostě jen přišli v pravý čas: těsně předtím, než kůrovcová gradace v bezzásahových zónách začala sama od sebe odeznívat.
* Jiřího Mánka se tedy často senátor Tomáš Jirsa zastával.
Z již uvedeného plyne, že i Jirsův výrok (Českobudějovický deník, 6. 5. 2014): „Těžba dřeva za ‚ekologického vedení' byla desetkrát vyšší nežli nyní – za ředitelování Jiřího Mánka" je nesmyslem. Každý přece ví, že v bezzásahových zónách se nekácí vůbec a v zónách zásahových se kácí všechny stromy napadené kůrovcem. Za „ekologického vedení" bylo v zásahových zónách hodně kůrovcem napadených stromů, proto se muselo hodně kácet. Za vedení pana Jiřího Mánka kůrovcová kalamita již samovolně postupně ustupovala, a tudíž se kácelo méně. Není v tom však žádná Mánkova zásluha, ale vše se řídilo populační dynamikou kůrovce, nikoli způsobem kácení – ten byl a je stále stejný. Strana 8 ROZHOVOR: Profesor Pavel Kindlmann připomíná: „Civilizované země dnes mluví o tom, že je morální povinností ponechat aspoň 5 % rozlohy právě neporušené přírodě."
Divočina aneb Nechat přírodu být přírodou
Pokračování ze strany 2
* Jaké si z toho všeho vyřčeného nebo napsaného a ze všech souvislostí činíte závěry?
Domnívám se, že pan Tomáš Jirsa evidentně staví na tom, že se většina čtenářů na biologii a Šumavu nijak nespecializuje, zcela pochopitelně tedy nezná všechna vědecká data o zdejších ekosystémech, a proto Tomáši Jirsovi uvěří líbivé, avšak zcela nepravdivé pohádky. Je proto třeba dát veřejnosti jasně na vědomí, že tu na jedné straně jsou vědci, kteří v otevřeném dopise vyjádřili podporu bezzásahovosti na polovině území NP Šumava a vědí, o čem mluví.
* Kolik vědců se k vám přidalo?
Jde o prakticky všechny vědce zabývajících se v ČR ochranou přírody nebo biodiverzitou: 33 univerzitních profesorů, 24 docentů a mnoho dalších odborníků. Tito lidé mají pro všechna svá tvrzení průkazné argumenty a přesná data. Na adrese www.sumavakurovec.cz najdete seznam desítek dalších vědeckých společností, univerzit, národních parků, dalších institucí z celého světa a tisíců dalších odborníků, kteří jejich názor podporují a vyjadřují obavu o osud tohoto přírodního klenotu. Šumava je totiž skutečně mezinárodní, celosvětový problém, jehož řešení ovlivní na dlouhou dobu prestiž naší republiky ve světě.
* Kdo je proti vašim výzkumům?
Proti mase vědců, kterou jsem uvedl, stojí hrstka politiků, mezi nimiž je nyní nejvíce aktivující postavou pan Tomáš Jirsa, a z nichž ani jeden nemá o zákonitostech, které v přírodě vládnou, nejmenšího tušení, ani není schopen svá tvrzení podpořit jakýmikoliv konkrétními argumenty či daty – jinak řečeno, tito lidé jsou v oboru ochrany přírody naprostými diletanty. Čtenář nechť si pak o skutečnosti udělá obrázek sám.
* A jak na tato fakta a vědecké ohlasy nebo doporučení reaguje ta „druhá strana"?
Lidé typu pana Tomáše Jirsy vědce a další lidi s názorem jiným, než mají oni sami, evidentně nemají rádi. Vadí jim, že proti našim v terénu naměřeným datům a proti výsledkům, které nám plynou ze statistického zpracování těchto dat, logických úvah a konzultací s tím, co vyzkoumali ostatní vědci jinde ve světě, nemají jejich lži, naivní pohádky a emotivní slaďáky typu „Viděli jsme plakat stařičké vysídlené Němce. Viděli jsme lomit rukama staré schwarzenberské lesníky." či dle jejich názoru zřejmě „chlapské" výroky typu „ekologičtí zelení pomatenci", „odvolání Jiřího Mánka je prasárna", „ministr tímto svým činem odpálil na Šumavě bombu", „chráněnec ekologistů, kůrovcový brouček", či „ministr ŽP Brabec vyhlásil válku" prostě šanci (promne osobně jsou tyto výroky spíš smutnou ilustrací úrovně některých našich současných politických reprezentantů).
* Čím vám hlavně vadí?
Lidé tohoto typu volí namísto konstruktivní diskuse jinou taktiku: vědce pomocí různých lží zdiskreditovat, zostudit, a tak vyvolat ve veřejnosti dojem, že jim není co věřit. Jak to udělat? Zcela prostě přes ty nejelementárnější lidské pudy – závist, hrabivost, touhu po senzaci! Vymysleli proto skvělou dezinformační fámu, kterou nyní vehementně rozšiřují. Vědci si prý výzkumem na Šumavě (a hlavně zkoumáním, jak se horské smrčiny rozpadají následkem napadení kůrovcem) vydělávají stamiliony, a proto jsou ochotni – podle Tomáše Jirsy a dalších – podporovat „ideologii divočiny".
* O co v těchto fámách konkrétně jde; a jak vůbec vznikly?
Začala s tím jakási zcela neznámá českobudějovická alergoložka, paní Jitka Marková, která je – podobně jako pan Tomáš Jirsa – zastánkyní toho, že přírodě, která si vždy vše vyřešila sama a přežila všechny kalamity, jež ji potkaly, musíme právě ode dneška pomáhat. Tato dáma si zjistila, že existuje databáze všech vědeckých grantů, které byly v ČR uděleny. Vybrala si odtud všechny lidi, jejichž názory na to, jak se to se Šumavou má dělat, nesouhlasily s názorem jejím. Přidala k tomu dvě instituce, které jsou k Šumavě geograficky blízko – Přírodovědeckou fakultu Jihočeské univerzity (JU) a českobudějovické Biologické centrum Akademie věd.
* Jak postupovala dál?
Sečetla hodnoty všech grantů, které byly těmto lidem a institucím uděleny, a výsledné číslo prohlásila za sumu peněz, jež jsou věnovány na „šumavský výzkum". To, že většina dotyčných lidí i institucí se zabývá něčím naprosto jiným než Šumavou (třeba já, který jsem v její „databázi" taky obsažen, jsem v životě nedostal ani korunu za výzkum na Šumavě), považovala v tomto kontextu za nepodstatný detail.
* Co dle vás spojila dohromady?
I stalo se tak, že do „šumavského výzkumu" připočetla všechny grantové peníze, které byly řešiteli nebo jeho instituci přiděleny například na studium významu divokého koně a pratura pro vývoj české krajiny v minulých tisíciletích, nebo produkci proteinů lidského papilomaviru v transgenních rostlinách rajčete, studium cizopasných prvoků člověka a hospodářských zvířat, neurohumorální řízení biorytmů a mnohé další jistě zajímavé problémy, s jejichž výčtem už nebudu čtenáře obtěžovat.
* Zdá se, že je to nesmyslné sčítání, ba velmi vtipné mísení...
Z této absurdní matematiky jí vyšlo, že na šumavský výzkum se věnují ročně stamiliony korun. To, že tyto stamiliony se Šumavy až na zanedbatelnou část vůbec netýkají, ale udržují v chodu mnoho set vědců na Akademii věd, další stovky vědců a tuším bezmála tisíc studentů na Přírodovědecké fakultě JU, byl pro ni jen podružný detail. Této manipulativní konstrukce se chytli právě lidé typu senátora Tomáše Jirsy: další senátor Jan Veleba, bývalý ministr životního prostředí Miloš Kužvart či starostové některých šumavských obcí – a vehementně ji rozšiřují dále. Jaký k tomu mají dle vás důvod? Nevím a nerad se k tomu vyjadřuji. Snad osobní zviditelnění a voličské hlasy, o něž všichni usilují. Je to lákavé, protože vyhrané volby přinesou senátorovi křeslo, starostovi obce se 60 obyvateli plat starosty na plný úvazek, dvě administrativní síly k ruce, tři miliony ročně na provoz úřadu a služební čtyřkolku Octavii. No, nestojí to za to? Cílem pro šiřitele vykonstruovaných lží jsou hlavně hlasy od prostých lidí, jimž sice ochrana přírody na Šumavě nijak neublížila, ale snadno promítnou svoje osobní neúspěchy do pocitů zloby vůči jiným. Když se u takových lidí náležitě povzbudí závist a jiné negativní emoce – třeba sloganem, jenž v Deníku uvedl v rozhovoru novopecký starosta Jakub Koželuh: „Vědci podporující kůrovce dostávali dotace, ale obyvatelé Šumavy jsou bez práce!", pak budou určitě hlasovat pro „zachránce", který těm „zazobaným vědcům" půjde „po krku". Ale to je jen můj osobní názor – v zákoutích psychologie politiků jsem zase já diletantem.
* Když berou vědci za Šumavu tak velké peníze, jak vaši oponenti tvrdí, jste skutečně milionářem?
Jsem. To, co jsem v životě zažil, ať už někde v Himálaji, v Andách nebo na Papui, na koňském hřbetě, či jenom při povídání s přáteli nebo v kontaktu s koňmi, ovečkami a dalšími zvířátky na mé farmě, bych nevyměnil ani za sto milionů. Díky tomu mě to, že se můj bankovní účet konstantně pohybuje v záporných hodnotách, fakt netrápí. Ale vážně: ano, na mé jméno jakožto hlavního řešitele zní prestižní grant zvaný Centrum pro výzkum biodiverzity v celkové výši asi 79 milionů (které však šly celé mému zaměstnavateli). Tento grant je senátorem Janem Velebou a dalšími citován jako „týkající se Šumavy", přestože žádný z jeho cílů se Šumavy netýkal ani v nejmenším.
* Opravdu? Můžete to upřesnit?
Ze 703 výsledků grantu (publikace, metodiky, patenty, aj.) se Šumavou zabýval jediný. Každý si to může ověřit na internetu. Z peněz grantu se financovala práce více než sta lidí z osmi institucí po šest let. Já, jako vedoucí Centra pro výzkum biodiverzity, jsem po tuto dobu měl z grantu ke své mzdě jen příplatek o výši pěti tisíc korun českých hrubého měsíčně. Možná, že tomu někteří neuvěří, ale je to tak.
* A kolik peněz se tedy skutečně vydává na šumavský výzkum?
To se těžko přesně spočte. Z databáze se tohle nedá přímo vyfiltrovat. Vezmu-li ale všechny lidi, o nichž vím, že se výzkumem na Šumavě aktivně zabývají, pak jejich granty činí ročně celkem několik málo milionů.
* Co proti té – pro vás nepříznivé – kampani chcete dělat?
Alergoložku Jitku Markovou, jež to vše začala svými manipulativními analýzami „šumavských" grantů, které se vlastně Šumavy naprosto netýkaly, a senátora Jana Velebu, jenž na základě jejích tvrzení tyto fámy mediálně rozšiřuje, jsem ještě s dvěma kolegy, doc. Jakubem Hruškou a prof. Hanou Šantrůčkovou, zažaloval. Věříme, že v kulturní zemi není možné, aby někdo o lidech roztrušoval pomlouvačné výroky, aniž by za to nebyl pohnán k zodpovědnosti.
* O co se soudíte a jak ty soudy pokračují?
Chceme od obou omluvu a přiznání, že lhali. Nejde nám o peníze, ale o to, aby přiznali, že výsledky databáze grantových projektů účelově dezinterpretovali. S paní doktorkou Jitkou Markovou jsme měli již dvě soudní stání, další bude začátkem února.
* Kdy a kde přesně?
Čtvrtého února ve 12 hodin na Okresním soudu v Českých Budějovicích, místnost č. 150. Na soud s panem Janem Velebou dosud čekáme, bude se konat ve Žďáru nad Sázavou, zatím nevíme kdy. Jan Veleba si myslel, že ho zachrání senátorská imunita, jenže ta se na žaloby pro urážku na cti nevztahuje. Takže se bude muset obtěžovat, na soud přijít a pokusit se dokázat, že granty, které se Šumavy netýkaly, se vlastně Šumavy týkaly. Bude to zajímavé.
* Bude z nějakých důvodů, které jsou pro vás důležité, senátor Tomáš Jirsa třetí v řadě žalovaných? Chcete se soudit také s ním?
Nevím, nic není nemožné. Ale určitě bude dobře před nejbližšími senátními volbami náležitě seznámit voliče příslušných okresů s detaily toho, co jsem vám nyní o panu Tomáši Jirsovi povídal. Uvidíme, zda si při volbách voliči vzpomenou, že jeho návrh zákona o Šumavě byl ve skutečnosti šitý na míru developerům a spekulantům s pozemky. Část pozemků, které navrhoval převést do třetí zóny (do 3. zóny NP Šumava), již předem skoupily realitní kanceláře, stavební firmy a osoby spjaté s politiky, včetně jeho poradce a pozemkového magnáta Františka Taliána.
Vizitka profesora ekologie
Prof. RNDr. Pavel Kindlmann, DrSc., se specializuje hlavně na biodiverzitu a ochranu přírody, v rámci toho pak na populační dynamiku a životní strategie organismů. Je profesorem ekologie na Ústavu pro životní prostředí Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a vedoucím oddělení výzkumu biodiverzity v Centru výzkumu globální změny Akademie věd ČR. Již po mnoho let aktivně vyslovuje své odborné názory na problematiku NP Šumava. Byl iniciátorem různých národních i mezinárodních akcí vědců na podporu vědecky podložené ochrany přírody na Šumavě.
PAVEL POKORNÝ
Komentáře