Tropický deštný les v malajsijském národním parku Kinabalu patří k místům s nejbohatší biodiverzitou na světě. Rostou tam vůbec nejmohutnější stromy, které slouží jako domov pro stovky druhů ptáků. Do civilizace je to přitom jen pár hodin cesty, a tak je les v obležení turisty.
Uprostřed zeleně na malém dřevěném můstku napínám uši. Zpěv džungle nejde přeslechnout, ale já se snažím zachytit jeden konkrétní tón, který by mě přivedl na stopu svého majitele. Rozhlížím se, ale žádného ptáka nevidím.
Můj průvodce Ben se směje: „Pozorování ptáků je něco jako rybaření, musíš tomu zkrátka věnovat čas."
V malajsijském národním parku Kinabalu žije skoro 700 druhů opeřenců a jejich cílené pozorování je oblíbenou kratochvílí pro turisty. Mají to sem blízko, z nejbližšího letiště sotva tři hodiny cesty autem. A podle Bena je tu prý i pro relativně nezkušené cestovatele bezpečno. „Můžeš tady vidět i krajty a kobry, ale to je tak všechno. Nemáme tady ani tygry, jen levharty, ale pokud vím, ti tady ještě člověka nikdy nenapadli."
Za pozorováním ptáků se tak sjíždějí cizinci z celého světa. A jejich peníze jsou vítanou obživou pro místní, jako je Ben Dunken nebo sotva dvacetiletý Mohamed Johari, který se jako průvodce od svých nedávných zákazníků dokonce naučil pár slov česky. „Loni tady se mnou bylo asi čtrnáct Čechů. Byli to zajímaví lidé. K lesu měli velký respekt a na všechno obdivně vzdychali."
Hledání rovnováhy
Velký zájem turistů má ale na místní přírodu dopad jen minimální. Lidé totiž nemají na více než 90 procent území parku přístup. Jeho správci se snaží najít rovnováhu i v soužití s místními.
„Domorodci využívají les po generace. Místo abychom je z parku vystěhovali nebo jim les nechali napospas, vytvořili jsme pro ně ‚zóny pro obecní využití'. Některé jsou určené pro sběr lesních plodů, někde dokonce mohou stavět domky a kácet stromy," vysvětluje Jamili Nais, ředitel národního parku Kinabalu.
Sám v deštném lese vyrůstal. Jako ranger totiž pracoval už jeho otec. A byl to právě Jamili, který později přesvědčil nejen domorodce, ale i úřady a odborníky, aby začali spolupracovat.
„Dřív ochránci přírody v deštném lese netolerovali žádnou lidskou činnost. Měli o parku představu, že by měl fungovat jako pevnost. I pro vesničany bylo těžké si zvyknout, že si už nemohou všude dělat, co se jim zlíbí. Bylo potřeba hodně vysvětlování, ale teď máme lepší vztahy."
Právě citlivý přístup vedení parku pomáhá udržet nepřebernou biodiverzitu, kvůli které je Kinabalu na Seznamu světového dědictví UNESCO. A velká trpělivost je ostatně potřeba i k pozorování ptáků.
