Odhalení, kdo měl pravdu v loňském kácení uvnitř šumavského národního parku, se blíží

Od nevídané vlny odporu proti kácení v Národním parku Šumava uběhl půlrok a jasný závěr, kdo měl v tehdejší bouři pravdu, pořád chybí. „Asi to celé usnulo,” soudí jeden z vůdců tehdejší lidské blokády chránící stromy proti dřevorubcům Jaromír Bláha z Hnutí Duha. Ale není tomu tak.

Letní postup správy národního parku vyšetřuje Česká inspekce životního prostředí a podle informací Respektu si inspektoři nechali zpracovat detailní analýzu, co letní kácení šumavským lesům způsobilo a jestli mělo smysl. Rozbor je už hotov a odpovědi na šumavské dilema „kácet, či nekácet” jsme tak zřejmě blíž, než by se na první pohled mohlo zdát.

Dřív jste neprotestovali

Inspekce životního prostředí je pro ochranu přírody zásadní instituce. Proti jejím verdiktům se nelze odvolat a autorita inspektorů ve věcech ochrany přírody je tak srovnatelná třeba s ústavními soudci. Pracovníci inspekce většinou rozhodují ve sporných případech sami na základě svých znalostí. O stanoviska dalších znalců žádají jenom ve výjimečně komplikovaných případech, jako byl právě ten týkající se šumavského „boje proti kůrovci”. V něm se totiž musí posuzovat hned několik otázek najednou: od detailů, jako je dopad rušivé činnosti dřevorubců na existenci plachého a přísně chráněného šumavského tetřeva, až po komplexní otázku, za jakých okolností má kácení coby lék na přemnoženého kůrovce smysl.

Druhá zmíněná otázka je přitom mimořádně složitá. Všude v Evropě panuje shoda v tom, že v národních parcích by měli lidé co nejméně zasahovat do samovolných přírodních procesů. Zóny nezasahování ale zároveň sousedí s krajinou, kde se normálně hospodaří, což v případě kůrovce vede ke konfliktu. Jestliže se brouk rozmnoží v takzvaných jádrových zónách parku, může se dostat až do běžných hospodářských lesů a způsobit jejich majitelům velké ekonomické ztráty. Proto se v národních parcích vytvářejí takzvané nárazníkové zóny, kde se při kůrovcové kalamitě stromy porazí, aby je brouk - jehož dolet z jednoho napadeného stromu na druhý je nanejvýš pár desítek metrů - nemohl využít ke své invazi do okolí. A o to, kde mají takové nárazníkové zóny být, se právě v létě vedl spor.

Správci národního parku pod vedením Jana Stráského dokazovali, že jejich zásah není ničím jiným než legitimní snahou vytvořit nárazníkovou zónu proti nekontrolovatelnému šíření kůrovce. Jejich detailní argumentace dodnes visí na webu národního parku: Stromy ve vybrané lokalitě Na Ztraceném jsou relativně mladé (6080 let), a dá se tedy předpokládat, že je vysadili lidé a nejsou na Šumavě původní. Navíc, říká web správy parku, podobné zásahy proti kůrovci, které měly za následek vznik rozsáhlých holin, probíhaly na Šumavě i rok před nástupem Jana Stráského do funkce a nikdo - ani ekologické organizace, ani vědecká obec - proti nim neprotestoval.

Inspektoři z České inspekce životního prostředí v návaznosti na to oslovili Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy se seznamem otázek mapujících, do jaké míry bylo kácení na Šumavě během loňského léta ničivé pro šumavskou přírodu a jestli se nějak významně lišilo od předchozích zásahů. Kompletní posudek odevzdala fakulta inspekci letos v lednu. Jsou pod ním podepsaní tři přírodovědci, přičemž otázce smysluplnosti kácení se věnoval mezinárodně uznávaný expert na ochranu přírody a nauku o ekologické stabilitě Pavel Kindlmann. On sám se k výsledku své práce nechce až do uzavření celé věci vyjadřovat, z jeho posudku (jehož text má redakce Respektu k dispozici) nicméně vyplývá jednoznačný závěr: dřevorubecký zásah loni v létě Na Ztraceném postrádal smysl.

Kůrovec půjde dál

Smrky z šumavské lokality Na Ztraceném tvoří jen půl procenta z celkové rozlohy šumavských lesů a nejpřísnější ochrana vylučující lesnické zásahy se na ně nevztahuje. Jaký má zdejší les pravý charakter, nicméně paradoxně poodhalilo až samo letní kácení. Na základě analýzy letokruhů z nově vzniklého pařeziště totiž vědci došli k závěru, že pokácené stromy se od sebe výrazně lišily věkem, což vylučuje teorii, že se Na Ztraceném nacházel převážně stejnověký lidmi vysázený les.

Z podmáčené kyselé půdy v kombinaci s vysokou polohou lokality (přibližně 1100 m n. m.) zároveň vyplývá, že smrky by tady rostly za každých okolností, i kdyby Šumava nebyla ovlivněná člověkem. Tím se oblast Na Ztraceném liší od lokalit, kde se kácelo „před Stráským” v létě 2010: ty se nacházejí v buď v nižších polohách, nebo tu stromy rostly na sušší půdě. Obojí podle propočtu vědců ukazuje, že smrkové lesy tady byly vysázené uměle místo původních smíšených lesů. A nakonec - smysl dřevorubeckého zásahu zpochybňuje i to, že byl proveden v místech obklopených prvními zónami národního parku, kde jsou podle současných pravidel jakékoli masivní lidské zásahy zakázány a šíření kůrovce do okolí při další možné kalamitě se tak stejně nezabránilo. „Deklarovaného cíle - zabránit šíření kůrovce - nebylo naprosto dosaženo,” píše se v závěru expertního posudku. Zásah podle něj představuje „zcela zásadní prohřešek proti všem zásadám managementu národních parků”.

Kácení za milion

Podle kuloárních informací už se Správa Národního parku Šumava k posudku v rámci správního řízení vedeného Českou inspekcí životního prostředí vyjádřila a mimo jiné označila Pavla Kindlmanna za podjatého. Vědec totiž během loňského léta kácení v lokalitě Na Ztraceném v médiích kritizoval. Na druhou stranu nemá k národnímu parku žádný zvláštní vztah, nečerpal odtud nikdy granty ani neprováděl v minulosti žádné vlastní výzkumy a neangažuje se ani v takzvané Stínové vědecké radě NP Šumava, která patří k nejaktivnějším vědeckým oponentům současného vedení národního parku.

Česká inspekce životního prostředí tak má všechny podklady k tomu, aby mohla vynést konečný verdikt, který postup národního parku buď posvětí, nebo potrestá pokutou, jež může sahat až k milionu korun. Podle neoficiálních informací si inspektoři dávají načas a nerozhodnou dřív než na jaře. Kauza kácení na Šumavě ale každopádně neusnula.