Podle lišejníků na kůře stromů dokázal prý správný zálesák určit řadu důležitých informací pro orientaci v divoké přírodě. Ekologové, jak se zdá, za nimi nezůstali příliš pozadu. Lišejníky jsou známými bioindikátory prostředí, mohly by tedy indikovat i změny globálního klimatu v horském prostředí. S touto myšlenkou se na druhové zastoupení lišejníků zaměřila studie provedená v blízkosti výškové hranice lesa.
Tato hranice se především vlivem globálního oteplování posunuje směrem do vyšších nadmořských výšek.
Při hranici lesa jsou od sebe jednotlivé stromy vzdálenější, porost je rozvolněný a vzdálenější je i porost zapojeného lesa. Jak se ukázalo, rychlost postupu vzhůru, vzdálenost stromů od sebe i od zapojeného lesa a velikost stromů jsou zásadními parametry pro osidlování epifytickými lišejníky. Již postup hranice lesa 0,3 m za rok je příliš vysoká rychlost, která se negativně projevuje na společenstvech lišejníků. Některé jejich druhy se totiž rychlosti změn podmínek nejsou schopny přizpůsobit.
Jedná se například o foliózní růstové formy lišejníků a druhy s cyanobakterií jako fotobiontem, které jsou vázané na vnitřní prostředí lesa. Druhová diverzita lišejníků na vzhůru postupující rozvolněné hranici lesa je nižší a jejich druhová kompozice je jen omezeným výběrem druhů z druhově bohatých stabilních lesních lišejníkových společenstev. Pozorované omezené množství druhů lišejníků specializovaných na lesní prostředí je aplikovatelné nejen na tuto skupinu organismů, ale i na další lesní druhy s nižší migrační schopností. Pokud tedy k vzestupu horní hranice lesa dochází příliš rychle, řada druhů zůstává pozadu a druhová bohatost nejen lišejníků je mnohem nižší než na hranici stabilní. Zbývá jenom dodat, že studie byla provedena v Centrálním pohoří Tchaj-wanu. Otázkou tedy zůstává, zda se na tento trend mohou spolehnout zálesáci i ekologové celosvětově.
Miroslav Zeidler, PřF UP
