Jak postupuje jaro, čteme opakovaně o kůrovcovém ohrožení lesů po loňském teplém létě, čteme, že v Polsku, v největším evropském Bělověžském národním parku zvolili strategii tlumení početnosti kůrovce s cílem zachovat specifická společenstva nížinných lesů se smrkem. To znamená, že se zde budou muset napadené stromy kácet a odvážet z lesa. Jinak kůrovce nezastavíte. U nás žádné prohlášení ke kůrovci nepadlo, pan ředitel Hubený pouze již dříve veřejnost uklidňoval, že „smrčiny se dokážou obnovit samy", že tam zůstanou dokonce i staré stromy. Je ale otázkou, zda tyto stromy přežijí letošní kalamitu, která na bezzásahovém území jistě vznikne a zda tímto způsobem může dojít k vytvoření opravdu přirozeného smrkového lesa, který se zde kdysi po dobu tisíců let vyvíjel? Může člověk ignorovat předchozí evoluci, povýšit se na přírodu a rozhodnout, že to, co po uhynulém lese začne bez ovlivnění člověkem vznikat, budou „původní přirozené lesy"? Že na Šumavě, po kdysi uměle vysázených smrčinách nyní samy vzniknou přirozená smrková společenstva anebo lesy bukové či smíšené s jedlí a smrkem? Bohužel takové divy bezzásahový režim, který nyní současné vedení parku prosadilo a jenž bez výhrad doporučují mnozí přírodovědci na větší polovině území, neumí. Ledaže bychom si počkali tisíce let, až se vývojem a adaptací vytvoří nová lesní společenstva.
Problém Evropy spočívá v tom, že se zde na rozdíl od jiných částí světa prakticky nezachovala velká přirozená a člověkem neovlivněná území, která by se stala předmětem ochrany přírody. Proto byla tendence poslední zachovalejší zbytky přírody vědeckými postupy rekonstruovat a pak ponechat samovolnému vývoji. Tento „lesnický" přístup byl bohužel na Šumavě potlačen a politicky se prosadilo masivní hnutí, které ctí zásadu: Když původní přírodu nemáme, budeme chránit cokoli, co bez lidského zásahu začne vznikat na troskách toho starého. Trochu to připomíná revoluce, které jsme my starší prožili a víme, jak takové šílené sny dopadnou, zvláště když se prosazují fanaticky, za každou cenu, bez kritické autocenzury. Konkrétně v Národním parku Šumava je letos jisté, že kvůli rozsáhlým polomům, které v bezzásahovém území nebudou zpracovány, dojde k masivnímu rozmnožení kůrovce, které nemělo obdoby. Kůrovci neusmrtí smrky pouze tam, kde by teoreticky mohli, tj. asi na 13 procentech plochy lesa, kde smrčiny kdysi byly, ale z bezzásahového území přelétnou na další smrkové porosty v parku, kde se bude kácet a kácet. Rozletí se mimo park a za hranice ČR a po dobu až pěti či více let se zde vykácí desítky tisíc kubíků znehodnoceného dřeva, vyčíslí se škody za předčasné smýcení lesa a ztráty na produkci a budou se požadovat náhrady. To, co je pro zelené ideology nezávazný pokus a naplnění pochybného ideálu divočiny, stane se pro Státní správu, počínaje Správou Národního parku Šumava a konče ministrem Brabcem a jeho náměstky, zlým snem. Všichni budou chtít finanční kompenzace.
Ještě by byl čas podniknout nějaká opatření, ale vlak s bezzásahovou ideologií je rozjetý a fanatické nadšení, které nemá žádnou odpovědnost, nepřesvědčíte. Být ředitelem Národního parku Šumava, náměstkem nebo ministrem životního prostředí, neměl bych lehké spaní.
Radomír Mrkva
Komentáře