VÚGTK letos oslavuje 60 let od svého založení. Jedním z velmi zajímavých a pro celý obor přínosných výstupů této veřejné výzkumné instituce je monitoring tisku.

Lidové noviny (20. 2. 2014, str. 17) uveřejnily článek Kateřiny Menzelové s názvem Církevní restituce: v evidenci je zmatek. Článek naleznete v monitoringu tisku pod adresou www.vugtk.cz/monitor/ restricted/article/9317/

Uživatelský účet si zdarma založíte na počkání a ihned můžete číst zmiňovaný článek (ale i články jiné).

Článek v Lidovkách

Autorka tvrdí, že v evidencích majetku jsou vážné chyby a dokumentuje, jak zásadně se mohou měnit vlastnické poměry a jak lajdácky byly vedeny evidence majetku.

V obci Provodín nedaleko České Lípy vykáceli místní v 80. letech 20. století část lesa. Na parcele postavili rodinné domky s obslužnou komunikací. Pozemky získali za úplatu majitelé nových domků a cesta patřila státním lesům.

„Po odsunu Němců a před únorem 1948 přišlo nové obyvatelstvo a pojem církevní les neměl od roku l948 opodstatnění a nebyl v paměti nových českých obyvatel” vysvětluje starosta obce František Perun.

Po roce 1989 zůstala cesta u rodinných domků v majetku státu, zapsána byla pod Lesy ČR. Ještě před přijetím zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi jednalo vedení obce s Biskupstvím litoměřickým a s farností Jestřebí, pod níž věřící římskokatolické církve z Provodína spadají. „V zásadě jsme se shodli na tom, že za pozemky s rodinnými domky poskytne stát finanční náhradu, pokud jde o komunikaci, připouštěl jsem, že obec by ji odkoupila” říká Perun.

Avšak 1. ledna 2013 nabyl účinnosti zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Vyloučil, že by se mohl vracet pozemek zastavěný stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát, a že by se vydávaly komunikace. Za naturální majetek, který se nevrátí církvím zpět, dostanou finanční kompenzaci.

Jenže začátkem srpna loňského roku byla komunikace vedoucí k rodinným domkům v obci Provodín zapsána v katastru nemovitostí na list vlastnictví farnosti Jestřebí. Obec se dotazovala Lesů ČR i katastrálního úřadu, z jakého titulu byl vlastník cesty změněn. Oba v dopise obci tvrdí, že postupovaly mimo rámec zákona (o majetkovém vyrovnání – pozn. red.), a že byla opravena chyba v evidenci. Lidové noviny se Lesů ČR též dotazovaly na zdůvodnění, do uzávěrky ale odpověď nepřišla.

Farář farnosti Jestřebí Josef Rousek pro LN uvedl, že převod komunikace na farnost nespadal pod církevní restituce.

„Vše patřilo farnosti a obec s tímto majetkem pouze nakládala. V pozemkových knihách jsme byli vždy vedeni jako majitelé” říká farář a dodává, že již před několika lety Lesy ČR samy napsaly farnosti dopis, že komunikaci fakticky nikdy nevlastnily a majetkové poměry by se měly dát do pořádku.

Stát se neobtěžoval se zápisem do pozemkových knih. Jeden ze spoluautorů zákona o majetkovém vyrovnání právník Jakub Kříž tvrdí, že zákon na takové situace pamatuje. „Pokud do nabytí účinnosti zákona nedošlo ke zrušení evidence vlastnictví v katastru nemovitostí, je tato osoba vlastníkem i po 1. lednu 2013” tvrdí Kříž. To, že část majetku církvím nebyla nikdy odňata, potvrzuje i další ze spoluautorů normy, poslanec Marek Benda (ODS). „Taková situace není výjimečná” dodává Benda.

Podstatný zvrat v příběhu z Provodína však nastal ve středu 19. února, kdy se bývalý starosta Perun vydal do archivu. Našel listinu, kterou 1. října 1950 Krajský národní výbor v Liberci vyvlastnil nemovitosti včetně pozemku v Provodíně, na jehož části dnes stojí rodinné domy a vede k nim obslužná komunikace. Dle další nalezené listiny, výkazu držby z roku 1958, byly pozemky zapsány pod Krajskou správu lesů. Otázkou je, proč tato skutečnost nebyla nikdy poznamenána do pozemkových knih. Očividně ani Lesy ČR nepátraly po tom, proč v pozemkových knihách nebylo zrušeno vlastnictví farnosti Jestřebí. A neprověřoval to ani katastrální úřad.

Obec Provodín, poté co byla objevena listina z roku 1950 a z roku 1958, může požádat o výmaz farnosti Jestřebí z katastru nemovitostí jako vlastníka komunikace pro spornost zápisu. Ve dvouměsíční lhůtě může též podat žalobu na určení vlastnictví, kterou se bude u soudu domáhat, že vlastníkem zmíněné komunikace je stát, potažmo Lesy ČR.

Z finančního hlediska jde o naprostou marginálii. Cesta zabírá plochu zhruba 3300 metrů čtverečních a obec by ji zřejmě musela odkoupit, buď od státních Lesů ČR, i když v případě souhlasu vlády by mohla být cesta převedena bezplatně, nebo od farnosti. Kauza ale ukazuje, jak zásadní nepořádek vládne v evidencích majetku, dle nichž se řídí mimo jiné i církevní restituce. A jak se bez zjištění všech skutečností rozhoduje o vlastníkovi majetku. Nezodpovězenou otázkou též zůstává, do jaké míry tyto skutečnosti zohlednil zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi.

„Do roku 1948 se pozemkové knihy vedly přesně, skutečně osvědčovaly vlastnictví.

Za komunismu se nikdo zápisy nevzrušoval, pro komunisty bylo důležité, že se s majetkem hospodaří” říká poslanec Marek Benda. Dodává, že rozplétání vlastnických vztahů z dob komunismu trvá doposud.

Komentář odborníka

Článek psal někdo, kdo nemá vůbec přehled o vedení katastru nemovitostí, ani o předchozí evidenci nemovitostí, natož o pozemkových knihách. Pokusíme se to vysvětlit: • Do pozemkových knih se povinně zapisovalo do konce roku 1950 (viz obecný knihovní zákon č. 95/1871 a zákon o zakládání nových pozemkových knih č. 92/1874 – oba byly platné v plném znění do 31. 12. 1950 a zcela zrušeny až v r. 1964). Jedinou výjimkou z povinného knihování byly konfiskace podle dekretu č. 12/45 Sb. Tedy smlouva či jiná listina nabývala platnosti až po zaknihování – stejně jako dnes až po vkladu do KN. • Od 1. 1. 1951 začal platit nový občanský zákoník (říká se mu „střední občan”) a ten už pomíjel povinné vklady do pozemkových knih a listina nabývala platnosti po připojeném souhlasu příslušného ONV a přihlášení k poplatkové registraci. Zápis do pozemkové knihy byl dobrovolný (nepovinný) a měl pouze deklaratorní povahu. Tento stav trval až do úplného uzavření pozemkových knih k 1. 1. 1964 zákonem č. 22/1964 Sb.

- Právě v této době (1951-64) došlo k mnoha převodům aniž o nich byla jakákoliv souhrnná evidence. Mnoho státních institucí vydávalo své výměry a rozhodnutí, které nebyly nikde evidovány. Velice důrazně se proto musejí „pozemkové knihy” ohradit proti nařčení z lajdáckosti ve vedení majetku, protože se vše řídilo tehdy platnými zákony.

- Po uzavření pozemkových knih se začala postupně zavádět evidence nemovitostí, která byla ovšem založena především na uživatelských, nikoliv na vlastnických vztazích. Tady stačilo, že jakýkoliv státní podnik nebo instituce prohlásila, že s uvedenými nemovitostmi hospodaří a tyto byly zapsány na jejich list vlastnictví. Střediska geodézie, která vedla evidenci nemovitostí, o ničem nerozhodovala, listiny pouze evidovala. Smlouva mezi občany podléhala povinné registraci na státním notářství a státní instituce a podniky pouze změny do EN ohlašovaly. • V roce 1993 zanikla evidence nemovitostí a všechny existující zápisy i sbírku listin převzal nově vzniklý katastr nemovitostí. Tak se mohlo stát, že v katastru nemovitostí je zapsané vlastnické právo určitému právnímu subjektu, ale ve sbírce listin není žádná nabývací listina. Samozřejmě nelze tak obrovskou spoustu zápisů najednou překontrolovat, prohledat kdejaký archiv a doplnit správné doklady – o opravy se již několik let orgány resortu ČÚZK urputně snaží. Pokud se zjistí jakýkoliv rozpor při kontrole, tak se hledá v katastrálním archivu příslušný doklad a jestliže se nenajde žádná listina o přechodu na stát, vrací se vlastnictví podle pozemkové knihy na původního (posledně zaknihovaného) vlastníka. Takto se to stalo i v případě popisovaném v článku, kdy zbytek původní parcely znovu přepsali na církev. Samozřejmě se může zpětně objevit originál listiny, která „přebije” zápis v pozemkové knize. Ovšem o pravosti listiny musí rozhodnout pouze soud.

- Starosta v článku vypravuje pohádky o paměti nového obyvatelstva – pravda je taková, že pozemkové knihy byly vždy veřejně přístupné, uložené u soudů až do roku 1993 a KAŽDÝ se v nich mohl na vlastní oči přesvědčit o vlastníku minimálně k roku 1945 (tedy i před počátkem konfiskací). Pracovníci pozemkových knih dosvědčí, že např. i v roce 1977 se vydávaly výpisy a lustra.

- Jak je výše uvedeno, množství pozemků, ať už církevních anebo panských (zapsaných v zemských deskách), bylo za trvání evidence nemovitostí převedeno na různé státní LV a to bez jakékoliv nabývací listiny. Tedy církevní majetek se zásadně dokazuje výpisem z pozemkových knih a následně se dohledává, zda existuje nějaká neknihovaná listina o přechodu na stát – může to být listina z tzv. II. pozemkové reformy (1947-64), nebo výměr o výkupu, či právoplatné rozhodnutí ONV. Rozhodně to nemůže být listina o konfiskaci, neboť majetek církve a jejích řádů žádné konfiskaci nepodléhal. Jestliže se listina nenajde, vlastnictví se obnoví podle pozemkové knihy a takové pozemky nejsou předmětem restituce dle zákona č. 428/2012 Sb.

Všechny osoby povinné podle zákona č. 428/2012 Sb. velice pečlivě dohledávají, zda požadované pozemky lze církevním subjektům vydat, či nikoliv. A toto vydání musí být podloženo všemi dostupnými právními listinami.

• Pokud se týká „výkazu držby z roku 1958”, tak jde o důkaz o tom, kdo na pozemcích hospodařil. Držba není vlastnictví! Pokud jde o nalezenou listinu z roku 1950 o vyvlastnění, není z článku zcela jasné, zda obsahuje všechny právní náležitosti, které v té době musela mít a zda bude soudem uznána.

Shrňme si Žádná nově stanovená instituce v dějinách netvořila svoji evidenci „vesmírným třeskem”, ale vždy přebírala již existující záznamy z předchozích evidencí a doplňovala je o nové skutečnosti – aktualizovala je . Například při zakládání pozemkových knih (od r. 1871) se čerpalo ze starých knih gruntovních, městských nebo urburních .

Při zakládání evidence nemovitostí – EN (od r. 1964) se čerpalo z knih pozemkových. Nově vzniklý katastr nemovitostí – KN (od r. 1993) převzal údaje z EN.

Drobná úvaha na závěr Jak se dospělo k zákonem stanovenému mnohamiliardovému obnosu jako náhradě za nevydané pozemky, tak to ví jen Bůh a strana. Podle selského rozumu se nejdřív mělo vydat, co vydat šlo, a teprve potom spočítat, co se nevydalo a stanovit náhradu. „S Boží pomocí” to šlo i opačně.

Na základě konzultací s pracovníky KN a pozemkové knihy zpracovala