SOKOLOV Když srdce zvítězí nad rozumem. Tak nějak by se dal popsat životní příběh Aleny Bumbové ze Sokolova. V kapse má vysokoškolský diplom i zkušenosti asistentky na veterinární klinice v Mariánských Lázních. Přesto ji najdete ve zcela jiné ordinaci. Tam, kde se léčí duše a čerpá energie z přírody. Aleniným pracovním místem je totiž les. A pracovním zaměřením je přibližování dřeva. Za pomoci tažných koní.
* Jaké byly Vaše začátky u koní?
Už od malička mne to ke koním táhlo. Jak jsem mohla, tak jsem vždy utekla k místnímu sedlákovi. Byť jsem jen koukala. Později jsem k němu začala chodit vypomáhat a odměnou bylo svezení na velikých mohutných chladnokrevnících. Učila jsem se práce s nimi a okolo nich. Na poli, při sklizni sena. Vše se dělalo s koňmi. Vystačil si jen s párem koní. To mne uchvátilo. Síla a zároveň krása a ušlechtilost těchto koní. To byly mé začátky s tažnými koňmi.
* Co vás přivedlo k této krásné, ale těžké práci?
K této práci mne přivedl přítel. Co umřel starý pán se zmiňovanými chladnokrevníky, jsem se k tažákům už nedostala. Pořídila jsem si alespoň teplokrevnou kobylku. Přítel nabídl, zda bych nechtěla zkusit dělat o víkendech a volnu v lese. Samozřejmě jsem neodmítla. Jak bych mohla, i když jsem měla trochu strach. Je to jiná práce, než vodit koně na poli nebo jet s vozíkem. Řekla jsem, že za zkoušku nic nedám. Jakmile jsem měla v práci volný víkend, vyrazila jsem do terénu. Vysvětlili mi třídění dřeva a jak ho uvazovat. A na co si mám dávat pozor. To bylo vše. Čas a praxe člověka naučí. Brzy jsem zjistila, jaký je v lese úžasný klid. Tak jsem zůstala.
* Specializuje se nějaká škola na Váš obor nebo stačí zkušenosti s prací v lese?
Pokud vím, tak žádná specializovaná škola není. Zkoušeli dělat nějaké kurzy na kočí v lesním průmyslu v rámci programu návratu koní na Šumavu, ale to selhalo. Určitě by měl mít kočí zkušenosti s koňmi. Aby byl především schopný se o ně náležitě postarat. Co se týče samotné práce, tu naučí zkušený kočí a hlavně praxe. S vycvičeným koněm může chodit kdokoli. Bohužel pro samotné koně. S tím mám také zkušenost. Jenže takový člověk nemá ani tušení, jaké má kůň potřeby. Někteří se k nim chovají jako k nějakému pracovnímu stroji. Jsou schopni je uhnat. Nemají pro ně cit a pochopení.
* Neodrazovali vás kolegové nebo známí coby dívku od této práce?
Co si pamatuji, tak o ničem nevím. Občas jsem slýchávala, jak to můžu dělat, že na dívku je to těžká práce. Že se strhnu a tak... Ale nikdo mne neodrazoval. Doma mi řekli, že jsem blázen. Ale fandí mi. Kolegové v práci jsou spokojeni. Chvástají se, že mají v lese „ženskou", která dělá lépe než mnozí chlapi.
* Práce krásná, ale určitě i nebezpečná. Zažila jste někdy situaci, ve které jste měla strach?
Strach mám pořád. Alespoň malý. Zažila jsem, kdy se mi kůň propadl v mokru až po plece. S pomocí se dostal ven. Nebo když se tahají prudké svahy. Někteří těžaři moc nespolupracují. V takto náročných terénech dřevo nakácí, a to může být problém. Dřevo samovolně klouže z kopce. Jezdí to koním pod nohama, občas jsou opravdu nebezpečné terény. Za každou cenu do toho nejdeme. Máme se rádi.
* Povíte nám něco o vašich koňských partnerech?
Jako prvního v lese jsem měla chladnokrevného hřebce Ferdu, který patřil mému příteli. Byl starší, zkušený a v lese uměl. Hodně mě naučil. V podstatě chodil sám jen na hlas. Kdyby si uměl přivázat dřevo, tak tam ani nemusím být. Dnes si užívá zaslouženého důchodu. Ještě předtím, než Ferda odešel na odpočinek, jsem si přivezla z Vysočiny Českomoravského belgika Vojtu. Tehdy mu bylo 3,5 roku. Takže jsme ho pomalu začali učit. Zatahaný byl, ale v lese mu to nešlo. Všechno tahal obrovskou zbrklou silou. Postupně se naučil povelům a klidu. Druhým je norický kůň Karel Václava Presla. To je už starý mazák. Má za sebou několik závodů chladnokrevných koní včetně mistrovství republiky. Na to, že je to bývalý plemeník, má v hlavě vše srovnané. Je to pohodář.
* Vychováváte si koně do tahu sama?
Měla jsem mnohokrát nutkání pořídit si odstávče a vychovat si ho sama. Ale je zde málo dobrých koní vhodných pro tuto práci. Vojtěcha jsem si v lese vychovala a naučila. Chce to čas a spoustu trpělivosti. Měla jsem to usnadněné tím, že už zatahaný byl. Tahat dřevo začal doma odklízením spadlých stromů v ohradách. Později chodil několikrát v týdnu do lesa stahovat tyče na oplocenky. Pokračovali jsme taháním těžšího dřeva v náročnějších terénech. Dnes už nemám strach s ním jít do jakéhokoli terénu. Důvěřujeme si. On ví, že bych ho nezavedla někam, kde by to pro něj bylo příliš nebezpečné. Já zase vím, že on na mne vždy počká. Když uvazuji řetěz nebo si jdu projít cestu, kudy půjdeme. Trpělivě počká. Kdykoli potřebuji, aby stál klidně. I když to pro něj není pohodlné. Chlaďasové nejsou zákeřní. Jsou pracovití a ochotní. Najdou se výjimky, ale ve většině případů je to následek nevhodné výchovy a lidských chyb.
* Jak vypadá váš společný pracovní týden?
Začínáme brzy ráno krmením. Koně dostanou seno a jádro. Mezi tím je vyčistím a připravím hengr. V lese jsme většinou 5 hodin. To záleží i na počasí. V létě jezdíme hodně brzy. Již s rozedněním. Jakmile začne být dusno, odjíždíme domů. Ideální doba pro tuto práci je jaro a podzim. Nebo když je zima bez sněhu a dešťů. Přes týden chodíme 3-4 dny v kuse a poté necháme kluky den odpočinout. Někdy počasí nepřeje, takže vyrážíme hned, jak je to možné. Člověk si může plánovat pracovní dobu jak chce, ale málokdy to vyjde přesně.
* Zasloužený odpočinek na regeneraci tráví Vojta s Karlem jak?
Když mají kluci volno, Vojta odpočívá na pastvě v ohradě, kde se pokaždé řádně vyválí. Užívá si volnosti a pohybu, rázem je to úplně jiný kůň. Běhá a zlobí ostatní koně. Karel odpočívá nejraději ve své stáji. Je zvyklý mít svůj klid.
* Můžeme se těšit v dnešním přetechnizovaném světě z opětovného návratu koní do lesa?
To je těžké říct. Jde o to, že s koňmi neuděláme rychle tolik práce, jako udělají harvestory. Ale zase po nás není zničený les. Nevznikají erozní rýhy. Nemusí se kvůli koním kácet široké lesní linky jako v případě harvestorů. Stroje sice udělají hodně práce, ale všude se nedostanou. Tam nastupujeme my „koňáci". Dokud se bude těžba dřeva týkat pouze peněz a nebude se hledět na kvalitu, ekologii a zájem šetřit lesy a půdu od těžkých strojů, my nemáme moc šancí. Někteří majitelé lesů si žádají pouze koně. Právě proto, aby měli les čistý. Bez vyježděných kolejí. Toto by byla dlouhá diskuze a stejně bychom došli k závěru, že bez koní to prostě nejde. Koně v lesích jsou, jen se o nich neví. Mnohokrát jsem se setkala s lidmi v lese. Koukali a nás jako na zjevení. Nedokázali pochopit, že se dřevo z lesa potahem stále stahuje. Jinak to ani nejde. Diví se, že koně v lese vůbec ještě existují. Stahování dřeva potahem je pradávné řemeslo, které zde stále je a bude. Míň nebo víc, ale bude!
