Železné hory na západě Českomoravské vrchoviny byly dříve centrem dolování železné rudy, v posledních staletích lákají svou čarovnou mozaikou různých krajinných motivů spíše malíře a poutníky. Pro hory, jež mají spíše ráz vrchoviny (nejvyšší vrch Vestec měří 668 metrů), je charakteristický příkrý zlomový svah na západě, na jihu padají do roviny u řeky Doubravy a na severu pozvolna přecházejí do Polabí. K Železným horám neodmyslitelně patří Keltové, roubené chalupy, dramatické rokle a táhlé hřebeny, zříceniny, přehrady. Nebo třeba Tisíciletá lípa v Klokočově a prales Polom. V části hor byla 27. března 1991 vyhlášena Chráněná krajinná oblast (CHKO) Železné hory, která má ve znaku výra velkého (Bubo bubo).
Tato CHKO o rozloze 284 km2 (celé Železné hory měří 580 km2), která se může pochlubit nejsložitější geologickou skladbou v rámci Evropy, leží zhruba mezi městy Slatiňany na severu, Chotěboř na jihu, Třemošnice a Podhořany na západě a Trhová Kamenice a Nasavrky na východě. Na území CHKO je jedna Národní přírodní rezervace (Lichnice - Kaňkovy hory), 15 přírodních rezervací, deset přírodních památek a 14 památných stromů. Od června 2016 je rozdělena do čtyř zón ochrany.
Historie osídlení Železných hor sahá do druhého století př. n. l., první písemná zpráva o osídlení pochází z roku 1137, ve Zbraslavské kronice ze 13. století jsou hory nazývány "Montes Ferrei“. Zbytky keltského oppida jsou dodnes zachovány v Hradišti u Nasavrk.
Geologicky patří hory mezi nejpestřejší a nejsložitější území v ČR, kde jsou na relativně malé ploše zastoupeny prakticky všechny geologické formace (od prahorních až po čtvrtohorní). Bylo zde zjištěno více než 100 druhů hornin. Hlavní horninou jsou zde žuly. Známá je červená žula (nazývaná žumberecko-křižanovická; 288 až 329 milionů let stará), šedá žula, nazývaná skutečská a nasavrcká, a další hrubozrnné žuly. V dávných dobách se zde též rýžovalo zlato, čehož pozůstatkem jsou sejpy pocházející snad z období keltského osídlení.
V lesích CHKO zaujímají zhruba 80 procent jehličnaté dřeviny, převážně smrky, z listnatých pak převažují buky. Nápadné jsou i rokle, největší a nejkrásnější jsou Lovětínská a Hedvíkovská, které prorážejí hlavní hřeben u Třemošnice a Závratce. Oblastí protékají dvě hlavní řeky, Chrudimka s hlubokými údolími (Krkanka, Strádovské peklo) a přehradami (Seč či Křižanovice) a Doubrava, na které stojí kamenná přehrada Pařížov a která protéká magickým Chittussiho údolím.
V Železných horách se zachovalo několik zřícenin hradů (Lichnice nad Třemošnicí, Oheb či Vildštejn), jsou zde i zbytky středověkých tvrzí (například v Lipce). Významnou technickou památkou je vápenka v Závratci, kam se vápenec dopravoval lanovkou. Vápenka byla postavena v roce 1880, výroba zde byla ukončena v roce 1960 a loni byla vápenka rekonstruována a je zde zřízeno muzeum vápenictví.
Jedním z nejstarších žijících památných stromů v ČR je Klokočovská lípa (též Tisíciletá) s odhadovaným stářím 1000 let. Je v obci Klokočov na Havlíčkobrodsku. Tato lípa velkolistá má původní kmen, byť popraskaný a s objemnou otevřenou dutinou. Lípa byla údajně jedním ze stromů, které fungovaly jako směrník v pralesních mokřadech Libické obchodní stezky. Ve 14. století šlo už o velmi statný strom, jehož stín zaujal císaře Karla IV., který kolem v roce 1370 projížděl. Císař jel ze zámku v Lichnici k léčivému prameni do Modletína, a jelikož byla cesta dlouhá, rozhodl se odpočinout si ve stínu této lípy.
Přírodní perlou Železných hor je prales Polom jihovýchodně od Horního Bradla. Jedlobukový prales je pozůstatkem velkého hvozdu, který ve středověku pokrýval oblast Železných hor. Rezervace zde byla vyhlášena již v roce 1933. V pralese rostly mohutné jedle, nazývané Královny. Nejmohutnější jedle byla nazývána Stará královna, která uschla v roce 1905. V roce 1977 bylo v pralese ještě deset jedlí s obvodem nad 300 cm, v roce 1981 jich zbývalo šest. Dnes zde zůstává poslední mohutná jedle, vysoká 45 metrů a s obvodem 350 cm, jejíž stáří je odhadováno na 250 let.
Na území CHKO se dochovala řada významných stavebních památek, například kostely v Seči a Trhové Kamenici nebo zámky v Běstvině, Malči, Slatiňanech či Třemošnici. Kostely a hřbitovy jsou zde evangelické i katolické, významné dříve bývalo i židovské osídlení. Jeho pozůstatkem jsou dva židovské hřbitovy: rekonstruovaný hřbitov v Dřevíkově, kde stál asi do roku 1985 jeden z posledních dřevěných náhrobků v českých zemích, a zbytek hřbitova v Hoješíně u Sečské přehrady, kde je pouze sedm náhrobků. V mnoha cenných objektech se zachovala i lidová architektura (Veselý Kopec, Zubří, Možděnice, Svobodné Hamry či Prosíčka).
Krajinu Železných hor pro výraznou malebnost, obzorové dominanty a harmonii vyhledávali a vyhledávají již od 19. století malíři-krajináři. Úpatí Železných hor, Ronov nad Doubravou, Běstvina či údolí řek Doubravy a Chrudimky byly domovem a inspirací například pro Antonína Chittussiho, Jindřicha Pruchu či Františka Kavána, kteří svoji školu nazývali „český Barbizon“ (podle školy francouzských krajinářů z 19. století).
Železné hory nabízejí též vyžití poutníkům (řada turistických cest), lyžařům (běžecké okruhy, sjezdovky například v Hluboké a Trhové Kamenici) či cyklistům. Hory neminul ani rozhlednový boom v ČR, od roku 2004 stojí u Trhové Kamenice rozhledna na Zuberském kopci, o dva roky později byla otevřena rozhledna Boiika u Českých Lhotic, která je pojmenovaná podle kmene Bójů (Boii).
ČTK
