Okolí Starého Ranska je jeden velký lesní komplex. A to hned z několika důvodů. Tak především, místo příliš nezasáhla průmyslová revoluce konce 18. a 19. století, a když, tak na základě nařízení Marie Terezie se ihned sázel rychle rostoucí les. Druhým důvodem je, že se zde těžila a těží uranová ruda a těžaři vůbec nejsou zvědaví na to, aby se jim někdo díval »pod prsty« (z různých důvodů) a nakonec je to přece jenom okraj chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy a jedna velká národní přírodní rezervace. Geologické podloží tu tvoří bazická gabra a také hadce ranského masivu, na povrchu modelovaná do mrazových srubů a táhlých svahů s drobnými skalními výchozy a rozvlečenými balvanitými pokryvy. To vše pokrývá soubor různorodých lesních porostů se zastoupením původních dřevin – zejména smrku a hadcových borů a s nimi jedlí, buků, jasanů, olší a bříz. Zkrátka téměř původních lesů, ve kterých by se mohl pohybovat i medvěd.

Ale nepohybuje. Alespoň zatím. Zato jasanové olšiny s olší lepkavou a jasanem ztepilým hostí nejbohatší porosty bledule jarní na Českomoravské vysočině. Jejich nádhera vyniká v jarních dnech a někdy prorážení tyto statečné rostliny i sněhovou pokrývku, nedbajíce ranních mrazů, které tu panují i po dost dlouhou dobu jara. Spolu s bledulemi vítá zde jaro i lýkovec jedovatý. Když bledule odkvetou, objeví se řeřišnice trojlistá, oměj pestrý, lilie zlatohlávek, prvosenka vyšší a kyčelnice devítilistá. Samozřejmě, že to není celý výčet těch rostlinných vzácností, které se tu vyskytují. S jarem se probouzejí i obojživelníci. Tak třeba čolek horský. Vyskytuje se někdy i v nížině, ale zdejší podhůří mu ideálně vyhovuje. Je to středně velký tmavý čolek s plochou a širokou hlavou. Žije na souši, ale jako noční živočich se za dne skrývá v různých úkrytech, např. pod kameny, pod mechem a zvláště má rád skrýše pod trouchnivějícími kmeny a v dutinách mezi kořeny stromů. Na jaře vyhledává chladné vody (a těch je zde dostatek), tůně a lesní rybníčky, či pomalu tekoucí potoky, aby zde založil nové pokolení svého rodu. Svatební šat samečků je velmi pěkný. Hřbetní strana těla je světle šedá až modrá s černými tečkami na žlutém podkladu. Střed těla až blankytně modrý a opět přes něj pás černých teček na žlutém podkladu a bříško je oranžové. To samička je méně nápadná. Ale milostné hry čolků rychle uplynou a hřbet a značná část těla dostane hnědou barvu, jen na rozhraní těla a bříška zůstane šedomodrý pruh s černými tečkami a oranžové bříško. Malí čolčí pulci to nemají ve vodě lehké. Je mnoho těch, kteří si na ně »brousí zuby«. Potápníci i znakoplavky, ryby i ostatní obojživelníci, ti všichni neváhají a malého čolčího pulce uloví. Tak jen málokterý se dožije dospělosti. A to ho čeká ještě přezimování.

Spolu s čolkem horským se zde daří i jiným obojživelníkům – skokanu hnědému, ropuše obecné i rosničce zelené. A nejběžnějším plazem je tu ještěrka živorodá. Taková menší ještěrka s protáhlým trupem a krátkými končetinami, která se vyskytuje i ve Skandinávii za polárním kruhem. Tady v ranských lesích a mýtinách opouští svůj zimní úkryt, až když se venku trochu ohřeje. A sluní se časně ráno na výslunných místech. Na sluníčku setrvává s roztaženými žebry tak dlouho, dokud její teplota nestoupne nad 25 °C. Pak prohledává svůj okrsek a snaží se nasytit. Svou kořist vnímá nejen zrakem, ale i sluchem. Pavouci, sekáči, mouchy, brouci a jejich larvy – to vše je její kořist. Páří se obvykle až v květnu a samečci se dokážou někdy i pěkně poprat o samičku. Vtěle samičky se pak vyvíjí čtyři až deset vajíček a mláďata protrhávají vaječný obal během kladení nebo krátce po nakladení vajíček. Jejich nevětším nepřítelem je tu zmije, která se také ráda vyhřívá na slunných a kamenitých místech.

Tam, kde geologický podklad tvoří hadce a jsou zde vyvinuty hadcové půdy, roste a kvete pozoruhodný chrastavec rolní hadcový. Je to zdejší endemit, to jest takový druh, který se nevyskytuje nikde jinde na světě. Spolu s ním se ojediněle vyskytuje i kapradina sleziník hadcový a typické jsou pro hadcová stanoviště bory s borovicí lesní.

Svět bezobratlých, který ani moc nevnímáme, hostí řadu dravých brouků, především střevlíků. Těch velkých, jako je třeba střevlík kožitý, či střevlík Linneův, i těch malých, které někdy označujeme jako střevlíčky. Takový střevlík kožitý, to je na svůj svět docela velký dravec. Je až čtyři centimetry velký a dovede docela lehce ulovit i několikrát větší žížalu. Pravým skvostem je zdejší střevlík zlatolesklý. Pravda, není tak velký jako předchozí (necelé tři centimetry), ale zato ta jeho barva krovek. Až zrak přechází. Je značně proměnlivá – zlatočervená, zlatozelená a vzácně i leskle modrá. Vznik barevnosti závisí na vzdušné vlhkosti a intenzitě slunečního ozáření. Po přezimování se brouci vyskytují v prvních teplých dubnových dnech a snaží se co nejrychleji se vyživit, aby mohli co nejrychleji naklást vajíčka. Je to paradox, neboť potom umírají. Jejich potravou jsou hlemýždi, slimáci a také jiní brouci. Denně spotřebuje tento krásný střevlík o třetinu více potravy, než sám váží. I jeho larvy jsou dravé. Ty se v průběhu svého vývoje třikrát svlékají, až se v půdě, v malé komůrce zakuklí. Ještě na podzim se z kukel líhnou noví brouci, kteří potom přezimují, aby na jaře dali vzniknout novému střevličímu pokolení.

A co tu žije ptáků! Nelze se divit. Rozsáhlý lesní komplex je tichý, a kromě přirozených nepřátel, jako jsou kuny, lasice či veverky, které si také rády pochutnají na ptačích vajíčkách či mláďatech, a draví ptáci, a skýtá jim příhodné úkryty, ve kterých se dobře hnízdí.

I savců tu žije hodně. Hlavně těch drobných. Zajímavý je třeba hraboš mokřadní. I když obývá více méně celou Evropu, přesto se vyskytuje vzácně. Jeho domovem jsou tu vlhké luční porosty blízko vod, kde ve spletitých travních porostech, či mělce pod zemí, si vytváří spletité systémy chodeb, na povrchu dobře zřetelné tím, jak vystupují. Jeho potravou jsou měkké trávy a jejich semena.

V rozsáhlém lesním komplexu je stálá populace jelení zvěře, a tak není divu, že sem »zabloudí« někdy i rys ostrovid. Však je to také dobře. Vždyť jsou to šelmy, kdo udržují jelení populaci ve střehu a tedy i v dobré životní kondici.

Místy bylo území ovlivněno těžbou dřeva. Vytěžené porosty nahradily smrčiny uměle vysazené a někdy i přirozené nálety. Zvláště tato místa jsou ta nejbohatší rostlinami a živočichy. Tady někdy svítí slunko na paseky i celý den. Tady vzniká nebo se rozšiřuje ta zdejší pravá divočina, která si naši ochranu plně zaslouží.