Nízký Jeseník byl divočinou už během svého vzniku v dávných geologických časech, někdy před 350 miliony roky. Vlivem pohybů zemských desek se tu moře chvíli změlčovalo, chvíli prohlubovalo a ukládaly se v něm nevábné horniny, jako břidlice, pískovce, droby i slepence, a celému tomu souboru značně jílovitých hornin říkáme dnes kulm. Později se usazování přece jen trochu uklidnilo a směrem k dnešní Ostravě se začaly ukládat vrstvy s černým uhlím, které tu vznikalo při mořském břehu. Věky přešly a koncem třetihor a začátkem čtvrtohor, ještě před příchodem ledovce, se zde probudily sopky. Nebyly to ovšem ledajaké sopky, ale poctivé stratovulkány s nasypanými kužely a lávovými proudy. Vždyť Velký a Malý Roudný, Venušina sopka, Uhlířský vrch a další vládnou svou výškou zdejší krajině s nízkými kopci a údolími řek.

Největším a nejdelším údolím je údolí řeky Moravice, které protíná Nízký Jeseník.

Nejvíce se zahlubuje do skalního podkladu od Kružberku po Domoradovice, kde Moravice teče až 150 m pod úrovní okolní krajiny.

Hluboce zaříznuté údolí řeky se zakleslými meandry a místy s velmi příkrými a těžko schůdnými svahy, je zalesněné bučinami s jedlí či habrovými doubravami s doprovodem lípy, javoru a jilmu. Ve svazích často jsou odkryty kulmské horniny. Ty však odkrývá nejen řeka Moravice.

Také ostatní toky ve svých nárazových březích odhalují tajemství kulmských břidlic a drob, aby na protějších březích vytvářely údolní nivu s nevelkými lužními lesy, co rozkvetou na jaře tisíci sasanek, ptačinců a orsejí. S nimi zde kvete i dymnivka plná (Corydalis solida), bledule jarní (Leucojum vernum) či zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides). A mezi nimi se pohybuje i dnes již vzácný skokan krátkonohý (Rana lessonae). Je nejmenší z našich tří druhů »zelených« skokanů. Má štíhlé, asi 4 až 5 cm dlouhé tělo, a špičatý čenich, světlé zelené zbarvení a hlavně, krátké zadní nohy. Jeho skoky jsou krátké, spíše se do vody vrhá z nějakého vyvýšeného místa. Že tu žijí, poznáte hlavně na jaře, neboť skřehotají často v chóru, za soumraku, ale někdy i během dne. Přitom leží na hladině a z vody jim vyčnívá hlava a zvukové měchýřky. Také rozestupy jsou mezi nimi docela malé v porovnání s ostatními druhy skokanů.

V hlubokém říčním údolí Moravice se zcela jasně projevuje inverze. Díky tomu zde žijí druhy, které bychom spíše čekali v horách. Žijí zde mimo jiné střevlíci druhů Carabus linnei či Carabus variolus, i třetihorní relikt, pavouku podobný sekáč, klepítník členěný (Ischyropsalis hellwigi). Je velký 5 až 8 mm a živí se plži, které vytahuje svými mohutnými klepítky z jejich ulit. Inverze umožňuje sestup i mohutné rostlině kýchavici bílé Lobelově (Veratrum album lobelianum) a dalším horským druhům rostlin.

Není to tak dávno, co se tu těžily, a vlastně ještě dnes se tu a tam těží břidlice. Opuštěné břidlicové lomy a štoly v nich slouží často jako úkryty a zimoviště netopýrů. Na patnáct druhů jich nedávno napočítali zoologové. Mezi nimi i vzácné druhy, třeba vrápence malého (Rhinolophus hipposideros), nebo netopýra severního (Eptesicus nilssonii). Štoly využívají k zimování také obojživelníci, zejména mloci, a mnoho bezobratlých živočichů. Vedle běžnějších, jako jsou třeba meta temnostní (Meta menardi) či píďalka jeskynní (Triphosa dubiata), byl tu objeven i vzácný koník (Troglopghilus covicola).

Pak že naše jeskynní fauna je prý chudá.

V sevřených údolích řek se zachovaly lesy, které mají mnohde přirozenou druhovou skladbu. Místy je provázejí i rozsáhlé porosty měsíčnice vytrvalé (Lunaria rediviva), vytrvalé vyšší byliny s nápadnými penízkovitými šešulkami, která právě roste v takových přirozených, stinných a vlhkých lesích.

Samozřejmě, že je chráněná.

Značná část Nízkého Jeseníku byla v minulosti odlesněna a přeměněna na pastviny a louky. I je zaplnila zajímavá a vzácná flóra a fauna. Ve své honbě za ziskem se však člověk nezastavil. Odvodnil i tyto pastviny a louky a proměnil je v pole s řepkou. Přesto se však zachovaly jejich zbytky, útržky, ale i na nich nám zůstaly zachovány mnohé vzácné druhy, třeba nádherně modře kvetoucí kosatec sibiřský (Iris sibirica).

Sopky Nízkého Jeseníku jsou světem samy pro sebe. Jsou mladé a sopečné vyvrženiny dosud nezvětraly tak, aby ze všech svých produktů vytvořily půdu. Na některých z nich, třeba na Uhlířském vrchu byl těsně pod vrcholem založen v 19. století lom n a tufy. V takových odkryvech se dosud nacházejí pěkně kapkovitě vyvinuté sopečné pumy i drobné lapilly. Již vytvořená sopečná půda je bohatá na živiny a teplá, proto taková místa osidlují teplomilné druhy rostlin a živočichů. Opuštěné stěny lomů a jejich okraje i plocho lomové dno poskytují útočiště např. vzácnému a celorepublikově ohroženému bělolistu rolnímu (Logfia arvensis), devaterníku velkokvětému tmavému (Helianthemum grandiflorum obscurum) či tařici kališní (Alyssum alyssoides).

Na slunných svazích žije v křovinatém porostu i vzácná moucha štíhlonožka Calobatela longiceps.

Takový Velký Roudný je geomorfologicky nejvýznamnější a nejzachovalejší stratovulkán Českého masivu. Svou zachovalostí je tento sopečný kužel skutečně jedinečný. Spolu s ním vytvářejí zachovalá drobná políčka a meze s keřovými a stromovými porosty ojedinělý krajinný celek. Pokryv hornin vulkanického původu tu zabírá plochu 9 km2. Sopečné horniny v sobě obsahují množství drobných dutin, které vyhovují vzácným druhům čmeláků, ještěrkám. Žije tu zmije obecná (Vipera berus) i mnoho druhů ptáků a drobných savců. Severní a severovýchodní svahy sopky jsou pokryty lesními porosty, z nichž nejcennějšími jsou zbytky starých smíšených lesů, jež mají blízko k původnímu lesnímu pokryvu krajiny.

Když procházíme krajinou Nízkého Jeseníku, zdá se nám, že člověk na ní zanechal své nesmazatelné stopy. Však je to pohled jen povrchní. Zachce-li se nám však jen trochu více pozorovat zdejší přírodu a objevovat její krásy, najdeme jich náhle bez větší námahy bezpočet. Je to krajina krásná a tichá. Jakoby se dosud vzpamatovávala z nedávných výbuchů sopek, chladu ledovce i lidských zásahů. A šeptá polohlasem o své kráse. Věřte, že stojí za to jí naslouchat.