Řevnice leží na pravém břehu Berounky, ale mnohé domky se rozběhly na svahy Hřebenů. Stoupejme od Řevnic tedy východním směrem a brzy nás na Hřebenech pohltí Řevnický les s vrchy, jejíchž výška někdy přesahuje i 500 m n. m. Ano, Strážný a Babka tuto výšku překračují, Hvíždinec se jí blíží. Jejich výška je dána ordovickými křemenci, velmi pevnými a zvětrávání odolnými horninami, které vystupují v lese i na jiných místech, třeba na Kamenné či U hlavatého kamene.

Křemence jsou pozůstatkem mělkého a chladného moře a původně to byly dokonale vytříděné a jemnozrnné křemenné plážové písky, ve kterých si často ryli své chodbičky mnohoštětinatí červi. Víme to, neboť ty chodbičky se často zachovaly a dnes je nacházíme zkamenělé, a říkáme jim Tigilites vertebralis.

Jenže takové křemence vytvářejí jenom velmi chudé půdy a les, který na takových vrcholcích roste, je řídký, prosvětlený. Břízy, borovice i habry, které tady rostou, jsou nízké a pokroucené, ale neskutečně krásné, i když jen cudně zakrývají vystupující tělesa křemenců, jež vytvářejí drobná skalní města. I tráva je zde nízká a řídká a notnou plochu pokrývá vřes. Ano, vřes, ten dobře známý keřík, který je u nás všeobecně rozšířený. Vřes je totiž typický druh kyselých, minerálně chudých půd. Vyskytuje se většinou pospolitě, a protože je to druh význačně světlomilný, uplatňuje se na zdejších světlinách, kde tvoří dlouhodobá paseková stadia. Jeho fialové kvítky svítí ve sluneční záři a bývají domovem četných druhů bezobratlých i obratlovců.

Jedním z takových druhů je i pavouk sklípkánek hnědý. Nedá se říci, že by patřil mezi vzácné druhy naší přírody, ale i tak je to druh velmi zajímavý. Sklípkánek hnědý dorůstá velikosti kolem jednoho centimetru a bývá zbarven okrově hnědě až hnědě. Dalo by se říci, že z našich sklípkánků je nejmenší a nejsvětlejší. Stejně jako jinde i tady obývají sklípkánci jednoduché, poměrně hluboké, svislé nory, které si hloubí pomocí mohutných článků kusadel. U dospělých jedinců taková nora bývá hlubší než 10 cm. Nory si pavouci vystýlají hustou pavučinou, která pokračuje i na povrchu půdy v podobě horizontální uzavřené trubice. Její povrch je maskován částečkami půdy i v blízkém okolí lístečků rostoucího vřesu a trav a přítomnost sklípkánka v noře často prozradí hromádka čerstvé hlíny vyhrnuté z konce trubice. Horizontální trubice slouží sklípkánkovi k lovu. Když zaregistruje okolo pohybujícího se živočicha, vyběhne z trubice k němu, zasekne drábky kusadel do kořisti a přimáčkne ji do poddajné pavučiny. Pavouk pak pavučinu proděraví a vtáhne kořist do své nory. Ale dříve, než ji začne požírat, vyspraví opět pavučinu.

Ale i sklípkánkové mají své nepřátele. Tady je jím vosa hrabalka. Hrabalek je spousta druhů a všechny jsou hnědočerně zbarveny. Mají dlouhé nohy, štíhlé tělo a rychle se pohybují po zemi. Létají jen na krátké vzdálenosti. Při lovu kořisti se samičky orientují čichem. Jakmile objeví vhodného pavouka, ochromí ho jedním bodnutím žihadla, ukousne mu všechny nohy, uchopí ho za snovací žlázy a dopraví na vhodné místo, kde ho zahrabe do půdy a naklade k němu jedno vajíčko a vše zahrne a dobře zamaskuje. Larva pak požírá ochromeného pavouka. Dospělé hrabalky se však živí rostlinnými šťávami.

Ve spadu listí a jehličí okolního lesa žije celá řada dalších živočichů a roste i řada zajímavých hub. Vedle čirůvky fialové, která zde bývá hojná, tu roste i další houba s fialovým či zelenofialovým kloboukem – holubinka namodralá. Její lupeny i dužina je však bělavá a na rozdíl od jiných holubinek nelámavá. Je to výborná houba. Však si na ní pochutnává celá kohorta živočichů. Nejčastěji plzáci a slimáci. Tady to bývá hlavně plzák hnědý. Běžný druh lesního plzáka, který dorůstá délky až sedmi centimetrů. Jeho základní barva je žlutá až žlutohnědá, ale může být i červenohnědá. Boky má pruhované a chodidlo žlutobílé. Pokud ho neuvidíte hodovat na houbě, najdete ho bezpečně pod kůrou starých pařezů. Když nejsou houby, živí se částmi rostlin, hlavně čerstvými výhonky trav.

Na houbách si ovšem pochutná vedle veverek i norník rudý, náš nejčastější lesní hraboš. Tělo mívá dlouhé tak kolem deseti centimetrů, ocas zhruba poloviční a kulatá ouška. Hřbet je rezavě červený, bříško šedé. Ve vřesu či ve vyšší trávě si staví kulovité hnízdo, které je však velmi dobře maskované. Kromě zmíněných hub se živí zelenými částmi rostlin, semeny, nepohrdne ani hmyzem a jeho larvami. A protože je hojný, stává se častou potravou zdejších šelem – lasičky, kuny i lišky.. Ano, liška obecná je tu také hojně rozšířena, i když je velmi nenápadná. Rezavě zbarvená šelma loví hlavně drobné hlodavce, ale živí se i jinými obratlovci po velikost zajíce či srnčete, spořádá však také četné bezobratlé, mršiny i lesní plody.

V lovu hlodavců tu konkuruje lišce i puštík obecný, jedna z našich velkých sov. Kromě nich však loví i malé ptáky, obojživelníky i hmyz. Je to stálá sova, která se na lov vydává jen po setmění. Přes den se ukrývá v hustých větvích stromů, obvykle na stejném stanovišti, pod nímž najdeme spousty vývržků, ze kterých lze dobře určit, čím se tady živí. Skutečně, nejčastější potravou jsou právě norníci. V noci se nese daleko zdejším lesem puštíkovo chvějivé volání »huhú – huhú«. Hnízdo si puštík zakládá buď v korunách stromů, nebo ve skrytých skalních výklencích křemenců. Tady snáší samice dvě až pět bílých vajec a sedí na nich čtyři týdny. Trvá však další tři měsíce, než mladí puštíci vylétnou z hnízda.

Údolím Babského potoka se pomalu vracíme z této krásné divočiny zpět do Řevnic. Babský potok však brzy splyne s potokem Nezabudickým. To už je pod Řevnickým lesem. V létě kolem Nezabudického potoku jsou velké listy devětsilu a dál od něho i listy podbělu obecného. Jeho zlatožluté úbory patří k prvním jarním květům. Podběl je význačným pionýrem na neporostlých, surových půdách i na cestách a kolem nich. Místy tady vytváří souvislé porosty a díky tomu, že se šíří především oddenky, jde o rostlinu, kterou lze jen těžko vymýtit. Ovšem čaj uvařený z jeho usušených úborů je nejen lahodný, ale i léčivý. A pak, je to přece jen jedna z prvních jarních kvetoucích rostlin a její úbory jsou malou kopií jarního slunce.