Život Constantina Kinského se původně ubíral jiným směrem, než velí tradice jednoho z nejstarších šlechtických rodů v Česku. Narodil se v Paříži a po studiích se vydal na dráhu investičního bankéře. V 90. letech se ale jeho rodiče vrátili z emigrace do Česka, kde v restitucích získali zpátky zámek ve Žďáře nad Sázavou a spolu s ním i tisíce hektarů lesů, rybníků a polí, na kterých začali podnikat. Constantin Kinský postupně od otce správu rodinného majetku převzal.
Podnikání se mu ale nedaří podle jeho představ. „Aby to šlo, je potřeba, aby fungoval celý systém péče o lesy, o vody a o krajinu jako celek. Potažmo aby dobře fungoval celý stát. To se v Česku zatím úplně nedaří,“ míní Kinský. Důvodem je podle něj mimo jiné to, že v Česku nespolupracuje firemní, veřejný a neziskový sektor, protože obecně nevládne vzájemná důvěra mezi lidmi. Aby to šlo, museli by Češi víc věřit sami sobě. To nejlepší, co můžeme teď dělat, je věnovat se dětem a pomoct dalším generacím vybudovat si sebedůvěru, dodává Kinský s tím, že rodiče často dělají nevědomky pravý opak − brzdí v dětech tvořivost a odvahu dopouštět se chyb.
Během svého života jste byl v pozicích šlechtice, bankéře, podnikatele, kastelána nebo lesníka. Za koho se považujete v první řadě?
Jsou lidé, kteří chtějí něco dělat, a lidé, kteří chtějí někým být. Já patřím do té první kategorie.
Celý článek najdete zde
