Říká Pavel Benda, ředitel Správy Národního parku České Švýcarsko. Čtvrtý národní park v České republice byl vyhlášen k datu 1. ledna 2000 na ploše 80 km2. Při státní hranici s Německem přirozeně navazuje na Národní park Saské Švýcarsko. Zajišťuje péči o jedinečnou přírodu.

* Jak se Člověk stane ředitelem národního parku?

Od mládí jsem četl knížky pana Wagnera o Africe a zajímal se o přírodu. V patnácti jsem dostal k Vánocům knížku „Z našej prírody", v ní byly všechny druhy zvířat, od bezobratlých až po obratlovce. Začal jsem se zajímat, jaká zvířata žijí v okolí mého domova, začal jsem pozorovat ptáky.... Když byl vyhlášen konkurz na ředitele parku, s kolegy jsme uvažovali o tom, že tuhle práci by měl dělat někdo místní, kdo dobře zná zdejší poměry. Tuhle podmínku Pavel Benda splňuje. Narodil se v Děčíně, kde i bydlí. K rozhovoru usedáme v jeho kanceláři v Krásné Lípě, na nohy se mi přitulí „kapesní" bernardýn - fenka Mágy. Její paniček a kolega ředitele Bendy, Tomáš Salov, se rozhovoru účastní. Právě když jsem se chtěla zeptat na tři letošní požáry v národním parku, Pavel Benda zvedá naléhavý telefonický hovor. V národním parku opět hořelo. Třem sborům hasičů se již podařilo požár uhasit.

* Co bylo příčinou požárů?

V jednom případě vzniknul požár od blesku, ale ostatní jdou bohužel na vrub návštěvníkům. Někteří se chovají jako smyslů zbavení. Odhazují nedopalky po lese, dělají si ohýnky na místech, kde je to nebezpečné a vinou extrémního sucha se pak oheň rozšíří. Díky sboru dobrovolných hasičů, kteří nám pomáhají, se požáry nakonec podařilo uhasit. U minulého požáru v extrémně nepřístupném terénu museli natáhnout dva a půl kilometru hadic. Na místě nalezli zbytky ohniště s vidličkami na grilování. Tento požár nám - naštěstí ještě včas - nahlásili kolegové ze Saska, odkud jsou některá těžko přístupná místa na naší straně lépe vidět.

* Lze požárům účinně předcházet?

Bohužel je dnes docela velká skupina lidí, kteří se nechtějí podřizovat ničemu a jsou přesvědčeni, že si mohou chodit všude a dělat si vše, co chtějí. Úplně se vytratilo to, že i když není nějaké jednání zakázané přímo v zákoně, platí nepsaná pravidla.

* Kolik je v Národním parku Českých i německých turistů?

Počty kolísají, jednu dobu bylo návštěvníků z Německa možná více než z Čech, po vyhlášení národního parku se návštěvnost z české strany zvýšila. Podle přibližných odhadů je roční návštěvnost na české straně asi 1,5 milionu lidí, na německé je to kolem 3 milionů návštěvníků. Rozloha Národního parku Saské Švýcarsko je 93 km2 a Národního parku České Švýcarsko 80 km2. Na celém území obou parků je to přes 4 miliony lidí ročně. Takový počet je v protikladu například s návštěvností v národních parcích v Americe. Měl jsem možnost navštívit národní park Grand Teton o rozloze 1 200 km2 a tam dokonce v místních novinách spekulovali, jestli návštěvnost jeden milion lidí ročně není příliš vysoká!

Na německé straně jen samotný skalní most Bastei navštíví 1,5 milionu lidí ročně. Autem se dá k němu přijet na parkoviště do bezprostřední blízkosti a jen co ujdete několik málo desítek metrů, jste u cíle.

* Kolik lidí pracuje v terénu jako strážci parku?

Čtyři lidé se pohybují v terénu. Je to málo, ale nemáme tabulková místa ani finanční prostředky, abychom jich mohli mít víc. Samozřejmě i hajní v rámci výkonu své práce sledují, co se v lese děje, ale hlavní část odpovědnosti leží na strážných. Dbají na to, aby v zónách, kde má být klid, byl skutečně dodržován. Kromě toho zřídíme požární hlídky ostatních našich zaměstnanců, kteří budou v rámci své služby o sobotách a nedělích monitorovat, co se v lese děje.

* Kolik strážců majísaští kolegové?

Pokud vím, deset. Ale i oni zaznamenávají časté problémy s návštěvníky. Němečtí strážci Národního parku Saské Švýcarsko nedávno potkali pána, který si nesl gril a dřevěné uhlí v domnění, že když bude „jenom" grilovat, nic špatného nezpůsobí, vypráví s úsměvem Tomáš Salov.

* Můžete objasnit, jakým způsobem se ošetřuje les v národním parku? Jak je potřeba nakládat s poškozenými částmi lesa, které leží na území parku?

Když se řekne národní park, většina lidí si myslí, že to je automaticky území, na kterém se nebudou dělat vůbec žádné zásahy. To je cíl. Je si ale třeba uvědomit realitu. Na území parku se s lesem tři sta let intenzivně hospodařilo a ten se úplně proměnil. Máme tady smrkové monokultury vysazené na velkých plochách a doplněné o některé exotické dřeviny, například ze Severní Ameriky, které u nás nemají přirozené nepřátele a tak se lavinovitě šíří. Kdybychom les nechali být tak, jak je, časem dojte k nekontrolovatelnému rozšíření dovezených druhů a postupnému rozpadu smrkového lesa, napadeného kůrovcem. Chodili bychom v „suchém lese."

* Je nějaké řešení?

Snažíme se o návrat „původního" lesa, kde byl zastoupen asi z 60 procent buk a přibližně z 25 procent jedle. V těch nejhlubších roklích může být i smrk - na místech, kde je chladné klima. Smrk je v nízkých nadmořských výškách náchylný na sucho, teplo, kůrovcové kalamity a požáry. Chceme tuto proměnu nastartovat a postupně si les pomůže sám, bez přispění nebo jen s malým přispěním člověka. Naše zásahy jsou spojeny i s kácením části stromů, je ale přísný zákaz kácení listnatých stromů s výjimkou dubu červeného. Ten byl k nám zavlečen z Ameriky a šíří se na úkor u nás přirozeného lesního porostu.

* Jak tedy les ochránit?

Způsobů je několik. Například, když je ve smrkovém porostu osamocený buk, my mu uděláme místo, dostane se k němu více světla, začne růst a více plodit, takže se šíří v okolí. Na jiném místě, kde žádný listnatý strom neroste, uděláme takzvané kotlíky. To znamená, že vytěžíme pár smrků a na uvolněná místa vysadíme jiné dřeviny, například jedle. Naším cílem je, dostat lesy do takového stavu, abychom v nich nemuseli zasahovat, ale bohužel je to běh na dlouhou trať. Volíme postupné kroky, neděláme razantní změny. Nechceme dopustit, aby na velké ploše došlo k odumření smrků. Naštěstí v Národním parku České Švýcarsko zůstalo zachováno několik set starých jedlí, ze kterých se získávají šišky a vysazují semínka s genetickou informací, která odpovídá místním podmínkám. Podobně postupují u buků, jilmů, dubů.

* Jak probíhá komunikace s obcemi?

S výjimkou Mezné jsou u nás obce za hranicí národního parku. Část lesů ale leží na jejich katastrálním území. Nicméně se obcím snažíme vyjít vstříc. Lidé v zastupitelstvech nám říkají: „Ne, aby to tady dopadlo jako na Šumavě." Přesto existuje určitá frustrace z toho, že když se připravoval národní park, bylo dáno hodně slibů, které nebyly splněny. Obce očekávaly, že budeme řešit i věci, které jsou ve skutečnosti mimo naše kompetence, například odstavná parkoviště nebo zaměstnávání lesních dělníků. Na lesní práce musíme vypisovat výběrová řízení, která v některých případech vyhrají firmy, jež nejsou zdejší. Nicméně samotná existence Národního parku obcím v okolí pomohla, i když to třebas nepřiznají nebo si to zcela neuvědomují. Ředitel Benda doufá, že plánované šetření v rezortu životního prostředí nezasáhne rozpočet Národního parku. Připočtu 47zaměstnanců je situace taková, že když kdokoli onemocní, není, kdo by za něj zaskočil. Spoří, kde se dá. Průměrný plat v národním parku je pod průměrem České republiky. Vysokoškoláci berou 22 tisíc korun hrubého měsíčně, strážci mají 18 tisíc a hajní kolem 19 tisíc. Zaměstnanci přitom běžně pracují o sobotách a nedělích.

* Takže zaměstnanci parku pracují hlavně z lásky k profesi?

Bez ní by to nešlo, když rozpočet Národního parku kolísá kolem 30 milionů korun ročně. Jako rozpočtová organizace vracíme veškeré prostředky zpět státu. Letos máme předepsané příjmy ve výši 22,5 milionu korun. Díky dobrému hospodaření plánované příjmy překročíme, takže to, co dostaneme v provozním rozpočtu, vrátíme státu zpět. Loni jsme vraceli přibližně 32 milionů.

* Pečujete také o vzácná nebo ohrožená zvířata.

Je to jeden z našich hlavních úkolů. Snažíme se pracovat s veřejností. Omezenému počtu účastníků jsme umožnili pozorování hnízd sokola stěhovavého. Ve spolupráci s Českým rybářským svazem už od roku 1998 vypouštíme plůdky lososa do řeky Kamenice. Budeme to dělat tak dlouho, dokud se nevytvoří dostatečně silná populace schopná přežít bez lidských zásahů. Volně žijící lososi jsou v Čechách naprostou vzácností. Vidět je můžete jen u nás, pak v povodí Ploučnice - na Ještědském potoce a v povodí Ohře - na Libockém potoce.

* Jak funguje spolupráce s Národním parkem Saské Švýcarsko?

Několikrát ročně organizujeme společné porady, máme společné pracovní skupiny, které se zabývají problémy v lese, propagační činností, prací s veřejností. S ředitelem parku se scházíme obvykle až čtyřikrát ročně. Činnosti se snažíme koordinovat, aby probíhaly co nejpodobněji. Organizujeme i česko-německé exkurze, společné strážní služby a přednášky. Pořádáme i česko-německé tábory pro děti. Spolupracujeme při botanických a zoologických průzkumech. Když vznikne v oblasti u hranice problém s kůrovcem, vzájemně se informujeme. Dostáváme se k tomu, co vlastně znamená bezzásahová zóna v Národním parku: v takzvané první zóně je jednoznačně omezen pohyb pouze po značených cestách. Větší část první zóny je bezzásahová, ale jsou tam i místa, kde správa parku dočasně a jednorázově zasahuje. První zóna nyní zabírá přibližně dvacet procent území a podle názoru ředitele Bendy se nemusí měnit dalších sto až dvě stě let. Změní se pouze managementová zóna, v níž bude stoupat podíl bezzásahovostí. Ten může být po několika desítkách let až 75 procent. Nicméně první zóna neznamená automaticky bezzásahovou.

* Můžete to vysvětlit?

Národní park by měl být podle kritérií Světového svazu ochrany přírody nejméně ze 75 procent bezzásahový. Kdybychom daný cíl splnili, musela by na 75 procentech území být první zóna s omezením turistického využití. To není reálné. Změna zonace je totiž vždy projednávána v Radě národního parku, kde jsou zastoupeny i obce, které s ní musí vyjádřit souhlas. Takto rozsáhlé území s restrikcemi je nereálné prosadit a není to nutné. Myslím, že náš model odděleného pojetí první zóny a managementové zonace může být inspirací i pro jiné národní parky.

* Jaká je teď ochrana Pravčické brány?

Dřívější vysokou návštěvností přímo na oblouku Pravčické brány byla poškozena svrchní tvrdší vrstva pískovce. Vznikla větší prohlubeň, kde se drží voda, v době mrazu tam působí i mrazová eroze. Geologové proměřují, jestli se neobjevují nebezpečné trhliny. Podle výsledků jejich pozorování bude rozhodnuto, zda je zapotřebí dělat určitá konzervační opatření.

* Uvažuje se o zápisu Pravčické brány na listinu přírodního dědictví UNESCO. Co to bude znamenat pro nejbližší měsíce?

Plánujeme, že žádost podáme společně za Národní parky České Švýcarsko a Saské Švýcarsko. Samotný návrh do UNESCO bude podávat vláda, respektive Ministerstvo životního prostředí. Pravděpodobně ke konci letošního roku bude dána přihláška na „čekatelský seznam". Pak se budou zpracovávat další dodatečné podklady a sekretariát UNESCO bude vyhodnocovat, jestli přihláška splňuje všechna kritéria. Celý proces může trvat poměrně dlouho. Pokud by žádost České republiky a Německa byla kladně posouzena, znamenalo by to významné označení kvality pro národní park a zvětšily by se možnosti pro podnikatele v oblasti cestovního ruchu v našem regionu.

***

Ing. Pavel Benda, Ph. D. (*18.12.1967) V roce 1991 absolvoval agronomickou fakultu České zemědělské univerzity, v roce 2005 obhájil disertační práci. Po studiu pracovaljako zoolog v Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce. Po vzniku Národního parku České Švýcarsko byl zástupcem ředitele parku, později vyhrál konkurz na vedoucího CHKO Labské pískovce a zvítězili v konkurzu vyhlášeném na ředitele Národního parku České Švýcarsko, který teď vede čtvrtým rokem. Krajina Českosaského Švýcarska byla osídlena byla před 10 000 let lovci doby kamenné. Nejznámějším skalním útvarem na české straně je Pravčická brána a na německé skalní most Bastei. Ten byl na rozdíl od Pravčické brány uměle postaven roku 1851, jako první stavba Evropy určená výhradně turistice. Nabízí mimo jiné výhled na nedaleké stolové hory a kaňon Labe. Území národního parku tvoří z 98 procent les, dvě zbývající procenta jsou osady Mezná a Mezní louka. Málokdo ví, že jméno oblasti vymysleli Adrian Zingg a Anton Graff, švýcarští malíři, kteří v polovině 18. století pracovali na Akademii v Drážďanech a zdejší kraj jim připomínal domov. Na hranicích národního parku leží obce s typickou architekturou takzvaných podstávkových domů. Naším cílem je dostat lesy do takového stavu, abychom v nich nemuseli zasahovat, ale bohužel je to běh na dlouhou trať. Volíme postupné kroky, neděláme razantní změny.