Budoucnost Šumavy by nás měla spojovat, nikoliv rozdělovat

V letošním roce to bude 20 let od chvíle, kdy byl za účelem zachování přírodních krás vyhlášen Národní park Šumava. Na území, které tento park představuje, bychom měli být právem hrdi. A myslím, že většina z nás opravdu je, vždyť Šumava je jedním ze skvostů naší země. Ovšem již delší dobu se okolo tohoto národního parku a jeho budoucnosti vedou také názorové spory, které postupem času výrazně eskalovaly. Dnes proti sobě stojí dvě opravdu velmi názorově odlišné skupiny, které se v prvé řadě přou o možné kácení stromů v tzv. bezzásahových zónách z důvodu napadení kůrovcem. Na celém vyhroceném sporu mě nejvíce mrzí to, že znesváření obou táborů dosáhlo takového stupně, že vzájemná diskuse přináší více emocí a vzájemného napadání než racionálních argumentů.

Do atmosféry totální rozhádanosti a sporů byl 16. února letošního roku jako krizový ředitel povolán šéf rady šumavského parku a předseda Klubu českých turistů Jan Stráský. Měl před sebou nelehký úkol - dovést znesvářené strany ke kompromisu a obnovit ztracenou důvěru. O tom, jak těžký je to úkol, svědčí vzedmutá vlna protestů hned při jeho jmenování do funkce.

Jan Stráský je ale člověk, který zná Šumavu jako málokdo. Na tom se snad shodnou i ekologové a vědci, kteří s ním jinak souhlasí v míře minimální. Obstál v řadě veřejných funkcí a je vnímán jako schopný krizový manažer. Ostatně již to, jak si vedl při jednom ze svých prvních velkých úkolů v čele NP Šumava, svědčí o jeho schopnosti nalézt kompromis a spojit zdánlivě nespojitelné. Jeho nový návštěvní řád podpořilo na přelomu února a března tohoto roku všech 22 starostů šumavských obcí, což je věc do nedávné doby nevídaná.

Pak již ale Stráský přistoupil k tomu hlavnímu - k otázce kácení nebo nekácení v bezzásahových zónách národního parku za účelem zastavení kůrovcové kalamity. A zvedla se další mohutná vlna odporu, jelikož nový ředitel NP Šumava tuto variantu podporuje. Chce vyhlásit kalamitní stav a plán boje proti kůrovci již zaslal ministrovi životního prostředí. Vědci, ekologové a různá sdružení se proti tomuto postupu ohrazují se slovy, že bezzásahové zóny v parku by měly být naprosto ponechány přírodě, která si sama se situací poradí.

Jsem velkým milovníkem šumavských lesů, dovolené na Šumavě jsou pro mě jedny z nejhezčích. Strávit takovou dovolenou na Šumavě a procházet se místními lesy, o to bych byl nerad, kdyby byly moje děti ochuzeny. Myšlenka ponechání části přírody jejím přirozeným zákonům, bez zásahů člověka, se mi také zamlouvá. Mé přání je však jediné – zachovat Šumavu budoucím generacím.

Nechci zde vynášet soudy nad variantami, které jsou obhajovány ať už jedním, nebo druhým táborem. V čem osobně spatřuji největší problém dnešního Národního parku Šumava, je nesmiřitelnost obou názorových skupin a jejich neochota ustoupit byť jen o píď. Obě znesvářené strany mezi sebou postupně vykopaly zákop, který se nyní těžko zahazuje. Jejich názory a způsob jejich obhajoby se dostaly do fáze extrémního protikladu. Jenže lidé se mohou zastavit a říct si, že teď se bude diskutovat a jednat a po čase snad dojdeme k řešení, ale příroda se nezastaví. To bychom si měli především uvědomit a v zájmu národního parku se konečně snažit najít optimální řešení.

Také bych rád zdůraznil, že v celém sporu nesmí zvítězit politické zájmy a politikaření, ale snaha zachovat přírodní krásy Národního parku Šumava. Za sebe k tomu mohu dodat, že ač byl Jan Stráský dlouholetým členem ODS a jmenoval jej současný ministr životního prostředí za tu samou stranu, není to pro mě překážkou ho podpořit v jeho snaze celou situaci konečně vyřešit. Protože jestli je v tuto chvíli pro Šumavu něco důležité, tak je to především rychlé a rozumné řešení a nikoli nekonečné diskuze a spory.