Jednoho chladného rána v říjnu 2013 zaparkovala Diana Sixová své bílé subaru na kraji borového lesa v údolí Big Hole v jihozápadní Montaně. Svahy hor pod zasněženými vrcholky pokrývají borovice pokroucené (Pinus contorta ) ukazující ve čtyřech různých barvách postup zkázy. Šedé stromy, teď už pouhé kmeny a větve, zahynuly v roce 2009. Ty, které jsou jasně červené a mají dosud jehlice, podlehly v roce 2011. Tmavší, oranžovo-červené stromy, uhynuly v roce 2012. Jak mi řekla Diana Sixová, entomoložka z University of Montana, která se ve volném čase zabývá kulturistikou a vařením piva, dokonce ani ty zdánlivě zdravé, zelené stromy nejsou tak zdravé, jak vypadají. Zhruba čtvrtina z nich už je odsouzená k záhubě.
Diana Sixová s vlasy svázanými do ohonu si zapnula bundu, vzala sekeru a pomalu kráčela do lesa. Zastavila se u smíšené skupiny smaragdových a tmavě oranžových borovic pokroucených. Sekerou opatrně odloupla proužek kůry ze zeleného stromu, aby bylo vidět světlé dřevo pod ním. V úzkých chodbičkách vykousaných do dřeva byly vklíněné černé larvy o velikosti sezamového semínka. Byly sice mrtvé, zahubil je časný silný mráz, pro strom však uhynuly příliš pozdě na to, aby se ještě mohl zachránit. I když vypadal zdravě, jeho lýko, vláknitá vrstva pod kůrou, která rozvádí živiny, bylo suché a hnědé.
Diana Sixová přešla k vedlejšímu stromu. Rovněž vypadal zdravě a skutečně jeho lýko bylo zelenavě růžové a poddajné, takže bylo zřejmé, že dosud obsahuje vodu. I tam jsme však spatřili krajkoví stejných charakteristických chodbiček -požerků. Ještě v nich ale nebyly larvy a na základě velikosti chodbiček Sixová odhadovala, že tento strom byl napaden teprve před týdnem. Když vracela odloupnutou kůru na původní místo, náhodou rozmáčkla malého černého broučka.
Na západě Severní Ameriky se na milionech hektarů borových lesů setkáváme se stále stejnou situací. V některých částech státu Colorado se rezavějí celé svahy hor. Ode dna údolí až ke hranici lesa jsou téměř všechny borovice zahubeny nepřítelem menším než připínáček: lýkohubem druhu Dendroctonus ponderosae. V kanadské provincii Britská Kolumbie je rozsah zničených oblastí ještě děsivější. Tamější borové lesy byly v posledních 15 letech napadeny v různém stupni na rozloze zhruba 180 000 čtverečních kilometrů, což je přes dvojnásobek rozlohy České republiky.
Příroda se mění neustále. Lýkohub druhu Dendroctonus ponderosae je však znepokojivou známkou možného zhroucení ekosystému v budoucnosti. Ukazuje, že globální oteplování může zapříčinit ničivé působení i původních druhů. V určitém bodě vývoje tak propukne epidemie a po ní zůstanou mrtvé lesy a změněné ekosystémy. „Na dnešní situaci musíme pohlížet jako na předzvěst toho, co má ještě přijít," říká Diana Sixová. „Ekosystémy se budou hroutit jeden za druhým." Na rozdíl od jiných organismů, které ničí americkou krajinu - tolstolobec pestrý, kudzu neboli puerarie -, není lýkohub Dendroctonus ponderosae žádný přivandrovalec. Je to původní druh ze západních borových lesů žijící zvláště na borovici pokroucené a borovici těžké. Obvykle se vyskytuje v poměrně malém počtu a zahubí tu a tam jeden nebo dva stromy. Vždy po nějaké době se populace těchto brouků silně rozmnoží a pokosí široké pásy lesa. Většinou však jen v jedné oblasti - nikoli v polovině světadílu.
Rozsah současné epidemie je nebývalý. Od devadesátých let dvacátého století zahynulo 243 milionů hektarů lesa od severu Nového Mexika až po Britskou Kolumbii. Než skončí dnešní období zkázy, může v této kanadské provincii zahynout zhruba 60 procent dospělých borovic. To je přibližně jedna miliarda metrů krychlových dřeva.
Stromy nejsou jediné oběti. Odumírání lesa narušuje všechno. Od potravních sítí po místní hospodářství. Centra dřevařského průmyslu v Britské Kolumbii procházejí recesí. Medvědi a ptáci v Yellowstonském národním parku ztratili bohatý zdroj potravy. Kvůli padajícím stromům se zavírají tábořiště, padlé kmeny už rozmačkaly auta a zažehly lesní požáry, když strhly elektrické vedení. Lidé z dříve osamocených lesních obydlí dnes vidí na své sousedy. Půda se nemá na čem držet, a tak ji odnáší voda.
Lýkohub může za svůj současný populační růst poděkovat nám lidem. Za prvé jsme v uplynulém století potírali lesní požáry a tím jsme mu připravili prostředí s dostatkem potravy. Když krize začala, bylo v lesích Britské Kolumbie třikrát více dospělých borovic, než kolik by jich tam bylo, kdyby lesy mohly přirozeně hořet. Požáry jsou v lesích na západě stejně doma jako lýkohub. A jsou stejně důležité pro zdraví přírody jako déšť. Dodávají živiny půdě, šíří semena, vytvářejí otevřené prostory, kam může sluneční světlo, zajišťují podmínky k životu všem stvořením.
Podle Allana Carrolla, ekologa z University of British Columbia zaměřeného na hmyz, který lýkohuby začal studovat koncem 80. let minulého století ještě jako student, bylo v Britské Kolumbii před sto lety dostatečně zralých jen 17 procent lesů borovic pokroucených, které mohl škůdce napadnout. Do poloviny 90. let dvacátého století se tento počet zvýšil na více než 50 procent. Ani takový výrazný nárůst podílu dospělých stromů by však sám o sobě nemohl být příčinou, aby byly zničeny celé svahy lesů v deseti státech USA a dvou kanadských provinciích. Jejich zranitelnost epidemii pouze zesílila - k nastartování epidemie byla potřebná změna klimatu. Brouk nám může poděkovat za oteplení celé planety následkem našich emisí oxidu uhličitého.
Stoupající teploty a sucho stromy oslabují, takže pak nejsou schopné bránit se invazi. Teplejší počasí také podpořilo růst populace lýkohubů a pomohlo jim značně rozšířit území výskytu. Daří se jim dobře dál na severu a ve vyšších nadmořských výškách. Napadají i další druhy borovic jako například borovici Banksovu a borovici bělokmennou, ve kterých se ještě před několika lety usazovali jen vzácně. A protože se tyto druhy borovice neumějí tak dobře bránit, stačí k jejich záhubě menší počet brouků. V Yellowstonském národním parku jsou dnes mrtvé tři čtvrtiny dospělých borovic bělokmenných. A to je špatné i pro medvědy grizzly, kteří požírají na podzim semena těchto stromů, a pro ořešníky americké, kteří si tato semena schovávají na zimu.
v roce 2008 zpracovával Allan Carroll s dalšími odborníky zprávu pro kanadskou vládu o riziku napadení borovic Banksových v boreálním (severském) lese, který se táhne přes celou Kanadu a pokrývá čtvrtinu země. Dnes už lýkohub v těchto borovicích je. Kolonizoval provincii Alberta a pokračoval na východ do provincie Saskatchewan, k severu do Yukonského teritoria a do Severozápadních území. Na rozdíl od borovic pokroucených rostou borovice Banksovy na východě v provincii Nové Skotsko a směrem k jihu v severních státech Středozápadu USA a v Nové Anglii.
„Bude se lýkohub stěhovat přes kontinent?" ptá se Carroll. Kolegové mu říkají Dr. Doom -doktor Smrt. (Když se někde sejde s místními úředníky, jsou už lesy v jejich oblasti obvykle napadeny a zahynou.) Na svou otázku si Carrol sám odpovídá: „Ano."
Na univerzitním stole Allana Carrolla ve Vancouveru je stále připravená k použití motocyklistická přilba a bunda. Obléká ji dvakrát týdně při cestách domů na ostrov Vancouver. Je to výlet na několik hodin a silnice vede dosud zdravými lesy douglasky tisolisté. Allan Carroll často jezdí vedlejšími silnicemi, aby strávil více času mezi silnými stromy. Pod psacím stolem má bílý kbelík s polenem z borovice pokroucené. Do polena už nakladla vajíčka samice lýkohuba, kterou Allan Carroll nazývá „moje kolegyně z kanceláře".
Carrollova „kolegyně z kanceláře" je samička lýkohuba druhu Dendroctonus ponderosae, jednoho z přibližně 6 000 druhů z podčeledi kůrovců, z nichž 500 žije v USA a Kanadě. Většina kůrovcovitých klade vajíčka pod kůru stromů, které jsou již mrtvé nebo umírají. Pouze několik málo druhů se zabydluje ve zdravých stromech. A většinou to bývají osamělé páry, takže nepředstavují pro les žádnou hrozbu. Oněch několik málo druhů, které stromy zabíjejí, obvykle cílí na vysoce oslabené jedince. Lýkohub druhu Dendroctonus ponderosae patří mezi ony „zlé" druhy, které dokážou zničit - za jim příznivých podmínek - jeden zdravý strom za druhým.
Když samička lýkohuba, jako je ta v Carrollově kbelíku, přistane na stromě, musí se nejprve rozhodnout, zda je to důstojné místo pro založení rodiny. Ochutná proto kůru a podrobí zkoumání její složení. Pokud strom odpovídá jejím potřebám, pokračuje v budování chodbiček. Tím přeruší kanálky vedoucí pryskyřici - první obrannou linii stromu, která obvykle za ideálních podmínek pro strom brouka jednoduše vyplaví.
Evoluce však vždycky straní jednomu druhu. A v tomto případě byl její krok obzvlášť elegantní - lýkohub začal pryskyřici polykat. Pokud samička dokáže přežít v sirupovité řece, přeměňuje pryskyřici na feromon, chemikálii předávající zprávu dalším broukům. Uvolňováním tohoto feromonu do vzduchu signalizuje, že našla vynikající místo ke shromažďování. A přiletí další lýkohubové, samci i samice. Je-li jich na daném místě dostatek, přijde útok.
Strom se nevzdává tak snadno. Jakmile se lýkohubové při hloubení chodeb dostanou k živým buňkám, spáchají tyto buňky sebevraždu. Puknou a uvolní se z nich silně jedovatá látka, která hubí lýkohuby.
„Není-li brouků na daném místě velké množství, strom obvykle vyhraje," říká Allan Carroll. Jestliže však strom napadne celá armáda, nikoli pouze několik neorganizovaných dobrodruhů, lýkohubové strom ovládnou. Podle stavu strom zahubí mnoho tisíc brouků, ale někdy také jen pár set jedinců.
Sucho a vyšší teploty, jaké zažívají lesy na západě Severní Ameriky v posledních letech, pomáhají lýkohubům dvěma způsoby: oslabují stromy tak, že snadněji podlehnou, a prodlužují dobu, během níž mohou brouci stromy napadat. Podle Sixové lýkohubové v Montaně dříve létali z jednoho stromu na druhý převážně během dvou týdnů v červenci. Teď však, jak ukazuje napadený strom v údolí Big Hole, trvá období letů až do října. To znamená, že brouci mají více času na reprodukci. Navíc dnes jen vzácně přicházejí krátká období s extrémním chladem na podzim a na jaře, která pomáhala udržovat populace hmyzu tak, aby stromy mohly přežít.
Jedinci ve společenství lýkohubů umějí spolupracovat. Je-li jich na určitém území málo, napadají malé stromy. Při hustějším osídlení vyhledávají větší oběti. Zdá se, že velký strom napadnou pouze tehdy, je-li jich dost na to, aby ho zahubili. Jak to ale ten první lýkohub může vědět? Allan Carroll a Jordan Burke, student magisterského studia, který s ním spolupracuje, si myslí, že se lýkohubové domlouvají pomocí feromonů. Samička budující chodbičky zavolá prostřednictvím této látky na pomoc další brouky. A podle množství feromonů ve vzduchu také pozná, zda je pomoc k dispozici a zda je bezpečné klást vajíčka. Carrollova „kolegyně z kanceláře" je součástí experimentu ověřujícího tuto hypotézu. Cyklus v každém případě podporuje svůj vlastní růst. Čím větší je strom, tím více vajíček samička naklade a tím více larviček se přemění v dospělé lýkohuby. Více lýkohubů znamená více hromadných útoků na větší, zdravější stromy. Jakmile je na daném území dostatek jedinců k napadení velkých stromů, jsou už v podstatě ztracené široké pásy lesů.
V roce 2013 vědci z Univerzity Britské Kolumbie sekvenovali genom lýkohuba druhu Dendroctonus ponderosae, takže tento druh je teprve druhým z více než 400 000 druhů brouků, jehož genom je známý. (První byl genom potemníka hnědého, který napadá skladované obiloviny.) Joerg Bohlmann, odborník na biochemii rostlin, který na postup sekvenování dohlížel, si nemyslí, že by bylo možné epidemii postihující borovice zvládnout v brzké budoucnosti pomocí biotechnologie. „Musíme být krajně opatrní, abychom neslibovali něco nereálného," říká. Pesticidy mohou zachránit několik jednotlivých stromů, nikoli však les. Jsou příliš drahé a zahubily by spolu se škůdci i všechny ostatní organismy. Šlechtění stromů odolných vůči lýkohubům by zabralo desetiletí, a to i při využití poznatků moderní genetiky. A i pak by se mohli lýkohubové rychle přizpůsobit a odolnost prolomit.
V současné chvíli se výzkum zahrnující různé činnosti od zkoumání genomu po sledování samičky lýkohuba v Carrollově kbelíku většinou zaměřuje na zlepšení naší schopnosti předvídat nadměrné množení hmyzu. „Nikdo vám nemůže s jistotou odpovědět na otázku, kam se lýkohub dostane v příštích pěti letech," říká Bohlmann. „To je na tom to nejdůležitější." Když se podaří zjistit výskyt lýkohubů dostatečně včas, dokud jsou jeho populace ještě poměrně malé, může se podařit napadení zabránit. Přinejmenším teoreticky. Platnost uvedené teorie se právě teď ověřuje v kanadské provincii Alberta, která se stala přední linií v bitvě o zastavení postupu lýkohuba napříč severoamerickým kontinentem.
V mnoha částech Britské Kolumbie a na západě Spojených států se zamoření zpomaluje samo od sebe - na některých místech proto, že už tam mnoho stromů nezůstalo. V Albertě však kalamita přišla později. Alberta má borové lesy na zhruba 60 000 kilometrů čtverečních, tedy na mnohem menší ploše než Britská Kolumbie, tyto lesy jsou však v životně důležitých oblastech, u pramenů horských řek, které napájejí prérie a města pod horami. Pokud tyto lesy zahynou, bude sníh na nezastíněném povrchu tát rychleji a řeky dosáhnou vrcholných průtoků dříve - před obdobím sucha, kdy lidé a ekosystémy potřebují vodu nejvíce.
Chcete-li les zachránit, musíte pokácet mnoho stromů. Lýkohuby lze zastavit jedině když nebudou mít kam jít. Dlouhodobá strategie Alberty spočívá v kácení nebo vypalování většiny částí lesa, v nichž převládají dospělé borovice vysoce náchylné k napadení. Krátkodobá strategie počítá s bojem o jednotlivé stromy. V uplynulém desetiletí vydala uvedená provincie na snahy o zvládnutí lýkohuba více než 320 milionů (amerických) dolarů.
Provincii Alberta se zatím daří rok od roku z jistiny trochu ukrajovat - alespoň ve většině oblastí. Části provincie byly označeny jako „zadržovací zóny", kde se vláda snaží pouze udržovat počty lýkohubů na stále stejné úrovni. Jiné části jsou považovány za ztracené: je v nich už příliš mnoho brouků. Lesníci vědí, že když nemohou odstranit alespoň 80 procent napadených stromů, nemá význam něco dělat. Jak říká Erica Samisová: „Je to jako plivat proti větru."
Jak se bude bitva o severoamerické lesy vyvíjet dál? V Albertě pálí poražené mrtvé stromy na obrovských hromadách brzy na jaře, kdy často prší. Kdybyste rozřízli jedno z připravených polen, uviděli byste krásně modrý nádech rozpitý ve žlutém dřevě. Je to jasná známka stromu zahubeného lýkohubem druhu Dendroctonus ponderosae. Zdejší řemeslníci vyrábějí z modře tónovaného dřeva obklady stěn, skříňky a jiné kusy nábytku. Všude na západě USA zdobí dřevo z borovic zahubených lýkohubem domovy, obchody a restaurace. V mém domě v Coloradu je z takových borových prken sestavený strop.
Modré zabarvení způsobuje houba, jedna ze dvou, které lýkohub druhu Dendroctonus ponderosae nosí v jednom z „kufříků" na své vnější kostře. Lýkohub totiž přenáší také kvasinky a Diana Sixová používala celá léta jednu jejich varietu při vaření piva. (Říkala mu Six-Legged Ale neboli Šestinohé pivo.) Když se lýkohub zavrtá do stromu, houby vyklouznou ze schránek a rostou vedle larev, jimž poskytují potravu bohatou na dusík. „Lýkohubi by pouze z dřeva žít nemohli," říká Sixová. „Nejsou v něm potřebné živiny. Houby působí jako výživové doplňky a pomáhají lýkohubům dělat to, co dělají." Jedna ze dvou hub roste dobře v chladu, druhá má ráda teplo. Jejich populace na lýkohubech se mění podle teploty. Laboratoř Diany Sixové vytvořila modely, s jejichž pomocí chtěli vědci zjistit, co by se mohlo stát s houbami při oteplování naší planety. „Jestliže prostředí zahřejeme o jeden stupeň, systém, který vypadá jako velmi symbiotický, dobře vyladěný, se začne rozpadat," říká. Během jednoho století houba, která má ráda zimu, zmizí.
To představuje jistý malý zdroj naděje. Chladnomilná houba je totiž vynikajícím zdrojem dusíku a umožňuje lýkohubům mít o třetinu více potomků, což může lesům pomoci. Sixová říká, že chladnomilná houba už mizí v teplejších částech Montany. V nižších nadmořských výškách ji dnes v některých lesích borovice těžké roznáší méně než jedno procento lýkohubů. Globální oteplování lýkohubům svědčí, bude-li však pokračovat, mohlo by epidemii zastavit.
Nebo také ne. Práce zaměřené na genom totiž ukazují, že lýkohubové druhu Dendroctonus ponderosae jsou geneticky proměnliví tak jako lidé. Tato genetická proměnlivost, stejně jako chování, umožňuje lýkohubům přizpůsobit se změnám prostředí. Zdá se, že z nějakého neznámého důvodu se lýkohubi ze severního výběžku Skalnatých hor v Kanadě vyrovnávají s nízkými teplotami lépe než lýkohubi v USA. Nikdo vlastně ještě neví, jak bude tento druh - nebo samy lesy - reagovat na teplejší budoucnost.
V pohoří Jemez na severu Nového Mexika, několik kilometrů na západ od národní památky Bandelier, stojí Craig Allen na ochozu plochých, drsných skal a hledí do kaňonu Cochiti. Nízké podzimní slunce vyřezává stíny ve svazích. Je to nádherný pohled, až na jednu věc: téměř všechny stromy v dohledu jsou mrtvé.
Craig Allen pracuje jako ekolog zaměřený na lesy pro Geologickou službu USA v Bandelieru. Na tento svah se dívá už skoro třicet let. Na první pohled je vidět, jak je mu smutno. Tady nezpůsobil pohromu lýkohub druhu Dendroctonus ponderosae - Bandelier leží na jižním okraji jeho výskytu. Mnoho stromů tu zahubil kůrovec jiného druhu. Mnoho jich spálili také tři obrovské požáry, poslední v roce 2011. Od roku 1996 zahynuly celkem zhruba dvě třetiny stromů v oblasti národní památky Bandelier. Některé lesy zmizely úplně. Jeden požár je zahubil a druhý následně zcela zlikvidoval, takže tam, kde byly ještě nedávno husté porosty stromů, zůstaly jen širé louky.
Jak tvrdí Craig Allen, je to, co se stalo v pohoří Jemez, extrémním příkladem nastupujícího celosvětového jevu, jemuž Diana Sixová říká kolaps ekosystémů. V Novém Mexiku zničili kůrovci a požáry přírodu, která byla již oslabená suchem. A lesy vystavené suchu kolabují podle studií Craiga Allena i dalších odborníků na celém světě - stejně jako v Novém Mexiku - působením globálního oteplování.
Sucho si obvykle spojujeme s nedostatkem deště. Nižší přísun vody ke stromům však způsobuje i teplejší vzduch, který odčerpává více vlhkosti z listů a půdy. Pohoří Jemez bylo zasaženo obojím: vážným nedostatkem deště i prudkým růstem teploty. Allen nazývá tuto historicky dosud nezaznamenanou kombinaci sucha a horka „suchem globální změny". Způsobilo odumření lesů také v jiných částech světa - od jihozápadní Austrálie po asijské vnitrozemí, od Amazonie po Středomoří. Teplejší budoucnost, kterou předpovídají modely klimatu, naznačuje, že zvláště americký Jihozápad může očekávat stejný vývoj i v jiných oblastech. Craig Allen, Park Williams z Columbia University a jejich kolegové odhadují, že do roku 2050 bude zátěž působící na lesy Jihozápadu trvale horší než nejhorší sucha v minulém tisíciletí.
I když lýkohub druhu Dendroctonus ponderosae způsobil hodně škod, může být pouze ukázkou toho, jak globální oteplování mění naši planetu. Okolo národní památky Bandelier padají mrtvé borovice takřka každý den. Výstražné značky u silnic zobrazují strom kácející se na člověka. Podle Allena na většině území už stromy nevyrostou, nahrazují je trávy a keře. Při cestě dolů do Los Alamos se ekolog snaží projevit trochu optimismu. Říká, že jeleni wapiti mají nové louky rádi.
„Lidé vždycky říkají něco jako:,Ztratili jsme tisíc akrů.' Ale ony nejsou ve skutečnosti ztracené. Krajina zůstává, je opět plná nového života. Já osobně jsem při požárech ztratil přátele - jednotlivé staré stromy, které jsem znal a měl je rád. Ale tyto systémy se stále přizpůsobují. Příroda pokračuje," říká.
To je bezesporu zdravý přístup, ale není snadné si ho udržet. Diana Sixová v Montaně také sleduje velké změny krajiny, kterou má ráda. Na odbočce na lesní silnici nedaleko od města Butte je tabule s nápisem: „Udržujte Montanu zelenou." Diana se sarkasticky zasměje: „To povídejte lýkohubům."
***
LÝKOHUB DRUHU DENDROCTONUS PONDEROSAE, SKUTEČNÁ VELIKOST
Smrt z tisíců kousnutí
Po staletí byl jejich vztah výhodný pro obě strany: lýkohubové odstraňovali starší, slabší stromy, dávali život novým broukům, ale také ozdravovali les. Změna podnebí, teplejší, sušší prostředí narušilo dávnou rovnováhu a lýkohubi mohou napadat i zdravé stromy.
PRVNÍ TÝDEN Výběr a invaze Cyklus začíná v létě, kdy se osamělá samička zavrtá do kůry stromu a uvolní feromon přitahující stovky dalších lýkohubů.
DRUHÝ TÝDEN Hloubení chodbiček a kladení vajíček Lýkohubové hloubí chodbičky pod kůrou, samičky kladou vajíčka a ze schránek na vnější kostře brouků se uvolňuje houba sloužící jako potrava pro příští generaci. Chodbičky přerušují tok živin v lýkové vrstvě stromu.
TŘETÍ TÝDEN AŽ 4 MĚSÍCE Líhnutí a vykrmování Larvy se líhnou a vykusují vedlejší chodbičky; živí se lýkem a houbou.
5 AŽ 12 MĚSÍCŮ Přezimování a stěhování Larvy spí až do jara, kdy se přemění v kukly a potom v dospělé brouky. Nová generace se živí spórami hub, než se přestěhuje na jiný strom.
13 AŽ 24 MĚSÍCŮ Červený znamená mrtvý Lýkohubové jsou dávno pryč a usychající strom dostává rudou barvu. Nakonec ztrácí většinu jehlic a šedne.
JOHN TOMANIO, NG; SHELLEY SPERRYOVÁ
GRAFIKA: SAMANTHA WELKEROVÁ ZDROJ: DIANA SIXOVÁ, UNIVERSITY OF MONTANA
Historicky byla primárním hostitelem lýkohuba druhu Dendroctonus ponderosae borovice pokroucená. Na severu, kde krajině dominují borovice pokroucené, pomáhaly regulovat populace těchto škůdců nízké teploty. Na jihu bylo méně stromů, které by mohli brouci napadnout. S nárůstem teploty lesů kvůli změně podnebí se lýkohubům daří i v oblastech kdysi nepříznivých. Napadají tak druhy borovic, kterých se dříve dotkli jen zřídka, a tím výrazně mění krajinu.
Postup jedné epidemie
1990-1996 Předehra katastrofy V polovině 80. let minulého století odvrátily hrozící epidemii chladné zimy, jichž přišlo několik v řadě za sebou. V polovině 90. let však kombinace přístupu k hospodaření v lesích, teplejších zim a suchých let lýkohubům pomohla. Jejich počet výrazně vzrostl. Ohniska nákazy v některých oblastech kanadské provincie Britská Kolumbie a amerických států Washington a Oregon sužovaných suchem zasela semínka epidemie.
1997-2006 Epidemie začíná Populace lýkohubů nevídaně rostly a oblast výskytu se rozšiřovala k severu a východu. Do roku 2006 tito škůdci překročili kanadský výběžek Skalnatých hor a objevili se okolo města Grande Prairie v provincii Alberta. V roce 2007 se postup epidemie v Britské Kolumbii zpomaloval, protože docházely stromy, které by mohli lýkohubové napadnout. V obrovském území od Montany po Colorado se však epidemie blížila vrcholu.
2007-2013 a Útok na borovici Banksovu Lýkohubové postoupili do dříve nehostinných zón, kde dnes už není v zimě dostatečně chladno. Více škůdců tak úspěšně přezimuje. Kolonizují i borovici Banksovu, která roste v kanadském boreálním (severském) lese. Pokud se lýkohubům podaří udržet v této oblasti v potřebném počtu, mohli by se rozšířit Kanadou k východu a potom až k jihu na Středozápad a do Nové Anglie.
Severní Alberta, kde se dobře daří jak borovici Banksově, tak borovici pokroucené, je dnes přední linií v bitvě s lýkohubem. Rozsáhlé kácení a spalování stromů v provincii Alberta může šíření lýkohuba k východu zpomalit.
Několik málo borovic je vůči napadení lýkohubem druhu Dendroctonus ponderosae imunní. Část odborníků se obává, že vítr nebo nakažené dřevo by mohlo lýkohuba zanést na borovice vejmutovky, borovice kadidlové a borovice bahenní na jihovýchodě USA.
MARTIN GAMACHE, NG; SHELLEY SPERRYOVÁ
ZDROJE: KANADSKÁ LESNÍ SLUŽBA; BARBARA BENTZOVÁ A JEANINE PASCHKEOVÁ, LESNÍ SLUŽBA USA; AARON MCGILL, ALBERTA ENVIRONMENT AND SUSTAINABLE RESOURCE DEVELOPMENT; TIM EBATA, BRITISH COLUMBIA MFLNRO; ALLAN CARROLL, UNIVERSITY OF BRITISH COLUMBIA; BRIAN AUKEMA, UNIVERSITY OF MINNESOTA
Chcete-li les zachránit, musíte pokácet mnoho stromů. Lýkohuby lze zastavit jedině když nebudou mít kam jít. Stoupající teplota ničí na celém světě lesy oslabené suchem.
