Ve společnosti sílí bezmoc, jež vyvolává napětí a dává příležitost rozhodovat silou nějaké autoritativní moci, čímž vytváříme prostředí jakési latentní válečné zóny. Zároveň se prohlubuje nedůvěra k jakékoli veřejné správě.
Padl mi pohled na titulek v Lidových novinách „Bezmoc ve válečné zóně", a ačkoli uvozuje reportáž Petry Procházkové z ukrajinského Mariupolu, začal jsem jím nadepisovat aktuální stav světa obecně. Bezmoc je nám známa a válečná zóna má povahu společenského nepokoje, napětí, strachu, nedůvěry, zášti, kde zatím nerachotí zbraně a mrtví neklesají k zemi. Zřejmého vnějšího nepřítele sice nemáme, ale jakési nepřátelské vnitřní napětí jako by doutnalo na mnoha frontách.
Pocit, stav bezmoci je stále častější, protože „nepřítel" se nám rozpliznul do všeho, čímž se jen hrotí nepřátelské postoje, jako bychom kráčeli s napřaženou pistolí a každé dveře nejprve museli rozkopnout ve strachu a obavě z toho, kdo za nimi – a s jakými úmysly – může stát.
To jsem si uvědomil při nedávné rozhlasové debatě o konci vojenského újezdu v Brdech, kterou na tomto místě asi před třemi týdny připomněla Alena Zemančíková. Zdá se logické, že když je konečně Vojenský újezd Brdy zrušen zákonem a armáda brdský újezd o rozloze 26 tisíc hektarů opustí do roku 2016, zůstane ono území tím, čím bylo před tím, než je armáda zabrala.
Ostatně ani československá, ale ani československá socialistická armáda nikdy netvrdila, že to území bude využívat navěky; z této dočasnosti se radujme! Ona to území zabrala v několika etapách v nadřazeném zájmu obrany státu nad zájmy lidí, kteří tam žili, včetně jejich vlastnických práv.
Museli opustit domovy i své majetky za cenu tu většího, tu menšího, nebo i vůbec žádného (kulaci) odškodného a jinou volbu neměli. Některé obce postupně zanikly, jiným byla zabrána podstatná část území, jejich katastru, s lesním a vodním hospodářstvím.
Je přeci přirozené a žádoucí, aby obce získaly zpět, o co tehdy přišly. Druhá věc je, v jakém režimu budou na území hospodařit. Jestliže je naprostá shoda v tom, že většina území oplývá přírodním bohatstvím, které si zasluhuje zvláštní ohledy a ochranu, pak je chraňme. Svou povahou a hodnotou, jak se přírodovědci a ochránci přírody shodli, brdský vojenský újezd vyhovuje podmínkám pro chráněnou krajinou oblast (na rezervaci to není), a vhodnější instituci, než je správa CHKO, pro takový úkol nemáme.
Zda správa bude chráněnou krajinou oblast spravovat správně, lze hodnotit a kritizovat až po vyhlášení CHKO Brdy, před tím je to bezpředmětné. Na účinnou ochranu Brd máme všechny nástroje.
Už celou jednu generaci, která tuší, že nikdo nemá odvahu mastodonta zastavit, odrovnávají na hrozbě likvidace Jiřetína. Foto Radim Badsi, Flickr
Tak proč taková nedůvěra? Proč takové obavy z nenasytných developerů? Pouze obecní zastupitelstva rozhodují o tom, komu prodají či neprodají své pozemky, a když nebudou chtít, developer si prostě nevrzne. A žádná vrchnost jim to nemůže vnutit. Obce si schvalují své územní plány a další ochranou nad tím je CHKO.
Do rozhlasové debaty mohli posluchači volat. Účastnil jsem se už asi čtvrté, a vždy se ozývá zhruba totéž. Naprostá nedůvěra k jakékoli veřejné správě – samosprávě i státní správě. Až úpěnlivé volání po tom, aby Brdy i nadále chránila armáda, přestože většina volajících připouštěla, že ochrana Brd armádou je v posledních letech nedostatečná a Vojenské lesy a statky zvláště v poslední době Brdy spíše drancují, než aby je pěstovaly jako budoucí CHKO.
Tímto dokumentuji zvláštní stav společenské bezmoci, jež vyvolává napětí a dává příležitost rozhodovat silou nějaké autoritativní, popř. militantní moci, čímž vytváříme prostředí jakési latentní válečné zóny. Stále více jsme si vzájemně znepřáteleni a jen díky tomu, že je to tak chaotické, zatím nikde není jednotné fronty, která by vyhlásila válku takříkajíc napříč politickým spektrem.
Podobně to vidím s „prolamováním limitů" a možnou likvidací Horního Jiřetína v Podkrušnohoří. Ten způsob, kdy si kdosi neustále – již dvacet let – pohrává s kalkulačkou a vypočítává, že o cosi více uhlí a zbouraný Jiřetín je pro nás menším zlem vzhledem k zaměstnanosti v regionu, je cynickým pěstování nepřátelství mezi pofiderním celospolečenským zájmem, představovaným pomyslnou skupinou horníků, a těmi (námi), které na stále otevřenější frontě zastupují obyvatelé Horního Jiřetína v úloze obránců kulturních statků.
Ta pomyslná kalkulačka v rukou mocných je symbolem pomyslné rozbušky nálože společensky přebunzírovanější, než jsou všechny uhelné sloje za limity. Mnohokrát bylo řečeno, v čem je hodnota osídlení, jehož dějiny přesahují sedm set padesát let a o které se zvláště v poslední době obyvatelé starají v tíživých poměrech hrozící možné zkázy.
Oni za nás bezprostředně nesou úzkost z „rozhodovacího procesu" mocných, které představuje olbřímí rypadlo, jež se jako mastodont a strašlivá obluda nezadržitelně přibližuje k Jiřetínu, jehož obyvatelé neustále bubnují na poplach, a my můžeme s nimi protestovat, prosit obludu, zaříkávat a vykuřovat ji, a když se nám občas podaří sesadit jednoho, kdo ji může ovládat, už je tu druhý a zas třímá osudovou kalkulačku v ruce.
Už celou jednu generaci, která tuší, že nikdo nemá odvahu mastodonta zastavit, odrovnávají na hrozbě likvidace Jiřetína. Že je to menší zlo? Naopak, neúprosnost pohybu je zlem úplně největším.
Ti s kalkulačkou se nechali slyšet, že obyvatelům se poskytne bohaté výkupné. Čili že o osudu obce s tradicí, kulturou a památkami mají nyní rozhodnout ti, kdo půjdou z Jiřetína za lepším? A co my, jimž jde o Jiřetín také? Nebo předchůdci, kteří když město vyhořelo, napřeli všechny síly, aby je obnovili? Dostanou in memoriam odškodné za zmařenou investici? Co stavitel barokního kostela Nanebevzetí Panny Marie J. B. Mathey? Kdo dostane odškodné za opuštěnou školu?
Nakonec nejde jenom o Jiřetín, ten je symbolem; pro smír ve společnosti by se vyplatilo rypadlo v zatím latentní válečné zóně včas zastavit. Jak toho ale dosáhnout?
ONDŘEJ VACULÍK
