Po téměř sedmdesáti letech osobního upřednostňování Šumavy (je to pohoří od mé rodné Plzně nejbližší) jako svých prvních hor, které jsem v životě poznal, a posledních, po všech, do nichž jsem v životě nahlédl, kde chci „na věčnost” zůstat, i po dvanácti létech účasti ve sborech, které se podílejí na činnosti orgánů správy území Šumavy, a po téměř půl druhém roce v čele Správy NP a CHKO Šumava bych se rád vyjádřil k Šumavě, a to ze svého osobního hlediska.

Z důvodu nedostatku místa v novinách jen k poslední etapě našeho vzájemného soužití.

Kůrovec vždy až na prvním místě

Od února 2011 jsem stál v čele nového vedení Správy NP a CHKO Šumava. Podařilo se nám operativně odblokovat – zdůrazňuji, že nikoliv perspektivně vyřešit – všechny hlavní sporné otázky. Konsenzuálně byl vyhlášen Návštěvní řád na rok 2011 a 2012, avšak konflikt na další období nadále trvá. Byla také prodloužena platnost stávajícího a začaly práce na novém plánu péče souběžně s prací na zákonu o NP Šumava, který má být tím konsenzuálním rámcem dalšího směřování parku. V rámci přípravy zákona byla vypracována diferencovaná cestní síť na území parku, byla zrušena všechna území s omezeným vstupem a souhlasně projednána celá řada rozvojových aktivit i celých územních plánů několika klíčových obcí.

Přirozeně, že největší úsilí bylo věnováno redukci kůrovcové kalamity. Nevykáceli jsme Šumavu – káceli jsme méně než ti předtím, nezaneřádili jsme Šumavu chemií – proti předchozímu vedení jsme jí použili zlomek, nevyhnali jsme tetřeva ani rychlým (z hlediska tetřeva v méně vhodném termínu) odstraněním nebezpečných souší podél turistických cest. Nic aspoň nenasvědčuje tomu, že by se během našeho působení stavy tetřeva na Šumavě ztenčily. Přesto jsme zaznamenali určitý ústup kůrovcové kalamity zejména v jižní části Šumavy.

Určitě si ale nemyslím, že na území Šumavy nemůže být i institucionálně vymezená divočina, na druhou stranu je mnoho důvodů pro to, aby se šumavská kulturní krajina v divočinu záměrně „neměnila”. Vadí mi divočina nad hroby našich předků i hroby našich předků v divočině. Proto se dlouhodobě zastávám péče o bezlesí a jsem rád, že takzvané sekundární (člověkem kdysi vytvořené) bezlesí je nejen kulturním faktem a může být nositelem služeb pro budoucího návštěvníka, ale i cenným a ochrany hodným přírodním artefaktem.

Bezzásahovost na 75 procentech?

Chci se vyjádřit také k trvale se vracejícímu sporu o zařazení parku do příslušného stupně podle Mezinárodní unie pro ochranu přírody a přírodních zdrojů. Sdílím, že to běžnému občanu i návštěvníkovi je poměrně jedno do té doby, než domyslí, že někteří zastánci II. stupně pod tím stále rozumí 75 procent bezzásahového území. Nechť si každý zkusí si na mapě NP Šumava zakrýt 75 procent jeho rozlohy s důsledky hospodářskými, sociálními i omezeními prostupnosti Šumavy nejen pro návštěvníky, ale i obyvatele.

To už rovnou řekněme, jak zalidněnou Šumavu do budoucna chceme, nebo nechceme mít. Jsem jednoznačně přesvědčen, že takového procenta bezzásahovosti lze v podmínkách české Šumavy dosáhnout jen na mnohem menší rozloze parku, než je dosud.

Nejsou peníze

Zajímavou kapitolou mého působení v čele Šumavy bylo sestavování dvou ročních rozpočtů NP Šumava. Při stále se snižujícím příspěvku státu na činnost národního parku, který v současné době zhruba pokryje mzdové náklady zaměstnanců správy parku, se podařilo v roce 2011 sestavit a dodržet vyrovnaný rozpočet. Musím prozradit, že dosáhnout vyrovnaného rozpočtu na rok 2012 se do srpna 2012 nepodařilo.

Hlavní příčinou je pokles těžby dřeva a do budoucna přibude vliv ponechání dřeva na zdvojnásobené ploše 1. zón, kde se všechno dřevo ponechává k zetlení. Za půl druhého roku jsem si přečetl a vyslechl mnoho ataků na nadměrnou těžbu a ústupky „dřevařské lobby”, mrzel mě každý poražený strom, ale radoval jsem se z každého prodaného kubíku v době, kdy je o dřevo naštěstí enormní zájem. Máme-li dodržet všechny normy lesního hospodaření, obohacené o normy hospodaření v parcích (na některých plochách, které hodláme rozšířit, se 30 let nesmí sázet a budoucnost ukáže výnos samoobnovy hektar od hektaru), plnění současných rolí parku není v České republice finančně kryto.

Ropák děkuje za podporu

Vyjděme ze zjištění, že kůrovcová kalamita je na ústupu. Její redukce nesnesla odkladu a vynesla mi titul Ropáka roku. Vynesla také širokou podporu, za kterou chci poděkovat všem od zvučných jmen až po neznámé občany, jmenovitě však občanům šumavských obcí. Souběžně jsme stačili připravit zákon, který teď bude projednáván. Je to příležitost mnoho zkazit i leccos zachránit.

Při pohledu na Šumavu (třeba z Třístoličníku nebo Luzného), při pohledu na poloprázdné penziony a návštěvníky, kteří hned první večer nebo nejpozději na konci víkendu jedou domů, při zjištění, že na Šumavě nepřibývá produktivních obyvatel (zato jich hodně na Šumavu dojíždí) a Šumava se stává „domovem důchodců” (aspoň něco), mám nepotlačitelný pocit, že jsme zatím všichni prohráli. O to víc vítězství přeji svému nástupci Jiřímu Mánkovi.