Martin Mikeš pomáhá v Kamerunu již pět let obnovovat unikátní mlžný les a učí místní obyvatele, jak ekologicky hospodařit.
V Kamerunu jsem prožil více než pět let. Založil jsem zde rodinu, postavil školu, zasadil tisíce stromů a společně s přáteli a kolegy se pokoušíme o záchranu jednoho z nejvzácnějších a nejohroženějších biotopů na světě. Až do začátku října jsem se v Kamerunu bál jen málokdy a v ohrožení života jsem se nikdy necítil. To se změnilo v neděli 1. října.
Plánované oslavy vyhlášení nezávislosti Ambazonie - anglofonní části Kamerunu, která byla po desítky let utlačována frankofonní vládou, se proměnily v den brutálního potlačování názorů politických odpůrců. Ambazonie totiž nabízí přírodní zdroje jako ropu, je největším vývozcem banánů do celého světa, tisíce hektarů jsou pokryty palmou olejnou a proudí z ní potraviny do celého Kamerunu. V případě, že by frankofonní část ztratila v Ambazonii vliv, přišla by až o polovinu příjmů do svého rozpočtu.
Sedíme v bytě na bamendské ulici Ndamukong s mým přítelem Akumbem, kde poslední dny bydlíme a pracujeme. Shánění prostředků na ochranu a obnovu horského mlžného lesa Abongphen je stále mou hlavní denní náplní. Akumbo je básník, nutno podotknout, že poslední dny píše spíše depresivní verše. Vzhledem k situaci to snad ani jinak nejde.
Generální stávka, policisté v ulicích a zavřené kostely
Generální stávka ochromila chod města i regionu. Nemáme moc peněz, jsme dost pohublí a všude kolem hlídkují vojáci a policajti. Vláda v předvečer oslav nezávislosti zakázala cestování mezi městy, sdružování více než čtyř lidí a my jen čekáme na to, kdy nás znovu odpojí od internetu. Sociální sítě a komunikátory byly zakázány už před pár dny, což se nám podařilo obejít používáním VPN přípojení.
První výstřely se začínají ozývat v jedenáct večer nedaleko od nás. Usínám až kolem čtvrté ráno, probouzím se v šest. Akumbo odchází do kostela, kde nebyl již několik měsíců. Pravidelné nedělní mše se však přesunuly na sobotu, aby mohli lidé ve sváteční den slavit v ulicích.
Můj přítel básník je pryč už dobrou půlhodinu a venku se začalo opět střílet. Ozývají se salvy z kulometů a slzný plyn zaplavuje celé město Bamenda. Po třech hodinách se Akumbo konečně vrací. Situace se čím dál víc přiostřuje. Výstřely jsou slyšet snad ze všech koutů města, které již okupuje armáda. Vláda odpojila internet, aby zamezila dalšímu srocování lidí.
Zvenku najednou zaslechneme rázné bušení na vrata a příkazy ve francouzštině. Asi padesátka vojáků si přišla pro dvacetiletého kluka, kterého teď před sebou strkají po ulici, aby všem ukázali, co čeká politické odpůrce prezidenta Paula Biye. Ani jeden z nás netuší, čím se vlastně provinil. Stejně jako on byly v následujících třech dnech zatčeny stovky dalších mladých mužů.
Posledním Evropanem v oblasti
Situace se ani po pár dnech neuklidňuje, po telefonu se radím se svými kamerunskými přáteli i rodinou v Česku. Nedělá se mi to snadno, ale bookuju si nejbližší možný let směr Praha. V oblasti jsem zůstal zřejmě posledním Evropanem, ani pro ně tu ale už není bezpečno.
Cestování po silnici není příliš bezpečné, a tak využívám nového leteckého spoje, který zde po desítkách let znovu zprovoznila vláda jako satisfakci za potlačení separačních choutek Ambazoňanů. Na přestupu v Douale si mě odchytl jakýsi mladík v civilu a ptá se mě: "Odkud cestuješ?" Ani ve snu mě nenapadlo, že je to někdo víc než letištní pikolík, a tak bez váhání odpovím: "Z Bamendy."
A to byla přesně voda na jeho mlýn. "Tak pojďte se mnou," odvětí. Snažím se protestovat a ptám se, co se stalo, odpovědí je mi pouze: "Bezpečnostní důvody." Ještě před běžnou kontrolou zavazadel před vstupem do letadla mi prohledává každou píď mého batohu včetně obsahů fotoaparátu, mobilu a laptopu. Naštěstí jsem na to byl připraven a veškeré kompromitující materiály o situaci v Ambazonii jsem smazal nebo dobře ukryl, a tak mě po pár minutách nechá odejít.
Sedím v letadle a pilot oznamuje očekávané povětrnostní podmínky. Bude mi zima, pomyslím si a pak se mé myšlenky opět uchýlí zpět do Kamerunu, kde nechávám své přátele i kolegy. Ačkoliv se těším na svou rodinu, kterou jsem půl roku neviděl, doufám, že se do Kamerunu budu moci co nejdříve vrátit. Kvůli lesům v Bamenda Highlands, kamerunským přátelům i šťastnému životu v horách.
