Novoměstský arborista Michael Fiala se k lezení po stromech dostal před léty, když začal s ochranáři jezdit kroužkovat ptáky v hnízdech
Pracují ve výškách
Nové Město na Moravě – Do výšek se v rámci svého povolání často dostane Michael Fiala z Nového Města na Moravě. Živí se jako arborista, tudíž je v korunách stromů jako doma. A jeho koníček v podobě ornitologie, kdy spolupracuje s pracovníky Správy Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy, jeho činnost ještě podporuje.
* Jak jste se vůbec dostal k „lezení po stromech”?
Začal jsem jezdit s ochranáři na kroužkování ptáků v hnízdech, k čemuž jsem se dostal prostřednictvím svého otce, který se rovněž zabývá výškovými pracemi. Příroda mě vždycky zajímala a ptákům jsem se věnoval dost aktivně. K lezení jako takovému jsem byl veden odmala, protože oba rodiče se aktivně věnovali horolezectví.
* Počítal jste s tím, že byste se něčím podobným mohl někdy živit?
Když jsem v Olomouci na Palackého univerzitě studoval obor ochrana a tvorba životního prostředí a přemýšlel, čím se budu živit, inspiroval mě jeden spolužák, který absolvoval roční studium komplexní péče o dřeviny ve střední zahradnické škole v Mělníce. To mě zaujalo natolik, že jsem ho také absolvoval. Před třemi lety jsem se ještě přihlásil na brněnskou Mendelovu univerzitu, obor arboristika, abych měl k výkonu své práce to nejlepší možné vzdělání. Nyní tedy pracuji jako arborista a současně ještě studuji.
* Arborista však neleze jenom po stromech a neřeže jim větve...
Samozřejmě že ne, ačkoliv veřejnost to tak nejčastěji vnímá. Jedná se ale o komplexní péči o stromy – od jejich výsadby, přes ošetření až po kácení. Arborista se rovněž zabývá různými vlivy, které na stromy působí, posouzením jejich bezpečnosti a podobně. Vlastní stromolezectví je jenom část této profese.
* Pro koho nejčastěji pracujete?
To je různé. Jak pro obce či firmy, tak pro soukromníky. Občas také, když někde vidím, že strom potřebuje zásah, oslovím sám majitele. Podle zákona je ostatně majitel stromu odpovědný za to, aby dřevina nikoho neomezovala a neohrožovala, aby nevznikla nějaká škoda, ať už na majetku, tak na zdraví či životech.
* Stává se vám někdy, že musíte opravovat nějaký neadekvátní zásah?
Bohužel to není výjimkou. Arboristice se věnuje poměrně dost lidí, kteří sice mají použitelné vybavení, ale často nemají potřebné znalosti. Ohrožují tím jak sebe, tak i své okolí a nezřídka dřevinu nevratně poškodí. Ačkoliv jsou za to dost vysoké pokuty, stává se to, a takový strom se „opravuje” hodně obtížně. Někdy to už ani není možné. Je to samozřejmě škoda, protože strom, pokud by mu byla poskytnuta odborná péče, mohl růst ještě dlouhá desetiletí, zatímco nevhodným zásahem se jeho životnost výrazně zkracuje.
* Jakmile se někde začnou ořezávat, případně rovnou kácet stromy, vzbudí to mezi lidmi značné emoce. Jak to vnímáte?
Péče o stromy byla vždycky spojena s velkou dávkou emocí ze strany veřejnosti. Do jisté míry je to samozřejmě dobře, protože je z toho zřejmé, že stromy lidem nejsou lhostejné, nicméně nic se nemá přehánět. Reakce se obvykle dají rozdělit na dvě stejně početné skupiny. V jedné jsou lidé, kteří přijdou s tím, že nemá smysl, abychom strom zachraňovali, a že je lepší ho rovnou skácet, v druhé pak ti, kterým vadí, jakmile se na strom jen sáhne.
* Víte proč?
Třeba i proto, že k němu mají citový vztah, pamatují ho od malička, kdysi z něj spadli a zlomili si přitom klíční kost... I takové historky se k nám dostanou. Já jsem samozřejmě ovlivněn svojí odborností, takže se na každý strom dívám z pohledu, jak by se dal co nejlépe ošetřit, aby zůstal co nejdéle vitální, a především bezpečný. Někdy je však už pozdě.
* Pak přijde na řadu kácení?
Kácení je vždycky až to poslední, ale někdy i návrh na pokácení dřeviny, z jejíž strany lidem nehrozí akutní nebezpečí, má své opodstatnění. Desítky let totiž u nás byla zeleň až na posledním místě – strom se jenom zasadil a nechal se růst. Přitom právě mladé stromy potřebují péči, protože v té době se na nich dá relativně jednoduše odstranit většina nedostatků, z nichž postupem let vznikají zásadní problémy.
* Jaké třeba?
Například větve v koruně rostoucí nevhodným směrem, což později může vést k rozlomení koruny stromu, je u mladé dřeviny možné odstranit několika střihnutími nůžkami. U vzrostlého stromu, který už začíná vykazovat trvalé poškození, je pak třeba také zvážit, zda se má smysl pouštět do nákladného ošetření. Někdy je proto lepší nová výsadba.
* Práce ve výškách je zřejmě brána jako rizikovější než jiné profese. Pojistí vás někdo?
Je pravda, že pojistky nejsou právě nízké, nicméně v každé profesi hrozí nějaké riziko. Největším je asi lidský faktor. Spíš než s porušením předpisů bezpečnosti práce bývá problém s tím, že člověk dostatečně nedává pozor na to, co právě dělá. Bezpečnostní předpisy eliminují možnost, že při práci dojde k nějakému úrazu, nicméně úplně se tomu také vyhnout nedá.
* Vy sám jste někdy přišel k úhoně?
Zatím vždycky šlo spíš o drobnosti, člověk se třeba škrábne o pilku a podobně. Jednou jsem ale dostal ulomenou suchou větví po hlavě, naštěstí přes přilbu. Větev mi odřela obličej a pochroumala nos. Nebylo to naštěstí žádné vážné zranění, ale je pravda, že ten den jsem už nic neudělal.
* Když se vrátíme k vašemu koníčku, ornitologii. Začíná sezona mláďat a jejich kroužkování...
Už se na to moc těším. Ornitologii jsem se začal věnovat před nějakými šestnácti lety. I to je samozřejmě ucelený vědní obor, takže lezení je jenom jedna jeho část. S ornitologií je spojena řada zajímavostí, například čápi se dnes již kroužkují velkými plastovými kroužky, které je možné odečíst za použití dalekohledu na dálku, takže ptáky už není kvůli získání údajů třeba chytat. Tato data máme i o „našich” čápech z Vysočiny, kteří bývají pravidelně viděni v Izraeli i na jiných místech.
* Řadu z nich „osobně” znáte od mláďat...
Za ty roky, které se tomu věnuji, ano. Vždycky mě potěší, když se o nich něco nového dozvím. Pamatuji si třeba na čapí mládě, které jsme kroužkovali pod Paseckou skálou v roce 2002, a v průběhu několika let jsme měli mnoho zpětných hlášení o tom, jak a kudy letěla – byla to samice – do Afriky. Pak jsme ji našli na hnízdě za Skleným, kde už jako dospělá hnízdila, a nakonec jsme v roce 2014 získali i data o jejím úmrtí...
* Jedno z hnízd čápů černých bylo například i v lese poblíž Moraveckých Pavlovic – žijí tam stále?
V tom hnízdě už ne. Hnízdo shodil vítr a některá mláďata popadala na zem, a pak při jeho opravě rodiče jednomu mláděti „zastavěli” nohu do jeho okraje a nedokázali ho sami vyprostit. Pamatuji si, že když jsem vylezl k hnízdu, už mělo nohu oteklou, trochu deformovanou a celé bylo odřené od zobáků starých čápů, kteří se ho snažili uvolnit. Podařilo se mi mládě vyprostit a rozhodli jsme se, že ho necháme v hnízdě a budeme ho dále sledovat. Dostalo se z toho samo – za týden už na tom bylo podstatně lépe a za dva už by nikdo nepoznal, že bylo zraněné. Na podzim odletělo s ostatními. Černí čápi jsou v lokalitě i nyní, ale nepodařilo se nám zatím najít hnízdo. Ačkoliv jde o rozměrnou stavbu, není jednoduché ho najít, protože bývá ukryto mezi větvemi.
* Říkal jste, že ještě před lezením po stromech jste se věnoval horolezectví. Platí to stále?
Už ne. Před několika lety se z horolezectví stal módní sport, takže na skalách se začalo objevovat velké množství lidí, z nichž mimo jiné značná část neměla potřebné znalosti a dovednosti. Ten sport se prostě posunul někam jinam a na některých vyhlášených skalách se dnes v sezoně doslova stojí fronty. A to není nic pro mě. Horolezectví je krásné, často si na tu dobu, kdy jsem lezl po skalách, vzpomenu, ale to už je pryč.
* Jakým způsobem relaxujete?
Vzhledem ke své práci a studiu času moc nemám, ale největším koníčkem je pro mě stále ornitologie. Kromě kroužkování ptáků v hnízdech také mapujeme výskyt letních i zimních kolonií netopýrů... A i to zabere hodně času. Občas se také rád podívám někde po světě, anebo třeba i u nás. Jenom tak do přírody, pěkně s batohem a spacákem. Tímhle způsobem jsme se například s přítelkyní pohybovali i po Kanárských ostrovech. Je pravda, že jsme asi byli jediní, ale rozhodně to stálo za to.
* Máte oblíbenou lokalitu u nás?
Hodně to souvisí s ptáky, protože nejvíce času strávím ve Svratecké hornatině. Nejčastěji se pohybuji zhruba mezi přehradou ve Víru a Tišnovem. V okolí Štěpánova se například nacházejí stará důlní díla, kde zimují četné kolonie netopýrů. Obecně je ale těch lokalit, které stojí za návštěvu, více, než je člověk schopen zvládnout...
***
Péče o stromy byla vždycky spojena s velkou dávkou emocí ze strany veřejnosti. Do jisté míry je to samozřejmě dobře, protože je z toho zřejmé, že stromy lidem nejsou lhostejné.
Nejčastěji se pohybuji zhruba mezi přehradou ve Víru a Tišnovem. Tam se například v okolí Štěpánova nacházejí stará důlní díla, kde zimují četné kolonie netopýrů.
Michael Fiala Michael Fiala se narodil v roce 1985, vystudoval Gymnázium Vincence Makovského v Novém Městě na Moravě. V roce 2008 absolvoval kurz komplexní péče o dřeviny v Mělníku, v roce 2011 ovocnářský kurz na Mendelově univerzitě v Brně, v současné době na téže univerzitě dokončuje bakalářský obor arboristika. Od roku 2014 je držitelem certifikace Český certifikovaný arborista. K jeho největším koníčkům patří ornitologie, které se věnuje už šestnáct let. Ve spojitosti s touto svojí zálibou dlouhodobě spolupracuje s pracovníky Správy Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy (CHKO) ve Žďáře nad Sázavou, například při kroužkování ptačích mláďat v hnízdech, anebo při mapování výskytu letních i zimních kolonií netopýrů, nejčastěji ve Svratecké hornatině.
