Šumava - V diskusích o Národním parku Šumava (NPŠ) se probírají nejrůznější aspekty jeho vlivu na krajinu, na lesy a obyvatele a celá řada dalších jednotlivostí.
"Nelze se divit, že jsou problémy, neboť park byl vyhlášen na historickém kulturním území dávné, svébytné kultury a krajina, jak známo, má svou paměť. Mimo diskuzi zůstává ale ten hlavní problém, jehož jádro je odborné, vědecké a týká se ochrany přírody. Jde o to, že předmět ochrany, jimž by měly být zachovalá, původní rostlinná a živočišná společenstva, se na Šumavě v naprosté většině nezachoval. Má se obnovit původní stav lesů nebo stačí vytvořit jakousi „bezzásahovou divočinu" v českém pojetí?
To je jádro sporu, o to se vede boj, aniž si to mnozí aktéři vůbec uvědomují. Zásadní specifikum a zároveň i dilema Národního parku Šumava spočívá v tom, že byl vyhlášen na území sice přírodně bohatém s mnoha fenomény zachovalé horské krajiny, avšak v naprosté většině se zcela nepůvodními, lidskou činností pozměněnými lesními ekosystémy. Tak se stal zcela unikátním objektem ochrany přírody, protože snad až na nepatrné výjimky mají Národní parky na celém světě za cíl ochranu zachovalých původních přírodních rostlinných a živočišných společenstev, včetně ochrany prostředí, které je obklopuje.
Na rozdíl od toho bude nyní, podle schvalovaného zákona o ochraně přírody a tudíž v NPŠ na vymezené bezzásahové ploše předmětem ochrany současný, uměle založený nepůvodní smrkový les, který se ponechá kůrovci, aby jej zahubil, a mohla zde znovu vznikat nová smrčina. To aktéři tohoto návrhu označují za „divočinu" vzniklou pomocí „přírodních procesů" a sukcese, která ale patrně ani za tisíc let nedá vzniknout původnímu jedlobukovému lesu zvláště, když zde bude spárkatá zvěř požívat plnou ochranu.
Takový návrh lze označit za jakousi „českou cestu" v panevropském hnutí za „zdivočení" (Rewilding), obnovu divočiny a obnovu původní přírody v Evropě. Je to opravdu pochybný projekt, snad „ideově čistý", stavící na demagogii divočiny a divoké přírody, ale z odborného hlediska postrádá jakoukoli logiku a smysl. Věru podivný předmět ochrany, na hony vzdálený myšlence ochrany původních lesů a přírody, která má u nás dávnou tradici. Stojí za to připomenout, že anglosaský termín divočina (Wilderness), vždy znamenal původní, nedotčenou přírodu a i když současné obsáhlé diskuse o náplni a možném výkladu tohoto pojmu zahrnují košatým způsobem do výkladu i lidskou duši, nemělo by se nikdy zapomenout, že v prvé řadě tady šlo o přírodu.
Původní příroda, např. lesní společenstva se vyvíjela a neustále adaptovala na měnící se vnější podmínky po dobu tisíců let a výsledkem je dochovaný stav a specifické přírodní procesy, pomocí nichž se společenstva generačně obměňují, stále znovu adaptují, udržují a přežívají. To si zaslouží úctu, obdiv, ochranu a následování v případě, že se snažíme např. využít některé postupy v biologické racionalizaci. Takzvaná „bezzásahovost" není cílem, o který by ochrana přírody měla usilovat.
Cílem by měla být obnova původních lesních společenstev a teprve ty je možno ponechat bez intervence, protože vše již bude řízeno přírodními procesy. Na rozdíl od toho není možné připustit „bezzásahovost" u živočichů, zvláště pak v populaci jelenovitých, kteří zásadním způsobem konzumují jedli a listnaté dřeviny, hlavní atributy přeměny na smíšený původní les. Vpředu popsaný způsob tvorby „bezzásahové divočiny" pomocí kůrovce, který se zvláště v letech, poznamenaných postižením lesů vichřicemi dovede přemnožit a způsobit rozsáhlé hynutí jak na území parku, tak v jeho okolí, jistě není způsob, jak obnovit původní lesní společenstva, zajistit stabilitu vodohospodářských a krajinotvorných funkcí lesa. O to ale tvůrcům ideologie této české odnože divočiny nejde.
Lze jen spekulovat, zda ideový projekt vytvoření „bezzásahové divočiny" pochází z dílny místních aktivistů, panevropského hnutí Rewilding nebo jde o aktivity našich exministrů životního prostředí. Myšlenka aplikace „bezzásahového zdivočení" na menších územích např. na Brownfields, vytěžených nebo k melioracím určených povrchových dolech nebo na skládkách, může být zajímavá.
Použít ale tento ideologický koncept v našem největším lesnatém parku, kde vše stojí a padá s lesem, je minimálně neúcta k tradici, kterou naše ochrana přírody, pralesů a rezervací má, ale hlavně neúcta až pohrdání k místní přírodě. Kdyby se ministrovi a vedení parku podařilo alespoň nastartovat obnovu přirozených lesů a citlivým odborným vedením dosáhnout jeho nezvratného vývoje, pak by to byl převratný počin vskutku celoevropského významu. Při tom se ale nemluví o smrčinách, ale o jedlobukovém lese se smrkem, který pokrýval více než 70% plochy parku a ten je třeba obnovit.
Radomír Mrkva
