Národní park Šumava, nejrozsáhlejší velkoplošné chráněné území v České republice je prostorem, v němž již téměř dvacet let probíhá v českém kontextu klíčový spor o principy samotné ochrany přírody. Podívejme se, na základě jakých komunikačních schémat je tento spor vystavěn a provozován.
Dlouholetá mediální debata o Národním parku Šumava se při důkladnějším ohledání vyjeví jako vleklý zápas o to, zda lze jeho jádrové plochy ponechat bez přímého vlivu člověka. Tento střet byl nejvýrazněji naplněn spory o přístup ke „kůrovcové kalamitě", realizuje se však také například diskusemi nad budováním cest nebo nad rekonstrukcemi „původních" osad. Symptomatická je pak také aktuální kampaň za „obnovu" historických plavebních nádrží v nejpřísněji chráněných oblastech parku.
I nepříliš zasvěcený čtenář záhy nabyde dojmu, že nahlíží do vyhroceného sporu, který vykazuje jeden zásadní rys – je zřetelně a silně polarizovaný.
Analýza diskurzu, jejíž přístup uplatňuji na problematiku šumavského národního parku, cílí mimo jiné na tři podstatné momenty komunikace: Zkoumá jazykové strategie, které se pravidelně vyskytují zvláště u dominantních aktérů mediálního prostředí – kdo je v textech těchto aktérů označován jako „my" a kdo jako „oni", jakými slovy pojmenovávají své protivníky nebo třeba také to, jakými přívlastky či obecněji jakými kvalitami tyto centrální hráče charakterizují. Zajímá ji, jaké obecně přijímané příběhy z opakovaného užívání těchto rozličných strategií vznikají. V neposlední řadě pak také odkrývá a popisuje, proč musí účastníci diskurzu určité komunikační postupy jednoduše přijímat za své.
Diskurz o Národním parku Šumava je specifický v tom, že počáteční více méně odborný spor o způsob reakce na gradaci lýkožrouta smrkového velmi záhy uzurpovali laičtí politici a v širokém smyslu slova aktivisté. Namísto patřičných argumentů vědeckých se proto do hry dostaly argumenty založené na různých analogiích, které konstruovaly přesvědčivou paralelu se situací v jiném prostoru a zejména v jiném čase.
Tak do diskurzu o NP Šumava například vstoupilo téma takzvané „staré Šumavy" a s ním také příběh o náhlém rozpadu původních pralesů v důsledku vichřic a kůrovcových gradací z konce 60. let 19. století. Tento příběh dobře zapadl do univerzálních mýtů o „nepůvodních monokulturních lesích" a „Šumavě – zelené střeše Evropy".
Výsledkem byla debata, v níž ti, kteří usilovali o plošné zasahování proti kůrovci, měli právě díky povaze sdílených mýtů od samého počátku výrazně dominantní pozici. Jejich protivníci naopak museli většinu své publikační energie vkládat nejen do vyvracení rozličných tvrzení, ale také do napadání právě oněch mýtů, jež těmto tvrzením tvořily východisko.
Z pohledu analýzy diskurzu je však nejzajímavější jiný rozměr této debaty. Aby se totiž různí aktéři v diskurzu o Národním parku Šumava uplatnili, to znamená, aby dosáhli vůbec nějakého komunikačního úspěchu, byli nuceni akceptovat jeho základní hierarchii a hranice. A tak se například zastánci nezasahování proti kůrovci až na výjimky nemohli vymanit z konceptu, podle něhož má nejvyšší ekologickou hodnotu vzrostlý, neporušený a zelený les. Proto třeba hovořili o tom, že „na plochách ponechaných bez zásahu vyroste různověký a druhově pestřejší les". Implicitně tak tvrdili, že kůrovcem napadené porosty jsou historicky ovlivněné činností člověka, tedy něco, co strategii „ochrany přírodních procesů ve zbytcích šumavského pralesa" přímo odporuje.
Na webové adrese sumava-corpus.narra.eu je od září k dispozici rozsáhlý korpus téměř 7000 textů týkajících se Šumavy a zejména jejího národního parku. Snadno prohledávatelný soubor převážně mediálních textů z let 1883–2010 poskytne svým uživatelům – novinářům, studentům a ostatním zájemcům – dostupný a přehledný nástroj pro orientaci ve vývoji myšlení a psaní o Šumavě.
Dalším příkladem je zmíněný koncept šumavské minulosti, který shodně naplňovali aktéři napříč celým spektrem sporu. Minulá, tedy „stará Šumava", je v českém prostředí nerozlučně spjata s dílem a osobností Karla Klostermanna, který je tradičně a de facto falešně vnímán jako její dokumentarista. Klostermannova autorita vnáší do diskurzu ambivalentní koncept staré Šumavy coby území pokrytého majestátními lesy, které vzaly vlivem lidské činnosti spojené s vichřicí a kůrovcem během chvíle zcela za své. Lze jím tedy argumentovat proti představě o přirozenosti dnešních horských smrčin, zároveň však také pro ponechání kůrovcem napadeného lesa zcela bez zásahu. Samotná zmínka „staré Šumavy" působí v textu jako odkaz na více představ zároveň, mezi nimiž přirozeně dominují ty, které nekolidují s obecnými stereotypy. „Stará Šumava" proto může sice dobře splnit úlohu argumentu ad hoc, v dlouhodobém hledisku však pouze upevňuje status quo – mýty „zeleného stabilního lesa", „škůdce", „nepůvodního porostu" a další.
Debata o Národním parku Šumava není určována pouze promyšleným sledem koordinovaných manipulativních či přímo na lži založených strategiích, které můžeme snadno vysledovat zejména u mediálně silných prozásahových hráčů jako je například Tomáš Jirsa, Miloš Zeman či Antonín Schubert. Podoba této debaty vychází také z argumentačních nedůsledností ze strany zastánců nezasahování a hlavně z prosté a obecné nemožnosti dostat některé motivy nejen pod účinnou kontrolu, ale v některých případech dokonce do samotného zřetele.
Analýza diskurzu umožňuje nahlédnout vnitřní dynamiku široké komunikační situace, a to zejména s ohledem na její témata a účastníky. Hledá odpověď na to, jak se v diskurzu realizuje moc, zkoumá, jaké faktory zajišťují, že se mluví o daných věcech určitým způsobem. Analýza zpravidla odhaluje překvapivý fakt, že dominance dosahují aktéři diskurzu nikoli pouze cíleným uplatňováním manipulativních komunikačních strategií, ale také těžko ovlivnitelnou hrou kolektivního povědomí zakotveného nezřídka ve velmi starých a vzdálených textech. Komunikační úspěch bývá důsledkem vztahů, nad jejichž tvorbou a uspořádáním má do velké míry kontrolu pouze diskurz sám.
Michal L. Hořejší
