Dotazy typu, zda současné vedra a sucha se budou v letním období vyskytovat u nás běžně, padají právem. Odpověď zní: »Ano!«, nebo spíše: »Bude ještě hůř!« Různá zaříkávání Václava Klause a jemu podobných na tom sotva něco změní. Sílící skleníkový efekt, ke kterému relativně nadprůměrně (na obyvatele) přispívá i Česká republika, si vyžádá své.
Povrch severní polokoule Země vykazuje za léta 1880 až 2012 průměrný růst teplot asi o 0,85°C. Pro léta 2081-2100 se čeká další růst průměrné teploty povrchu Země podle různých scénářů o 1-3,7°C proti létům 1986-2005. Nejistot je řada. Největší je množství antropogenních skleníkových plynů, které lidstvo ještě vypustí do ovzduší. Ke snížení emisí skleníkových plynů se ve světě i u nás dělá málo. Tím hůř pro lidstvo i pro Českou republiku, byť jí nehrozí zatápění pobřeží stoupající hladinou moře.
Také na území ČR se průměrné roční teploty v posledních 150 letech postupně zvyšují. V období 1861–1910 tu byla průměrná roční teplota 9,1°C, dále 1911–1960: 9,6°C, 1961–2010: 10,4°C. Pro léta 2010-2039 se očekává nárůst průměrných teplot o 1,1°C, pro léta 2040-69 o 1,8°C (v zimě) až 2,7°C (v létě). Nejvíce se má oteplit v srpnu – o 3,9°C. To i při jen menších změnách srážek bude mít značné dopady na mnohé lidské aktivity (zejména se čeká nárůst extremity srážek, dále pokles srážek letních a nárůst zimních a jarních a nahrazování sněhových srážek v zimě srážkami dešťovými).
Neochota i ke krotkým opatřením
Strašení? Sotva. Horké suché léto 2015 se mohlo zdát v Praze drsné a ochromující některé aktivity. Srpnová vlna dešťů se ale části území ČR vyhnula, takže tam bylo ještě hůř. Ještě tepleji a prakticky bez srážek bylo v povodí Visly v sousedním Polsku. Visla ve Varšavě 29. srpna klesla na pouhých 41 cm (absolutní rekord držel rok 2012 s 52 cm), a to při více méně nezregulovaném povodí. Toto platí pro někdejší ruský zábor Polska, kde carské úřady velmi rozumně uplatňovaly konzervativní zásadu vodní toky technicky neupravovat a povodňové škody nikomu nehradit, takže lidé vesměs nebrali nebezpečí povodní na lehkou váhu a v záplavových územích nestavěli. V rakouské Haliči se vodní toky technickými úpravami devastovaly, podobně jako u nás či v Německu. Výsledkem byla rozsáhlá devastace vodních poměrů, podobně jako při pozdějších scelování polí.
Příprava strategie adaptace ČR na klimatické změny je vysoce aktuální. Její návrh je ale značně obecný. Jinak by prý nemusel projít. Co je horší, ochota české společnosti realizovat doporučovaná, přitom značně krotká opatření, je nízká. Není nad sobectví, není nad zhoubný ekonomický liberalismus, není nad zápecnictví. Zkrátka a dobře, já si ten nákladný objekt v záplavovém území postavím zákon nezákon, rozum nerozum a společnost mně uhradí všechny škody, které mně na něm případná povodeň způsobí. Že se s takovými a podobnými přístupy dlouhodobě dostáváme jen k rekordním škodám, netřeba vysvětlovat.
Potřebujeme zdravý les
Zdravý les by měl vydržet bez větší újmy sucho trvající souvisle tři měsíce. Problém je, že většina našich lesů má ke zdraví daleko. Převažující druhotné smrkové monokultury jsou mnoha způsoby značně zranitelné. Narůstající teploty jejich zranitelnost významně zvyšují, včetně přibývání vichřic či kůrovcových kalamit. Efektivním řešení je od praxe smrkových monokultur odejít. Smrkový les má ale mýtní cyklus 100-130 let, takže jde o běh na dlouhou trať. Někteří vlastníci lesů přitom takový manévr odmítají. Věří, že na smrku více vydělají, byť časté kalamity ve smrčinách tuto představu již dávno vyvrátily. Smíšený, věkově rozrůzněný les s druhovou skladbou blízké přirozené má mnohem větší naději odolávat sílícím klimatickým změnám a poskytovat své tolik žádané mimoprodukční funkce.
Návrh koncepce sice považuje nepůvodní, zejména invazní druhy rostlin a živočichů za problém, ale jeho řešení nenaznačuje. Zejména dub červený, trnovník akát, borovice černá a vejmutovka vyžaduje rychlé asanační řešení, neboť naše domácí lesní i nelesní ekosystémy vážně poškozují. Totéž platí pro nedřevinné invazky – křídlatku japonskou a sachalinskou, netýkavku žláznatou, zlatobýl kanadský, bolševník velkokvětý...
Degradace orné půdy
Narůstající teploty se při srovnatelných srážkách projevují narůstajícím suchem. Následky sucha zvyšuje řada jiných lidských devastací, v prvé řadě orné půdy. Značně degradovaná, erodovaná a zhutněná orná půda (v menším rozsahu i mnohé louky a pastviny) není s to již dnes zadržovat ve větším množství vodu. Tím se v případě větších srážek významně urychluje odtok vody a s ním i smyv půdy, zanášení vodních děl, zhoršuje se průběh povodní ad. Četné rozpraskané škraloupy, které vídáme na polích za sucha, svědčí o špatném obhospodařování půdy, o četných erozivních rýhách nemluvě. Prý se ale na tom moc nezmění, neboť zemědělci bojují o přežití a ekonomické nástroje podpory zemědělství jsou nejednou špatně nastaveny.
Za vrcholný skandál považuji podporu pěstování nejerozivnější kukuřice na výrobu bioplynu a druhé nejerozivnější řepky olejky na výrobu bionafty, přestože se na její výrobu spotřebuje víc energie, než kterou vyrobená bionafta obsahuje. V Bruselu dosud rozum nedostali a v Praze zatím platí, že není nad blbosti požadované Bruselem.
Velké širé rodné lány...
Vysoce aktuální je důsledná ochrana a také obnova územních systémů ekologické stability (ÚSES) krajiny na zemědělské, zejména orné půdě. Ač tuto povinnost zákon o ochraně přírody a krajiny stanovil v roce 1992, mnoho se zde nevykonalo. Velké širé rodné lány zůstávají bez ohledu na svou vysokou zranitelnost, nejen erozí. Tedy, devastace půd roste. Obnova rozptýlené zeleně, protierozních mezí, výsadba větrolamů a zasakovacích pásů se koná jen výjimečně. Jednoduché ani komplexní pozemkové úpravy příliš nepomáhají, protože majitelé půdy obnovu ÚSES krajiny vesměs odmítají.
Pomýšlet na pro úrodu jistě potřebné závlahy může být pošetilé, neboť s klesajícím průtokem narůstá znečištění vodních toků, o nárůstu řas a sinic ve vodních tocích a nádržích a o možnosti úplné absence závlahové vody nemluvě. Největším problémem zůstává fosfor, jenž stále leckde přitéká do vodních toků a vodních nádrží z polí i z čistíren. V řadě nádrží je ale i ve značném množství akumulován v bahně na dně, takže problém sinic a řas se ještě povleče. Nedávná revitalizace brněnského jezera Kníničské přehrady na Svratce říká, že je reálné zde účinněji postupovat.
Nebylo letos pro zemědělce příliš zle. Může se zopakovat také rok 1947.
Nepřirozené revitalizace
S narůstajícím suchem vysychají studně, klesá hladina ve vodních nádržích včetně těch vodárenských a je stále obtížnější zabezpečit zásobování pitnou vodou. S vodou budeme muset podstatně víc šetřit, byť se to nemusí líbit. Na místě je využívat i dešťovou vodu ze střech budov k zalévání zahrádek, veřejné zeleně, k plnění bazénů apod. Osvobozovat vodu odtékající dešťovou kanalizací od poplatků není moudré, nejen z hlediska zbytečně vysokých požadavků na tuto kanalizaci.
Průtočnému chlazení elektráren, které v letošním létě vedlo vzhledem k nízkým průtokům k odstavení asi 3200 MWe elektrárenských bloků v Polsku, jsme se vyhnuli budováním sice dražších, ale na vodu mnohem úspornějších kondenzačních věží. Ano, některé úspory bývají drahé.
Rostoucí rozkolísanost vodního režimu žádá manipulační řády přehrad optimalizovat jak z hlediska mírnění velkých povodní (opakovaná selhání za posledních 20 let říkají, že zde zdaleka není vše v pořádku, jak se nám stran utajených manipulačních řádů nalhává), tak z hlediska mírnění následků velkých such. Je třeba počítat se skutečností, že výroba elektřiny ve vodních elektrárnách může klesat a že plavba bude častěji na suchu.
Až na výjimky neúspěšná je obnova ÚSES na vodních tocích. Menší počet revitalizací některých úseků malých vodních toků se podařil většinou jen ve zvlášť chráněných územích v režii státní ochrany přírody. Přirozené revitalizace řady úseků koryt vodních toků provedly velké povodně. Je trestuhodné, že se po povodních tyto renaturalizované úseky koryt vodních toků a jejich nivy nákladně opět technicky upravily, reálně devastovaly a ještě se tato praxe zhoršující průběh povodní, financovaná vesměs z peněz daňových poplatníků, vydává za opatření proti povodním.
Chodec není škodná
Životní prostředí ve městech je často špatné. Nejvíc k tomu přispívá intenzivní doprava osobními i nákladními auty. Přeměna mnoha našich měst z někdejších průmyslových na automobilové plynové komory s potřebnou ekologizací nesouvisí, byť nám bývá nalháván opak. Rozsáhlá výstavba dálnic a jim podobných rychlostních silnic, ale také nešetrně trasovaných vnějších silničních obchvatů, situaci významně zhoršuje, stejně jako dlouhodobé zanedbávání rozvoje železniční, tramvajové a trolejbusové dopravy. Jen kolik dopravně potřebných vlakových zastávek ve městech chybí a není snaha je postavit, o žalostném stavu mnohých nádražních budov nemluvě. Kolik chybí tramvajových a trolejbusových tratí a jak hlemýždím tempem se staví. Kritériem úspěšnosti nemůže být zajišťování parkovacích míst na úkor veřejného prostoru a nejednou i veřejné zeleně.
Chodec nesmí být plánovači dopravy považován za škodnou. Dostatek přechodů pro chodce a dostatečný čas daný chodcům pro překonání silnic, dostatečně široké a zelení částečně osázené chodníky, pěší zóny zejména v historických jádrech měst, cyklistické stezky (nezaměňovat s často problematickými cyklotrasami vedenými po silnicích s běžným automobilovým provozem) a další by mělo být samozřejmostí.
Výstavba musí být komplexní
Zásadním problémem životního prostředí mnoha měst je zajistit a často jen ubránit dostatek veřejné zeleně před četnými silnými investory. Někteří se nestydí zakusovat i do městských parků. Občan bývá zásadně znevýhodněn. Legislativa je nedostatečná, vedení mnoha radnic není na úrovni doby. Na místě je podporovat i zelené střechy a popínavou zeleň. Stromy produkující alergické pyly je nutné z měst odstraňovat. Mnoho měst trpí nedostatkem vodních ploch. Územní plánovači zde často spí a vedení radnic to bývá jedno. K tristním skutečnostem patří, že technicky upravené, reálně zdevastované vodní toky se vyskytují nejvíce právě v intravilánech měst. Bohužel i jezy zabijácké konstrukce bývají přísně chráněny.
Je třeba stavět energeticky mnohem úsporněji. Cíl »nízkoenergetické domy« je naprosto nezbytný, leč sám o sobě nestačí. Domy musí být odolné nejen proti zimě, ale také proti vedru. Dům musí být energeticky úsporný i tím, že není příliš vysoký (nad 10 nadzemních podlaží je zjevně špatně), a tím není náročný na práci výtahů. Výstavba musí být komplexní alespoň jako za socialismu, včetně škol, školek, zdravotních středisek, obchodů, základních služeb, veřejné osobní dopravy. Energeticky úsporné budovy nemusí příliš pomoci, pokud se energie ušetřená na vytápění promrhá na nadměrnou dopravu za kdečím, konanou navíc převážně energeticky náročnými osobními auty. Také s klimatizací se to nesmí přehánět, jak se často děje. Zdravotní následky špatného užívání klimatizace bývají podstatně horší než zdravotní následky letních veder.
Budeme si muset zvykat na omezení
Narůstající klimatické změny se budou citelně dotýkat i zdraví lidí. Na to se musí připravit zdravotnictví a zejména občané. Nejde jen o tradiční, pro zdraví lidí zničující neřesti, jako fetování, alkoholismus, kouření, hazard ve všech podobách a četné další mánie, které odporují zdravému rozumu. Nutné je dodržovat pitný režim, nepřeceňovat své síly (pokud nemusím, tak rizikovou činnost za vedra nedělám), pečovat o svou fyzičku, nepodceňovat riziko úžehu. Průnik řady druhů u nás dosud neznámých organismů z Balkánu k nám bude pokračovat. Řada z nich přináší i vážná zdravotní rizika. Některé sporty prodělají drastickou redukci. Ohrožen je zejména lyžařský sjezd a další zimní sporty (se sněhem to bude v zimě stále horší) a vodáctví. Sucho bude stále více omezovat možnosti vodáků mimo přehradní jezera a někdy i na nich (klesající hladina). Rozsah omezení fyzicky náročných aktivit letními vedry ale bude mnohem širší.
