O tom, co se změnilo na Šumavě od 50. let minulého století a jak se dnes žije v bývalých Sudetech, píše pro týdeník Dotyk bývalý ředitel Správy národního parku a CHKO Šumava a též expremiér Jan Stráský.
Bydlím již víc než 15 let v malé osadě pod šumavskou horou Libín, odkud vidím právě tak na Kleť jako na Boubín. Od roku 1950 se osada jmenuje Libínské Sedlo, předtím se jmenovala Fefry, německy Pfeferschlag. Německy právem, poněvadž v ní před válkou žila víc než stovka Němců a jen dva Češi.
Dávno už není obcí, ale částí 6 km vzdálených Prachatic, které leží o více než 300 metrů níž. Dostal jsem se sem tak, že jsem zde pro TJ Banka Praha, jejímž jsem předsedou, koupil v roce 1987 budovu školy, která přestala být školou již v roce 1973, a zřídili jsme v ní turistickou základnu. Prvotně samozřejmě jsem zde proto, že se mi zde velmi zalíbilo.
Za Němce přišli Rumuni
V tomto místě jsem byl poprvé s otcem v roce 1953 na kole cestou z Budějovic po Šumavě do Plzně. Tehdy obec tvořila řada opuštěných statků a občas nějaký obydlený dům. Až na výjimky vždy menší než ty opuštěné.
Když jsme po odsunu neměli k osídlení dostatek českých zájemců, pozvali jsme si mimo jiné Rumuny.
Maně mě napadala velmi vzdálená analogie: když chtěli Přemyslovci osídlit pošumavskou krajinu, pozvali si do Čech obyvatele přilehlých německých končin. Když jsme my po odsunu neměli k osídlení dostatek českých zájemců, pozvali jsme si mimo jiné Rumuny. Jestliže při výběru „prvního osídlení" možná hrála určitou roli „odborná kvalita" přistěhovalců, v osídlení po druhé světové válce určitě žádnou roli nehrála.
Řekněme hned, že dnes má naše osada téměř třikrát víc obyvatele, než měla v době nákupu školy.
Obcí jsem v dalších letech projel několikrát. Opuštěné domy zmizely, poněvadž by se prý v nich mohli ukrývat záškodníci a dezertéři. V roce 1987 žilo v osadě 47 voličů (vím to proto, že jsme společenskou místnost, kterou i před naší koupí používala „samospráva", půjčili a dodnes půjčujeme volební komisi při obecních volbách).
To jsme už věděli, že obec byla v 50. letech osídlena občany rumunské národnosti se složitou minulostí. Někteří z nich neuměli ještě v té době dobře česky, zatímco mnozí další zas neuměli rumunsky, jen několik z nich občas do Rumunska zajelo nebo přijalo odtud hosty. Jen ti nejstarší nesli stopy vnější odlišnosti.
Je poznamenána velmi různorodou zástavbou: od „finských" domků přes dobové standardní typy domků až k dnešním různorodým stavebním aktivitám, které ani v posledních letech neutuchají.
Obec už vypadá docela „uceleně", dokončují se přestavby posledních předválečných domů a obsazují se poslední volné parcely. Najdeme ještě nějaké náznaky „vysídlení" před 70 lety? Tak třeba každoroční anenská pouť v naší osadě.
Soužití s Němci
Když jsme sem před sedmadvaceti lety přišli, přijely v prvních letech z Německa na pouť nejméně dva autobusy (později jeden) a několik osobních aut (i dnes jich je několik, ale autobus německých návštěvníků už k nám pravidelně nejezdí). Němci si přivezli svého kněze a poněvadž náš krásný původně gotický kostelík je poměrně malý (na koncerty, které v kostele pořádáme několikrát za rok, se nás tam vejde do stovky), dvojjazyčná mše se konala venku před kostelem.
Dvojjazyčná mše zůstala dodnes, ale už ji slouží jen jeden kněz, pro nějž němčina není rodným jazykem, a už se do kostela vejdeme. Zato v sobotu přede mší pořádáme na místním hřišti o více kurtech „mezinárodní turnaj v nohejbalu" za účasti několika mužstev z bližších německých i rakouských obcí. Je dost pravděpodobné, že mezi účastníky jsou i potomci bývalých obyvatel.
Chceme-li si položit otázku, zda obec i nejbližší okolí Libínského Sedla jsou dosud poznamenány poválečnou výměnou obyvatelstva, těžko bychom hledali kladnou odpověď. Daleko víc prožíváme neukončené změny v hospodářském využití krajiny po skončené působnosti Státních statků Šumava. Velký statkový objekt se zabývá jen živočišnou výrobou včetně pastevectví a navíc přibyly jen koně k zápůjčce (a doprovodu) na výjezdy po krajině.
Od nepaměti byla v osadě jedna hospoda a jeden „všeobecný krám".
/zdroje/proj-69/cas-230/vyd-5155/id-69161/05aa.html
Teď jsme měli chvíli tři hospody, právě máme dvě a ubytovací kapacita určitě převyšuje počet obyvatel osady. Krám už léta nemáme kvůli cenové konkurenci řetězců v nedalekých Prachaticích, kamž musíme pro každý rohlík – pokud si to nezařídíme jinak. Vždyť naprostá většina obyvatel pracuje mimo Libínské Sedlo a několik i v Německu a Rakousku, odkud si již dováží z potravin to, co je tam levnější než u nás.
Jizvy na šumavské krajině
K hledání odpovědi na otázku po stopách „odsunu" však pojďme také za humna. Konečně naše turistická základna na Libínském Sedle umožňuje pohyb v širokém okolí a vlastně slouží především jemu.
Zkusme své poznatky shrnout a zobecnit. Šumava je trvale poznamenána nízkým osídlením. Čím více k hranicím postupujeme, tím se procento osídlení ve srovnání s poměrně nedávnou minulostí snižuje a ostře kontrastuje s osídlením u sousedů i těsně za hranicemi.
Osud „vysídlení" šumavskou krajinu poznamenal silným a nezaceleným způsobem, který je ovšem možno hodnotit z různých hledisek. Šumava je mnohem pustší a kulturně prázdnější, než byla před válkou. Mnohé obce už hledáme jen na mapě, mnohé v posledních zbytcích rozvalin nebo ovocných stromů. Náhodný návštěvník propadá iluzi, že se pohybuje
v od věků pusté krajině, nad níž se klene nová iluze o rozměrech „šumavské divočiny", vytvářející již letitý spor o budoucí tvář Šumavy, a zatím bez ustání šlape po místech aktivity svých předků a jejich hrobech.
Především aktivitou původních obyvatel (jsem rád, že se dočkali pomoci i z české strany) bylo na Šumavě několik hřbitovů asanováno, ale trčí v krajině spíš jako výzva než konečná kulisa. Obnovilo se zde několik kostelů, desítky kapliček a možná stovky křížků. Jsou-li odpovědí, nebo otázkou po navázání vztahů k našim předkům, je pro mne naléhavou neznámou.
Šumava může těžit ze své pustoty a být přitažlivým územím pro všechny romantiky. Může aspirovat na to být velkým „domovem důchodců" (mimochodem: i to vyvolá potřebu práceschopného obyvatelstva). Může usilovat o rozvoj lidských aktivit (ekofarmy, místní výroba) při respektování ochrany přírody – poněvadž zničíme-li ji, psali bychom úplně jiný text. Určitě si můžeme část Šumavy vymezit k pozorování „divočiny".
Všechny tyto varianty vycházejí z toho, že Šumava musí být pro lidi. Velmi opatrně musíme zacházet s představami, že Šumava bude pro lidi, až bude opět plná medvědů a vlků. Byl by to návrat kamsi, kde už jsme byli. Závěrem ovšem musím potvrdit, že to je nenaplněný a nerozhodnutý důsledek odsunu před 70 lety.
