Lesní ekosystémy v současné době pokrývají 4,06 miliard hektarů, což představuje téměř třetinu povrchu pevniny. Množství uhlíku, které lesy poutají, je odhadováno na 295 Gt v živé biomase, 68 Gt v opadu a mrtvém dřevě a 296 Gt v lesní půdě (FAO 2020). Celosvětově je tak téměř 45 % uhlíku v lesních ekosystémech poutáno v lesních půdách. V Evropě (bez Ruské federace) je to dokonce 58 %. Lesy odebírají z atmosféry téměř třetinu emisí CO2 produkovaných člověkem (9,5 Gt).
Zvyšování plochy lesů je jednoznačně nástrojem pro zvýšení ukládání uhlíku, avšak zejména při zakládání lesních plantáží v zemích s původními ekosystémy je nutné zvažovat i potenciální rizika, jako je případný úbytek biodiverzity, vliv na původní obyvatelstvo, environmentální spravedlnost apod.
Pro názornější objasnění dané problematiky zpracovali vědci z VÚLHM, v. v. i., Ústavu pro výzkum lesních ekosystémů a České zemědělské univerzity v Praze článek Zásoby uhlíku v lesních půdách a lesní hospodářství, který vyšel v časopise Zprávy lesnického výzkumu 1/2024.
Z uveřejněné práce vyplývá, že větrné a hmyzí kalamity přinášejí obdobné narušení podmínek jako holosečné těžby, avšak s daleko větším plošným dosahem. Zatímco maximální velikost holiny po plánované těžbě je v ČR jeden hektar, velikost ploch postižených kalamitami může být v desítkách až stovkách hektarů. K uvolňování uhlíku přispívají rovněž vývraty při větrných kalamitách, např. porosty poškozené větrem v oblasti rakouských Alp tři roky po kalamitě uvolňují stejné množství uhlíku, jaké by za normálního stavu poutaly (4 t/ha/rok) a ještě osm let od kalamity zůstávají čistým zdrojem uhlíku. U větrných kalamit v jehličnatých porostech extrémně narůstá riziko vzniku následné kalamity podkorního hmyzu. Rozsáhlé kůrovcové kalamity rovněž vedou k dlouhodobému narušení uhlíkové bilance.
Ilustrační foto. Foto: Archiv VÚLHM
Asi nejvýraznějším jevem ovlivňujícím zásobu uhlíku v lesních půdách jsou lesní požáry. Požár významně snižuje zásobu půdního uhlíku. V nadložních humusových vrstvách je ztráta uhlíku v průměru 59 %, v celém půdním profilu pak 26 %. Návrat k původní zásobě uhlíku je nejdelší ze všech disturbancí a může trvat více než 100 let.
Požáry zásadně mění také mikrobiální charakteristiky půdy, půdní biodiverzitu i formy uhlíku – vzniklé dřevěné uhlí podléhá rozkladu pomaleji než běžné organické látky.
Význam lesních požárů pro globální uhlíkovou bilanci vzrůstá, o čemž svědčí i rekordní lesní požáry v boreálních lesích Kanady a rozsáhlé požáry v Rusku či Řecku v průběhu roku 2023.
Ilustrační foto. Foto: Archiv VÚLHM
Významný vliv na budoucí úlohu lesů a lesního hospodářství v koloběhu uhlíku představuje samotná globální změna klimatu.
Zvýšené koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší mohou zvyšovat čistou produkci lesních ekosystémů, a tím další ukládání uhlíku v biomase porostů i v lesní půdě. Na druhou stranu může postupné oteplování znamenat zvyšování respirace lesní půdy.
Není tak zcela jisté, zda lesní ekosystémy budou spíše spotřebiteli či zdroji uhlíku – této nejistotě je nutné přizpůsobit současné lesní hospodářství.
Sekvestrace uhlíku může být do budoucna ohrožena také rozsáhlejším či častějším narušením lesních ekosystémů, sníženou reakcí ekosystémů na nárůst CO2 v atmosféře (omezení fotosyntézy jinými faktory), vyšším teplotním stresem a vlivem sucha či zvyšujícím se stářím porostů.
Vědci docházejí k závěru, že sekvestrace uhlíku v lesních ekosystémech (bez zahrnutí substituční funkce dřeva) se bude v souvislosti s prohlubováním změny klimatu spíše snižovat. Není ji sice možné výrazně zvýšit změnou managementu, nicméně v hospodářských lesích s přiměřenou intenzitou hospodaření bude pravděpodobně výrazně vyšší než v lesích ponechaných samovolnému vývoji.
Zároveň je evidentní, že pro dlouhodobý mitigační účinek v podmínkách klimatické změny je imperativem adaptační management vedoucí k posílení odolnosti obhospodařovaných lesních ekosystémů. To je základem současných lesnických strategií v Evropě.
Podle TZ VÚLHM, v. v. i., red.
