Ing. Ondřej Pecháček, Ph.D.
Odbor lesního hospodářství a ochrany přírody Lesů ČR
- Jaké nejdůležitější provozní zkušenosti a poučení přineslo řešení kůrovcové kalamity v lesích ve správě LČR?
Za nejdůležitější provozní zkušenosti považujeme zvýšení akceschopnosti při získávání dostatečných kapacit pro zpracování kůrovcového dříví. Navýšili jsme vlastní kapacity, kromě rozšíření územní působnosti lesních závodů je to především zřízení závodu lesní techniky s možností zasahovat na území celého podniku, čímž je v případě náhlého výpadku některého smluvního partnera možné realizovat práce vlastními silami. Současně umíme využívat rozšiřování kapacit formou dynamického nákupního systému, případně aukcemi nastojato. Toto portfolio možností zajištění zpracovatelských kapacit se jeví jako dostatečné v případě potřeby krátkodobě navýšit kapacity, čímž se do značné míry podařilo vyřešit počáteční problém s limitovanou „pružností“ komplexních zakázek způsobený zněním a lhůtami zákona o zadávání veřejných zakázek.
- Které kroky nebo změny v nastavení fungování hospodaření podniku a postupech ochrany lesa podle vašeho názoru zásadně přispěly k tomu, že lze aktuálně považovat kalamitu na většině území ve správě Lesů ČR již za zastavenou?
Jsou to kromě kapacit především výsledky společného výzkumu, který realizovaly Lesy České republiky ve spolupráci s Biologickým centrem AV v Českých Budějovicích. Posuny ve znalostech bionomie kůrovců nám umožňují daleko lépe a rychleji vyhledávat napadené stromy, což nám přináší dostatek času na včasné zpracování většiny napadených stromů. Současně s tím využíváme celou škálu obranných opatření, která zajišťují odchyt kůrovců v průběhu rojení, čímž vzniká daleko méně napadených stromů. Kombinace těchto postupů umožňuje efektivní redukci kůrovců. Rozsah napadení tím klesá na celém území ve správě LČR.
- Jaké preventivní kroky a změny budou Lesy ČR realizovat, aby minimalizovaly riziko rozvoje podobných kalamit?
Kromě zmíněných nastavení ochrany lesa proti kůrovcům je to do budoucna zvýšená pestrost nově vysazovaných porostů. Koncentrovaná nabídka potravy pro jednoho škůdce či škodlivého činitele vždy představuje riziko jeho přemnožení nebo zrychleného šíření. Zvýšená pestrost vytváří do budoucna nejlepší prevenci a předpoklad přežití alespoň části druhů v situaci, kdy sázíme lesy na sto let dopředu, víme, že dochází ke klimatické změně, ale nevíme, kde se zastaví. Budoucí růst bude ovlivňovat především distribuce vody – srážek, jejich četnost a časové rozložení, což lze na rozdíl od vývoje teplot predikovat jen velmi obtížně.
- Jaké změny by se v kontextu zkušeností z kůrovcové kalamity měly objevit v novele lesního zákona?
Asi nejpodstatnější se jeví fakt, že prodloužení lhůty na zalesnění nezpůsobilo žádný kolaps, naopak pětiletá lhůta umožnila vlastníkům využít přirozenou obnovu i zajistit dostatek sadebního materiálu pro obnovu umělou. V případě obdobné kalamity klade krátký termín pro zalesnění zbytečné požadavky na pěstitele sadebního materiálu, pokud jde o krátkodobé navýšení produkce, což je zbytečný problém jak z hlediska nutnosti dočasného navýšení osevních ploch, personálu či vybavení s následným propadem, tak z pohledu dostupnosti osiva vázaného na semenné roky. Trvalý posun lhůt je proto správným řešením.
Ing. Arnošt Buček
Arcibiskupské lesy a statky Olomouc
- Kde dnes s odstupem času vidíte hlavní signály rozvoje plošné kůrovcové kalamity a jaké zkušenosti a poučení pro vás vyplývají z jejího průběhu?
Plošná kůrovcová kalamita byla způsobena souborem faktorů. Mezi hlavní příčiny patří především velkoplošné hospodaření prostřednictvím monokultur, depozice dusíku, zrychlující se změna klimatu, dlouhodobé využívání smrku k obnově lesů mimo optimum jeho výskytu, zvyšování průměrného věku smrkových porostů, a to vše spojené s enormním deficitem srážek a teplotami vyššími, než je dlouhodobý průměr. Všechny tyto podmínky byly a jsou mimořádně nepříznivé pro smrk a zároveň jsou mimořádně příznivé pro rozvoj kůrovce. Kombinace těchto faktorů bohužel nemohla dopadnout zásadně jinak.
Za hlavní signály rozvoje plošné kůrovcové kalamity na našem území lze považovat téměř periodicky se opakující kůrovcové kalamity od 80. let, kdy hlavním spouštěčem byl téměř vždy nedostatek srážek v kombinaci s chronickými příčinami zmíněnými výše. Prakticky každý větší přísušek od 80. let téměř automaticky způsobil kalamitní stav. Bohužel je lesnictví příliš konzervativní obor a naše reakce na zrychlující se zvyšování průměrných teplot, nerovnoměrné rozložení srážek v podobě razantnější změny druhové skladby a především včasné rozpracování rozsáhlých smrkových porostů obnovou, jejichž věk jsme podhodnocováním zásob a nevyužitím těžebních možností uměle zvýšili, byla při zpětném pohledu zcela nedostatečná. Neustálý růst zásob dříví a zvyšování průměrného věku porostů jsme bohužel považovali spíše za úspěch lesnického hospodaření, než abychom si včas uvědomili rizika, která tím podstupujeme. Nepodcenění přírůstu, zásob dříví a nižší obmýtí by způsobilo rychlejší rozpracování rozsáhlých smrkových porostů, kdy v nižších polohách by i při minimálním podílu MZD dopad kalamity nebyl tak drtivý.
Hlavním poučením by pro nás mělo být nepodceňování stávající situace. Všichni chceme slyšet, že krize s kůrovcem je zažehnána, kalamita odezněla a kůrovcem poškozené lesy jsou téměř obnoveny. Symbolicky bychom se chtěli jako lesníci poplácat po zádech, jak jsme to nakonec zvládli. Obávám se, že od pokračující genocidy smrku i v oblastech, kde by se mu mělo dařit, nás může dělit suché jaro v kombinaci s řadou tropických dnů a nocí za sebou. Vždyť jediné, co se za poslední 2–3 roky tak zásadně změnilo, bylo chladnější jaro nebo náhlé ochlazení uprostřed léta. Situaci s kůrovcem bych označil spíše za přestávku než vítězství. Vím, že není snadné si to přiznat, ale ten časový prostor, který jsme získali, bychom měli využít k intenzivním výchovným zásahům v mladých smrkových porostech, jejich rozvolňování, abychom vytvořili co nejlepší výchozí podmínky pro udržení smrku tam, kde jej chceme mít, nebo aby případný další rozpad smrkových porostů v polohách, kde smrk ještě máme, byl co nejpomalejší.
Polesí Chvalčov, LÚ Rajnochovice, 2019
- Jaké podstatné dopady měla kůrovcová kalamita na lesní majetek a hospodaření (včetně ekonomického) Arcibiskupských lesů a statků Olomouc?
Kůrovcová kalamita z pohledu vlastníků církevních lesů přišla v nejnevhodnější dobu. Smyslem církevních restitucí bylo nejen navrátit historický majetek původním majitelům, ale restituce měly také vyústit v ekonomickou odluku církve od státu. Restituovaný církevní majetek měl sloužit jako základna ekonomické soběstačnosti církve. Restituční proces u našeho majetku trval od roku 2014 do roku 2017, přičemž plošný rozjezd poslední kůrovcové kalamity lze vysledovat od roku 2015.
Kůrovcová kalamita Arcibiskupské lesy a statky Olomouc (dále jen ALSOL) připravila především o zásoby dříví, které měly být dlouhodobým pilířem příjmů. Bohužel se tak stalo v období, kdy došlo k bezprecedentnímu propadu cen dříví. Když se podíváme na výši těžeb v jednotlivých letech u ALSOL, tak od převzetí majetku jsme museli zpracovat několikanásobky etátu. Velmi zjednodušeně nám kalamita nenávratně způsobila jen na dříví škody za více než 1 mld. Kč. V důsledku také došlo ke snížení těžebních možností ve výhledu několika desetiletí řádově o třetinu.
Nelze opomenout, jaké dopady měla kalamita na samotné lesníky a práci se zaměstnanci obecně. Všichni zaměstnanci si museli sáhnout hluboko do svých osobních rezerv a za to jim patří velké poděkování. Rezervy ale nelze vyčerpávat do nekonečna.
Polesí Chvalčov, LÚ Rajnochovice 2023
- Jaké jsou vaše dosavadní zkušenosti s obnovou lesů zasažených kalamitou a jakým chybám by se měli vyhnout vlastníci a správci lesů, které kalamita zasáhla později?
Pro zvládnutí kalamity a jejich následků jsou potřeba zajistit tři oblasti podmínek: legislativní, technické a ekonomické. Z legislativních podmínek je nutné zajištění opatření obecné povahy, rozvolnění lesního zákona nebo dotažení novely zákona o myslivosti. Co se týče technických podmínek, jde o zajištění zpracovatelských kapacit, podpory logistiky a odbytu. Pro obnovu jsou to především zajištění sadebního materiálu (sazenice/osivo) a dostatečné pracovní síly. Ekonomická podmínka je zdánlivě jednoduchá – někdo to všechno musí zaplatit. Pokud je kalamita regionální a není spojená s propadem zpeněžení, leží tento úkol na správcích lesů. Když dojde k razantnímu propadu zpeněžení dříví a většímu rozsahu kalamity, tak musí zasáhnout stát. Pokud tedy nechce způsobit plošný rozvrat lesních porostů a odlesnění krajiny. A to nejdůležitější nakonec – kalamitu nelze zvládnout bez lidí, kteří ji umí, a hlavně chtějí vyřešit.
Co se týká praktických zkušeností se zvládnutím obnovy po kalamitě, záleží to především na místních podmínkách. U větších ploch je nejdůležitější ideálně dopředu připravit rozčlenění, abychom zmenšili a zpřehlednili jednotlivá pracovní pole. Pokud máme běžně ztráty ze zalesnění ve vyšších desítkách procent, tak bychom se neměli snažit jít pouze cestou přímé obnovy. Když máme ztráty z umělé obnovy běžné a došlo k plošnému odlesnění, není důvod se vždy tlačit pouze do dřevin přípravných. Ideální je alespoň částečné využití přirozené obnovy, především za situace, kdy původní porosty nebyly čistě smrkové. I fragmenty nebo ponechané výstavky jiných dřevin mohou posloužit jako vhodná východiska obnovy. Ponechané výstavky sice velmi často podlehnou větru, ale pokud nám posloužily k přirozené obnově nebo díky nim nalétly plochy, kde došlo ke ztrátám, je to spíš investice než čistá ztráta.
Jestliže opravdu chceme úspěšně obnovit velké plochy lesa, je nutné se snažit na těchto plochách zvěř maximálně eliminovat. Vzhledem k tomu, že obnova a následná péče jsou čistě nákladové položky, je nutné si vytvořit systematickou metodiku pro tvorbu a čerpání finančních rezerv na pěstební činnost, abychom i při výpadku těžebních možností v následujících letech po kalamitě zvládli všechny náklady plynoucí z následné péče o kultury, příp. nárosty.
Doporučuji vlastníkům lesů, kteří zatím nebyli postiženi plošnou kalamitou, aby vzali všechny své lesníky a zajeli na exkurzi na majetek, který již taková kalamita postihla. Žádná anketa, odborné pojednání ani fundované postupy k řešení nemohou praktickým lesníkům dát tolik, jako osobní zkušenost vidět dopady na les „in natura“. Mluvit s konkrétními pracovníky na konkrétním místě je podle mě nenahraditelné.
- V čem by se měl změnit lesní zákon, aby vlastník lesa mohl efektivněji předcházet, případně bojovat s kalamitou zapříčiněnou biotickými faktory?
U lesního zákona je nutná změna filozofie. Pro předcházení kalamitám je nezbytná větší liberalizace, menší restrikce a více motivace pro vlastníky lesů spravovat své lesy způsobem lépe reflektujícím rychlé změny, které se dějí. V demokratickém uspořádání také není možné paušálně omezovat vlastnická práva bez automatického řešení újem a náhrad za tato omezení.
Vzhledem k čerstvé zkušenosti s tak rozsáhlou kalamitou a vysokou pravděpodobností recidivy by měl lesní zákon automaticky obsahovat mechanismy, které umožní jak státní správě, tak vlastníkům s minimální časovou prodlevou na takovou situaci reagovat a najet na nouzové postupy. Praxe nám totiž ukazuje, že v oboru s tolika proměnnými nelze všechny podmínky a životní situace vměstnat do rigidní tabulky.
Děkuji za odpovědi, Jan Příhoda
Celou anketu najdete v březnovém čísle Lesnické práce
