Národní přírodní rezervaci Mionší v Beskydech se daří jako jedné z mála udržet bez kůrovce. Příroda si v této oblasti dokáže se škůdcem poradit sama i bez postřiků nebo kácení. Podle odborníků by lokalita Mionší mohla být vzorovým příkladem pro ostatní lesy postižené kůrovcem.
V přírodní rezervaci Mionší roste převážně buk, ale díky druhové pestrosti dřevin se tam kůrovci nedaří. V rezervaci se vyskytují v hojné míře jedle, smrky nebo javory.
Suché smrky tam zůstávají a pod nimi rostou mladé buky, což je důkazem toho, že si příroda s kůrovcem dokáže poradit sama. Za masivní šíření kůrovce v posledních letech přitom podle odborníků může hlavně sucho. Prales, do kterého člověk žádným způsobem nezasahuje, si vlhkost zvládá udržet sám. Jehličnatý les tak efektivně vodu zadržet nedokáže.
Místo hustých lesních porostů se v mnoha oblastech Beskyd, kde převažuje smrková monokultura, objevuje měsíční krajina a kůrovec dál ničí naše lesy. Chyby z minulosti ve skladbě stromových porostů ze dne na den změnit nelze, zalesňování je, ale jednou z cest, jak lesy napadené kůrovcem alespoň oživit a zachránit.
Ve spojení se vzdělávací akcí a osvětovou iniciativou pro budoucí generace je možné zabránit, aby se „měsíční krajina" dále rozšiřovala.
Příroda by se měla chránit všemi dostupnými prostředky.
Komentáře
1) jedle už neusychá a dobře prosperuje, ale 99% jejího zmlazení sežere spárkatá
2) smrk odchází vlivem klimatické změny.
Je typický ochranářský alibismus považovat tyto procesy za "přirozené". "Opatření", která mají být ve prospěch jedle v beskydských pralesích prováděna, jsou směšná. Individuální drátové oplocenky, které jsou sice bytelné, ale do 2-3 let z nich jedle vyroste, pokud ovšem oplocenku neodnese turista, dítě či srnec někam o 50 metrů dál, jsou výsměchem, obzvlášť v době, kdy stačí sehnout ctěná záda a natřít PLOŠNĚ jedlové zmlazení třeba Stopkusem, nebo si dát půldenní brigádu a vybudovat za pár šupů aspoň v nejcennějších místech oplocenku.
Jako perličku pak můžeme např. v NPR Razula číst, že jde o "přirozený porost se zastoupením buku, jedle , klenu a smrku", což je lež jako věž, protože ještě ve druhé polovině 19. století to bylo 60% jedle, 30% buku, 10% klenu, přičemž pak jedle začala vlivem srnečků razantně ustupovat, zatímco odevšad z okolí nalétávala semena vysazovaného tyrolského smrku.
Tito darmoživové tedy raději popíšou reálný, umělý stav dokládající jejich neschopnost a impotenci, než by hnuli svými tučnými prsty a udělali aspoň něco pro to, aby se ty lesy s "nejpřísnějším stupněm ochrany" - hahaha, aspoň trochu blížily přirozenému složení.