Boubínský prales na Šumavě letos slaví 160 let od vzniku přírodní rezervace, která zajistila jeho ochranu. Její vznik inicioval schwarzenberský lesmistr Josef John.
ZÁTOŇ Nebyl to snílek ani romantik, ale naopak pragmatický a pilný člověk, který po deseti letech urputných snah dosáhl svého. Dokázal přesvědčit knížete Jana Adolfa ze Schwarzenbergu o tom, aby vyčlenil část panenského pralesa na svazích Boubína, a zajistil mu tak ochranu až do dnešních dní.
Na osmi různých místech pralesa pak vytyčil výzkumné plochy, které podrobil na svou dobu nevídaným průzkumům. Už od roku 1850 tak existují záznamy nejen o všech stromech, jež na vybraných místech v pralese rostly, ale také o těch, které se pod nimi rozpadaly.
Podle dnešních vědců a ochránců přírody Josef John předběhl svou dobu nejméně o sto let a jeho metody byly tehdy neobvyklé v celosvětovém měřítku. Dodnes se zachovaly některé jeho záznamy, připomíná ho expozice na Idině pile i pamětní deska na jeho rodném domě v Petrově Dvoře, takzvaný Johnův kámen na křižovatce lesních cest u Kubovy Hutě, a také hrob na hřbitově ve Vimperku. Ale neexistuje jediná jeho fotografie.
„Je zvláštní, že s tím přišel ve své době, kdy se něčím podobným vlastně nikdo jiný nezabýval. Ale občas se to stává, že se zrodí osobnost, která je plně doceněna až dlouho po smrti. John pochopil, jak cenné pralesy jsou a jak poučné pro nás jejich zachování jednou bude. Možná se narodil, aby Boubínský prales opravdu zachránil – a to se mu podařilo," říká vedoucí správy CHKO Šumava Silvie Havlátková. Narodil se 17. srpna 1802 v Petrově Dvoře u Netolic do rodiny tamního řezače slámy. Jako bystrý chlapec vychodil hlavní školu a později nastoupil jako praktikant do důchodního a kontribučního úřadu na netolickém panství. Tam působil do roku 1821, kdy se přestěhoval do Českého Krumlova a s podporou knížete začal navštěvovat tehdejší lesnickou školu ve Zlaté Koruně. Později nastoupil jako praktikant k lesnímu úřadu v Českém Krumlově, působil i na krumlovském ředitelství panství a po roce 1827 cestoval po Dolním Rakousku, kde sbíral cenné zkušenosti.
Prales je stabilnější
Osm let pracoval na stavbě plavebního kanálu u Jeleního potoka na Šumavě a jako lesní inženýr začal přednášet o novinkách v lesnické praxi. V květnu roku 1838 nastoupil do Vimperka, kde se svým působením zapsal do historie.
„Byl to člověk, který zažil první kůrovcové kalamity na Šumavě. Smrk se tam velkoplošně pěstoval zhruba od poloviny 18. století, takže v době, kdy do Vimperka nastoupil, byly tyto umělé monokultury ve věku, kdy jsou nejcitlivější vůči kůrovci. John si tak zažil i první kůrovcové kalamity. Uvědomil si, že tento způsob hospodaření není dlouhodobě udržitelný. A protože v okolí bylo dost původních lesů, začal je studovat. Brzy zjistil, že pralesy jsou mnohem stabilnější než uměle vysazené smrkové monokultury," vysvětluje Tomáš Vrška, vedoucí odboru ekologie lesa Výzkumného ústavu Silva Taroucy.
Přesto byl John především lesník, kterému šlo o to, aby hospodářské lesy produkovaly co nejvíc dřeva. Prales nechtěl chránit z nějakých romantických důvodů, jako tomu bylo u Hojné Vody a Žofínského pralesa v Novohradských horách, které hrabě Buquoy chránil od roku 1838. Viděl je jako zdroje poučení, které mají praktické využití v lesnictví.
„V tomto směru je určitou částí lesníků stále ještě nedoceněný. Lesní hospodářství totiž dodnes mnohdy opakuje chyby, kterých si všímal už John. Snažil se jich vyvarovat a k tomu mu měly pomoci právě výzkumy v pralese. Chtěl do hospodářských lesů vnést část jejich rozmanitosti, aby byly stabilnější," popisuje Vrška.
Ochranu Boubína se snažil zajistit u knížete celých deset let. Nejprve po jeho souhlasu začal od roku 1847 provádět výzkumy na osmi výzkumných oblastech na svahu Boubína. Zachytil tak struktury od horských smrčin na vrcholu Boubína až po smíšené smrko-jedlo-bukové lesy u dna údolí Kaplického potoka.
V roce 1870 přišla vichřice
O čtyři roky později dokončil mapy s detailním zaměřením pozic jednotlivých stromů s jejich přesnými popisy. Do pralesa zval odborníky a vědecké expedice, takže ho představil celé Evropě. „Kníže zřejmě váhal s vyhlášením ochrany, protože existoval plán na komplexní hospodářské využití masivu Boubína. John mu ale vytrvale psal dopisy a pořádal exkurze a nakonec knížete přesvědčil o smyslu ochrany a v roce 1858 získal písemný souhlas k ochraně pralesa," dodává Vrška.
V oblasti Boubína se podle tehdejších záznamů nacházelo až 1 500 hektarů panenských pralesů. Původní plocha vyčleněné rezervace činila 144 hektarů. „V tomto prostoru leží takřka otevřená kniha přírody, z jejíchž řádků lze vyčíst zákony, jimiž matka příroda, je-li v lesích volná a nerušená, jako právě zde po staletí, vegetaci zachovává, v různé formě dovršuje, ničí a znovu obnovuje," psal John knížeti.
O dvanáct let později byl John svědkem smutné události. Zátoňským revírem se 26. října 1870 přehnala silná vichřice, při které padla většina z původních pralesních porostů na Boubíně. V té době se ale už John necítil na to, aby pomáhal následky kalamity odstraňovat, a požádal knížete o možnost odchodu do penze. 24. ledna roku 1871 byl ale raněn mozkovou mrtvicí a zemřel ve Vimperku, kde má svůj hrob a ve městě je po něm pojmenována i jedna z ulic.
Polomy lesníci postupně zpracovávali z důvodu ochrany proti dalšímu šíření kůrovce, kterému napomohla suchá a nebývale horká léta v následujících dvou letech. „V revíru se v roce 1874 vyskytlo tolik kůrovce, že jimi byli dřevaři obsypáni a od práce zdržováni," připomíná ve svém spise Průvodce do pralesa a na Boubín spisovatel Jan Evangelista Chadt – Ševětínský. Ten se narodil přímo na úpatí Boubína v Kubově Huti a Johnovu práci dále propagoval.
„Působil na panství v Zátoni jako adjunkt a s Johnovou prací se seznámil. Napsal průvodce pralesem a dále se Johnův odkaz snažil různě šířit, což bylo možná klíčové," připomíná Silvie Havlátková zapomenutého šumavského literáta.
Plocha rezervace se po vichřici musela zmenšit na 47 hektarů. V roce 1933 byl prales úředně vyhlášen rezervací a v roce 1958 byl rozšířen na území 666 hektarů. Od roku 1967 je 47hektarové jádro pralesa oploceno, od roku 1974 je uzavřeno i pro veřejnost.
„V minulém století navazoval na Johnovu práci při zaměřování stromů Eduard Průša, naposledy pak Tomáš Vrška se svým týmem. Loni na podzim část pralesa poničila vichřice Herwart. I díky ní teď bude možné jednotlivé vyvrácené stromy navrtat a zjistit o nich přesné údaje. Jasné je, že se v pralese nacházejí stromy staré i 500 let a opravdu mimořádných rozměrů," dodává Silvie Havlátková.
