V únoru roku 2008 projednávala sněmovna návrh zákona o Národním parku Šumava, který připravili Vojtěch Filip, Kateřina Konečná a další komunističtí poslanci. Nebyl to první pokus o to, aby tato významná součást našeho přírodního dědictví získala samostatný zákon. Tehdy lidovecký ministr Cyril Svoboda razantně prohlásil: »Rozdílný režim pro rozdílné národní parky je něco, co tady vůbec nemá žádný racionální důvod.« Myslím si, že zamítnutí tohoto návrhu už v prvním čtení znamenalo promarněnou šanci na to, aby se podrobně probraly důvody pro i proti tomuto řešení.
Takže diskuse pokračovala další léta. V minulém funkčním období sněmovny se na stole objevily dva návrhy samostatného zákona o NP Šumava, a to jak Plzeňského kraje, tak vládní. Po pádu Nečasovy vlády jejich projednávání skončilo. Nyní jsme před druhým čtením vládního návrhu zákona o ochraně přírody a krajiny, který se vrací k tomu, aby se všechny čtyři parky řídily jednou normou. Rozsáhlé debaty na seminářích, setkáních odborníků i představitelů místní samosprávy ve sněmovně i jinde ale ukazují, že nejvíce připomínek se opět týká pouze jediného národního parku. Stále jsem přesvědčena, že by si ten na Šumavě vzhledem k mnoha specifickým otázkám zasloužil svůj zákon. Alespoň se tedy snažím vyslechnout všechny strany a vzhledem k zaměření našeho výboru (výbor pro veřejnou správu a regionální rozvoj) především zástupce obcí. Podle některých z nich čiší z předloženého znění zákona snaha vyhnat obyvatele z této oblasti. Dokladovali to v rozsáhlém materiálu rozebírajícím jednotlivá ustanovení. Výbor pro veřejnou správu a regionální rozvoj se proto snaží ještě před druhým čtením projednat takové pozměňovací návrhy, které by tyto obavy rozptýlily a posílily úlohu obcí, například při dohodách s Radou NP.
Z mnoha sporných momentů bych se zastavila u jednoho, který zejména po loňském mimořádně suchém létě zvýšil svůj význam. Na nedávném semináři ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) souhlasil s tím, že čelíme bezprecedentní změně klimatu. »Jsme bezbranní,« postěžoval si. Podle něho lze nedostatek vody na Šumavě jen zmírnit obnovením všech klauzů (vodní nádrže, na Šumavě nazývané často jezírka) a uzavřením meliorace hatí. Jenže jiní vystupující to považovali za nedostatečné. Chtěla bych připomenout třeba petici NE ohrožení zdrojů vod pro Volarsko, Vimpersko
a Strakonicko. Její představitel Petr Martan upozorňuje na to, že v NP Šumava není funkční polovina lesů, zatímco většinou to bývá desetina. Usychající stromy snižují retenční schopnost lesů, což by podle něho měl být také jeden z cílů NP.
V březnu jsme jako poslanci dostali další petici za změnu zákona o ochraně přírody a krajiny z jiné dílny, která mimo jiné upozorňuje na 20 tisíc hektarů uschlého lesa na Šumavě. Její tvůrci se obávají, že uzákonění toho, že patnáct let se nesmí měnit zonace, nyní nově rozdělující zóny přírodní, přírodě blízké, soustředěné péče o přírodu a kulturní krajiny, by mohlo vést ke zhoršení stavu. Objevují se i hlasy, zda by se neměla aktivně měnit druhová skladba dřevin. Původní pomezní prales přece nebyl převážně smrkový. Zástupci Zeleného kruhu požadují, aby celý NP Šumava byl zcela vyloučen z působnosti lesního zákona, což zase naráží na nesouhlas Sdružení vlastníků soukromých a obecních lesů, kteří mají dvanáct procent porostní půdy na Šumavě.
Představitelé obcí mají obavy nejen o udržování zdrojů vody pro obyvatele Šumavy. Zelený kruh odmítá, aby mohli podle zákona zajišťovat protipožární opatření. Prý by i v tzv. bezzásahových zónách nakonec mohli budovat nádrže na vodu a systém cest k nim. Ekologičtí aktivisté požadují, aby se požár lesa hasil pouze ze vzduchu.
Zvolila jsem poněkud provokativní titulek, abych ukázala, jak složité jsou spory kolem tohoto zákona a že se skutečně týkají hlavně specifického Národního parku Šumava. Na první pohled by se v turbulencích dnešního světa mohlo zdát, že jde jen o okrajovou záležitost. Ovšem tak to není. Se změnou klimatu se voda stává strategickou surovinou, jejíž dostatek, či nedostatek může ovlivnit osudy národů i kontinentů. Nelze podceňovat žádnou z cest, jak vodu udržet v naší krajině a zajistit vodní zdroje pro naše občany.
Milada HALÍKOVÁ
