„Lesní muž" z Plzně a jeho neuvěřitelný příběh. Něco takového byste nečekali. Životní K.O.
PETICE Dříve se jim zpravidla říkalo poustevníci, za minulého režimu se proslýchalo, že takoví lidé snad ještě stále žijí kdesi na Sibiři. Jenže věřte-nevěřte, jeden takový samotář žije již čtyřicet let v dosahu krajského města Hradec Králové, ve starobylé hájovně, kterou si vlastnoručně upravil. Jenže nyní si na něj vzpomněli úředníci. Najednou jim překáží a chtějí ho vystěhovat.
„Jo tenhle, to je ten zlej hajnej... To je ten kretén, co řve na děti... To je prej nějakej podivín, co mu na tý samotě hráblo..."Tak zpravidla reagují obyvatelé Hradce Králové na otázku, zda vědí, kdo žije v hájovně na Hradečnici, tedy v těsném sousedství cyklostezky na okraji města. Většina z nich ale s mužem, jenž vypadá jako hajný, přímo vystřižený z pohádky, nikdy nemluvila. Vůbec nic o něm tudíž nevědí a jejich odsouzení je přinejmenším nespravedlivé.
Stěhování do města? Jistá smrt!
Pan Miroslav Vojtěch se v Hradci Králové narodil v roce 1953 a mnoho let pracoval v lese, většinou při těžbě dřeva. A les se stal jeho světem. Utekl do něj před nehostinnou civilizací, která mu nic neříkala. Před davy a vymoženostmi moderního světa se raději uchýlil do samoty uprostřed přírody. Vlastníma rukama si upravil na hájenku, v níž po celou dobu žije. Jenže nyní ho chtějí vystěhovat do paneláku.
Starobylá budova, v níž bydlí, totiž městu patří, a tak kdosi dostal nápad, že by ji mohli zbourat a na jejím místě postavit supermoderní envirocentrum. Co by to ale pro hradeckého lesního muže znamenalo? „To je vlastně jistá smrt. Já se tuhle stěhoval po deseti letech a bylo to obrovsky těžký. A teď si vemte, co musí prožívat on, když ho po čtyřiceti letech na samotě v lese chtějí šoupnout do města. To ho může bez nadsázky zabít. Když vezmete člověku vodu, umře. Když vezmete Mírovi les, umře zrovna tak. To se prostě nedá ustát..." vysvětlil jeho kamarád.
Historická hájovna U dvou šraňků
Na nákupy jezdil na koni
Jeho tatínek byl myslivec, a tak ho k hájence vodíval už jako kluka. „Pamatuju za mý dětský éry, že tady bydlel Hrubec, pak nějakej Kozlovskej. Ten měl tři kluky a všichni tři chodili na Novej Hradec do školy. A ti kluci měli bryčku a k tomu poníka. Vždycky ráno ho zapřáhli a jeli do školy. Tam mu uvázali pytlík vovsa na hubu, poník vydržel pod oknama stát a žvejkal si ten voves. Po škole kluci naskákali na bryčku a jeli sem," vyprávěl. Sám se do hájovny nastěhoval v roce 1976 jako do služebního bytu. Zavedli mu elektřinu, všechno ostatní si udělal sám. „Chodil jsem do těžby. Takže jsem den dřel v lese na těžbě a po práci jsem šel na druhou šichtu sem na hájovnu," zavzpomínal.
„Přesně na Štědrej den roku 1976 jsem se sem stěhoval. Dřel jsem na tom těmahle rukama od jara skoro rok. A až když jsem se sem nastěhoval, tak až po čtyřech letech jsem na to dostal smlouvu." Auto tenkrát neměl, a tak hodil na záda ruksak a na nákupy jezdil na koni. Říkal mu chlupatej benzín. Choval prasata a drůbež, udil maso a dělal klobásy... Pak začal s koněm pracovat i v lese. „Vždycky přišel polesnej, dal mi další, že by potřeboval, abych s nima tahal. Abych je to naučil. Když už byli vycvičený na těžbu, tak je dal polesnej zase jinam, a já jsem dostal nový. Ty jsem zase vycvičil a tak to šlo dokola."
Jeden z nich by určitě umřel
Stěhoval se s manželkou a synem. Jeho žena souhlasila, měla pracovat v lese, přesto nakonec vydržela na lesní samotě pouze tři měsíce. „Zažila jste někdy pocit, že celým tělem cejtíte, že někam patříte? Že jste někde doma? Jako byste byla každým kouskem svýho těla srostlá s tím místem? Tak to mám tady já. A to je, jak když máte kořen. Tak silnej kořen, kterej se nedá vyrvat. Když vyrvete kořen, tak tím způsobíte smrt. A kdyby tu zůstala ona, tak bych způsobil zase smrt já jí. Jeden nebo druhej bysme vlastně zemřeli. Utrápili se. Tak jsem ji pustil," povzdychl si a dodal: „Hrozně to bolelo, ale nešlo to jinak. Ještě jsem jí otevřel bránu. Já jsem ani na minutu nepřemejšlel, že bych odsud šel pryč."
Tenkrát mu bylo pouhých třiadvacet, a pak už se nikdy neoženil. Měl ještě jednu družku, která pracovala v lese. Přesto ze samoty také odešla. Vydržela až ta další. Žijí spolu již sedmadvacet let a v hájence vyrostla i její dcera. Nyní je pan Vojtěch již půldruhého roku v důchodu. Jednou za týden vyjíždí s partnerkou do Nového Hradce pro poštu a na nákup, do centra ale nejezdí vůbec. „Jsem hrozně společenskej člověk. Miluju návštěvy, mám rád lidi, ale nemám rád město. Pro mě je to blázinec," říká. „Vždyť oni tu přírodu ani neznaj... ta příroda nám utíká pod rukama! A když to půjde tímhle tempem dál a když bude ubývat les, tak bude ubývat kyslík. Lidi budou nemocný. To si nikdo neuvědomuje."
Co bude s jeho daňky?
Hromadnou dopravou jel před čtyřiceti lety, v kině byl prý naposledy jako kluk, právě když běžel Vinnetou. K lékaři chodí jednou za pět let, když potřebuje prodloužit zbrojní průkaz. Počítač sice doma má, prý ho ale nebaví, a v televizi sleduje zprávy. „Nemám žádný jiný zájmy, jen zvířata a les," říká. „Tady kolem projde při procházkách dost lidí a já jsem ukecanej. Rád si popovídám." Jak vlastně tráví dny? Obejde si daňky a nakrmí je, zkontroluje plot, občas zajede k rybářům pro oves a ječmen... Neutrácí v hospodě, nepije, cigarety si balí sám. A jen díky tomu si prý může dopřát ty daňky. „Na podzim prodám tři kusy daňčího do obory a za to si koupím uhlí. A když mi sem někdo přinese zraněný zvíře, tak se postarám i o něj. Lidi sem hodně nosili třeba zraněný srnky. Tak jsem je léčil."
Daňci by měli zmizet ze své obory do konce ledna. Co s nimi bude? S tím si pan Vojtěch vůbec neví rady.
Jenže z pozemku, na němž daňky chová, už dostal výpověď. „Musím ho uvolnit do konce ledna, ale ty daněly jsou březí, tak si vůbec nedovedu představit, jak se to bude řešit. Protože transport je nemožnej, uspání je nemožný, to už by se nemusely probudit. A výpověď z baráku už mi přišla taky..." Říká se o něm, že je starý bručoun, protože napomíná děti, které se neumějí v přírodě chovat. „Na všem se musí pracovat. I na dětech. Mám hrozně rád děti. Přijde mi jich na dvůr dvacet, budou se ptát, budu jim odpovídat. V životě bych je nevyhnal, ale musej mít z rodiny základy slušnýho vychování, což se bohužel dneska nějak vytrácí a rodiče těm dětem dovolej všechno. Hrozně mě baví děti učit, co je smrk, borovice, jíva..." O účelnosti moderního výukového centra ale pochybuje. „To je tady jako posaděj do židlí a pustí jim zvířata na videu? Není lepší ty děti vzít do obory, ať to vidí na vlastní oči?"
Ať mě radši zastřelej!
Základem života pana Vojtěcha je zkrátka příroda. Prostě nepotřebuje televizi, autobusy, vydlážděné chodníky, supermarket na rohu ani ústřední topení. I když ho všichni považují za samotáře, ve svém lese není nikdy sám. 'Přesazení' takového člověka do civilizace, jakým bydlení na sídliště pro něj bezesporu je, může znamenat vážný šok, který by mohl skončit i tragicky. „Ať mě radši zastřelej! A hotovo. Budou mít pokoj a bude to. Já nikam nepůjdu," říká. „Absolutně si neumím představit, že bych šel jinam. Je přece naprosto zbytečný zbořit funkční barák. Ta hájenka tady stojí sto padesát let, a místo toho, abychom si vážili toho, že je to krásná symbiotická součást lesa, tak ji budeme bourat? Přece nejde jen o nás, ale i o další generace. My jim všechno starý a původní zbouráme a nic nezbude. Je mi z toho smutno," říká.
Vizualizace objektu, který má historickou hájenku nahradit
Argumentace pohodlím sice může působit zpočátku lákavě, nakonec ale právě to pohodlí, na které je většina ostatních tak zvyklá, by pana Vojtěcha připravilo o vše, pro co doposud žil. Nemusím chodit daleko. Právě tyto argumenty zlákaly v našem sousedství před pár lety starou paní, která prožila celý život v romantické roubence na stráni. Místo před televizí sedávala na zápraží z pískovcových kvádrů a sledovala dění na okraji lesa na protější stráni. A že tam je opravdu na co koukat. Skotačení zajíců, lesní zvěř na pastvě, ptáci, pečující o mladé... Její chalupa ale padla do oka lidem z města, kteří jí za ni nabídli právě to pohodlí v bytě na sídlišti. Uvěřila jim. Jenže mezi čtyřmi stěnami, s výhledem na sousední betonový blok, si teprve uvědomila, že vlastně o všechno přišla. Ztratila chuť žít, chřadla a za necelý půlrok zemřela. Prostě neměla proč žít. Chtějí snad hradečtí úředníci kvůli modernímu centru, které by mělo přiblížit přírodu městským lidem, připravit takový osud i panu Vojtěchovi?
Petice za záchranu hájenky "U DVOU ŠRAŇKŮ" v Hradci Králové
K záchraně hájenky můžete přispět i vy podepsáním petice, která s výstavbou nového centra na jejím místě nesouhlasí. Kromě důvodů procesních, ochrany přírody, lesa, vod a ohrožených druhů či důvodů historických autoři petice uvádějí:
Nad rámec těchto důvodů je tu stávající nájemce, pan Vojtěch, žije v lese čtyřicet let. Za tu dobu zachránil život mnoha živočichům a svojí prací se významně podílel na zachování genomu, zvláště chráněných a ohrožených druhů. Kromě soustavného uklízení odpadků po neukázněných návštěvnících lesa také pracuje jako dobrovolný zdravotník, který kromě odřených kolen a zlomenin bruslařů a cyklistů zachránil také dva lidské životy. Petiční výbor považuje nabídku náhradního bydlení v některém z městských bytů za neadekvátní, protože je to z minimálně z psychologického a zdravotního hlediska nepřijatelné!
Adina Janovská
