Houpám se v hamace pod moskytiérou v centru peruánské Amazonie na řece Madre de Dios mezi svými přáteli, indiány kmene Ece'je, ke kterým jsem přijel po 46 letech, v srpnu 2019. Byli z mého návratu nadšeni, i když jej neukazují tak emocionálně jako my. Cítil jsem však, že jsem mezi svými, že nezapomněli na mně ani po tolika letech. Měl jsem skoro slzy v očích, když třeba 88letý Mateo Biaeja si na mně vzpomněl a s úsměvem bezzubých úst mne objal. Tím největším zadostiučiněním pro mne však bylo, že moji diplomovou práci o jejich kultuře a o jejich způsobu života, kterou Univerzita Karlova nechala v roce 1974 přeložit do španělštiny, mají a používají jako návod, jak pokračovat ve svých tradicích, jak být indiány. Není pro mně většího ocenění, zvlášť když mi po odmítnutí zkoušky z marxismu-leninismu nedali za tuto diplomku žádný titul.
A když mi Cesar Jojaje Eriney, současný představitel komunity Palmareal, kde jsem v roce 1973 strávil sedm měsíců, ukázal svoji kužmu, tuniku, vyrobenou z lýka stromu podle mého nákresu v diplomce, málem jsem slzel nadšením. Nepotřebuji být ověšen tituly, nepotřebuji přednášet na prestižních univerzitách světa, nepotřebuji získávat stipendia a granty na zahraniční cesty a pobyty, nepotřebuji mít žádnou významnou politickou či veřejnou funkci a neprahnu po členství ve významné světové organizaci na záchranu indiánů a jejich lesů.
Celý článek najdete zde.
