Prezident republiky Miloš Zeman udělil Medaili Za zásluhy I. stupně Petru Martanovi, za zásluhy o stát. Stalo se tak u příležitosti státního svátku České republiky 28. října 2019 na Pražském hradu.
Petr Martan (nar. 1958) žije v jihočeské obci Čkyně. Má lesnické vzdělání a je osobností za níž stojí díla trvalé hodnoty. Jako publicista a spisovatel literatury faktu je činný přes 30 let. Jeho knižně vydaná díla čítají 17 svazků a vyšly celkovým nákladem 52 000 kusů u nás i v zahraničí. Týkají se většinou problematiky lesnictví, životního prostředí a ochrany přírody.
Souborně zdokumentoval šumavskou lesní katastrofu (2007-13) z pohledu lesnicko - sociálně - ekonomického. Tím se zařadil mezi pokračovatele děl spisovatele Karla Klostermanna, který kdysi popsal obdobnou šumavskou kalamitu.
Martan je jeden z prvních autorů, který pojmenoval duchovní a ideologický základ novodobé ochrany přírody, její totalitní prvky a upozornil na její nebezpečnost.
Jeho knihy burcují veřejnost k záchraně doposud zelených lesů na Šumavě i v celé ČR, které chrání zdroje spodních a povrchových vod. Propagují uplatňování lesnických principů, jako cestu k celostátnímu zastavení chřadnutí lesů suchem a kůrovcovou kalamitou i ke zmírnění dopadů klimatických změn.
Jako autor je schopen komplexně vyjádřit své myšlenky i odborné věci a zasadit je do historického kontextu. Proto se jeho knihy řadí mezi odborně-populární, které vychází ve větších nákladech a rozumí jim širší veřejnost.
Martan je příkladnou osobností v lesnickém oboru. Třináct let organizuje akce propagující lesnictví, kterých se zúčastnily desítky tisíc občanů z řad zejména laické veřejnosti. Vystupuje proti omezování hospodářského využívání lesů a hájí dědictví předků - lesníků a lesních dělníků - kteří svou cílevědomou prací vypěstovali hodnotné lesy. V tomto směru vykonal i legislativní iniciativy v oblasti lesnictví a životního prostředí; také jako předseda petičního výboru tří petic (měly 14, 13 a 12 tisíc podpisů), odevzdaných do Parlamentu ČR.
Výsledkem Martanovy dlouholeté badatelské činnosti je vznik "Národního památníku zemřelých v lesnictví, 1918-2018". Tento knižní památník je ojedinělým v České republice (má obdobu jen u Policie ČR). Obsahuje 1 100 smrtelných událostí a jmen těch, kteří zemřeli při práci v lese a pro les. Cílem autora je nejen veřejně uctít oběti, ale také přispívat k širokému uvědomění toho, že dřevo a veřejné užitky z lesů produkují zdravé lesy, které jsou výsledkem lidské práce, která si v ČR každoročně vyžádá kolem deseti lidských obětí.
Martan je iniciátor vzniku pamětních desek: "Lesnickým osobnostem" (Boubín, 2010), "Šumavským lesům na paměť násilí" (Bučina, 2011),"Kdo za to může" (Bučina, 2012).
Martan je autorem několika knižních děl, zachycujících novodobou regionální historii s důrazem na příběhy lidí trpících v komunistickém režimu. Na základě studia archivních dokumentů a svého filozofického vhledu, netradičně pojmenoval česko-německé soužití na jihu Čech - nacismus, vyhnání Němců r. 1946, komunismus, železnou oponu a příběhy politických vězňů. Martan je mistrem literární syntézy, neboť píše populárně-historické texty, které chtějí krátce, pravdivě a podloženě zachytit české dějiny.
Inicioval vznik pamětní desky "Vystěhovaným zemědělcům komunistickým režimem" (Nahořany, 2015). Je autorem knižního "Památníku obětem a hrdinům z obce Čkyně 1914-1918-2018", (2018).
Petr Martan přispěl ke změnám ve vědomí lidí. Roku 2000 založil Komunitu pro duchovní rozvoj, obecně prospěšnou společnost a jedenáct roků provozoval veřejné centrum. Tím se stal regionální osobností pro občany, kteří věří v duchovní rozměr života, ale nepřísluší k žádnému náboženství. Zkušeností přispěl k odpovědím na současné migrační téma v tom, že český většinový člověk nemá schopnost soužívat s lidmi, kteří vyznávají islámské náboženství.
Komentáře
Hodnoty doby pana Martana jsou stejně idealizované, stejně černobílé a hlavně stejně překonané. Jsou to časy hajných honících po "uklizených" lesích babky kradnoucí z nich nůše větví na domácí ztopení. Doby holosečného sápání zbytků jedlin a jedlobučin měněných na stejnověké smrčiny. Doby klostermannovských kalamit, které skončily zase jen v dalších polích smrku. Doby, kdy se ani ten nejposlednější úhor nesměl tzv. "nechat na zmar", doby, kdy se oralo a selo ještě nad 1000 metrů nad mořem, čímž vznikala nádherná políčka s mezemi a výhledy do dálky.
Doby plné zvěře, nejdříve drobné a pak spárkaté. Zvěře, které bylo nakonec tolik, že neměla co žrát, takže kruh se uzavřel a nic než ty smrčky a borovičky stejně nebylo pěstovat možné.
Doby, kdy Martanům život dával smysl, příroda byla zcela spoutaná a podřízená člověku, protože tak to přece podle Bible (martanovské univerzální duchovno není nic jiného než Bible natřená tak, aby ji vstřebala i duchovní "alternativa") má být!
Zkuste lidem typu pana Martana odvážně namítnout, že les dokáže růst mnohem lépe bez zasahování člověka. Zkuste drze prohlásit, že les není klostermannovskou stejnověkou plantáží boreálních dřevin. Zkuste dokonce nesměle špitnout, že i ve střední Evropě má část přírody právo vyvíjet se ZCELA bez zásahů člověka!
Uvidíte náhle tu zlobu. Veškeré dědouškovské shovívání bude to tam a vy budete náhle úhlavním nepřítelem. Zapomeňte na diskusi, protože o Slovu božím, tedy o představě přírody bezezbytku spoutané vůlí člověka stejně, jako třeba pole kukuřice nebo chov skotu, se nediskutuje!
Ochrana přírody podle těchto lidí? Od greténoida či zfetovaného "alternativce" s prapodivnou sexuální oeientací, jehož "alternativnost" pramení především z faktu, že se štítí práce, až po posledního otce od rodiny středního stavu s běžným zaměstnáním, zapáleného do rozsazování buků z náletů, vše je nebezpečný hmyz, svoloč, která měla být dávno zničena. Svět totž je stejně černobílý, jako staré klostermannovské fotografie, na níž skupinky sudetských Němců, co se později přeochotně přihlásily k ideji nadřazenosti německého živlu nad slovanským, rozšafně klábosí na svých polích během obědové přestávky v orání.
Nejen Šumava byla tehdy opravdu nádherně zelená. Ale ne pro nějaký "cit" těchto lidí k jejím potřebám a možnostem. Ale prostě proto, že je největším hříchem nechat byť jen jediný metr půdy bez využití, takže tam, kde to nezoráme, nasadíme aspoň smrčky. Co na tom, že je brzy sežere kůrovec? No tak nasadíme nové! Přece tam nenecháme nalétnout nějaké chrouští, no ne? Je přece vůlí boha těchto lidí, aby byla příroda člověku zcela podřízená, protože ona a její zákony jsou už ze své podstaty natolik hloupé a primitivní, že nechat aspoň něco na nich by bylo nejen opomenutím, ale snad i těžkým hříchem.