Vyrážím na výlet, chci jít z Peruce přes Čechovu vyhlídku na rozhledničku Stradonka, kde mne odmění panorama Českého středohoří... Na plánované trase však jsou pásy čerstvě vykácených lesů, což stvrzuje i čerstvý dým. Toužím po klidu a operativně volím stranu opačnou. Vydávám se pod Perucí lesnatým kaňonem podél rybníků a potoka, cestou vroubenou lužními lesy k osadě Dýbeř. Už se těším na malebné stavení, v němž pobýval malíř Jiří Corvin, se studánkou, rybníčkem, vrbami.
Uniknout čerstvé mýtině stejně nemám šanci. Po pár stech metrech na cestě bláta nápadně přibývá. Po skupině vzrostlých smrků zejí ve stráni čerstvé pařezy a voní pryskyřice. Svah pokrývají uřezané smrkové větve obalené šiškami a u cesty se vrství pyramidy označkovaných kmenů.
Je mi smutno. Stejně, jako při návštěvě lesnatého údolí Dolnoročovského kláštera, kde padly stoleté buky. Stejně, jako když jsem se vydala do majestátního vzrostlého lesa u Domoušic, do oblíbené hříbkové lokality U rybníků.
Potkávám pána, který Débeřským údolím rekreačně běhává. „Jste od novin, tak to napište! Napište, řádění lesáků pokračuje! Napište, že stromy, sotva jen trochu stačí narůst, se u nás na Perucku okamžitě vykácí a zpeněží. A vůbec nemyslíme na budoucnost. Co po nás zůstane našim dětem?" - trápí milovníka přírody.
Listuji zákoníkem, litera praví, že výše těžby v lesích je stanovena hospodářským plánem nebo osnovami, což schvaluje krajský úřad, na období deseti let. Plán se nesmí překročit... Naholo se smí smýtit porost do výměry jeden hektar, starší osmdesáti let, šířka paseky smí být na jednu nebo dvě výšky stromu... Podle zákona vše v pořádku.
To jen nám, co lesy a stromy milujeme, je z toho těžko. Smrk by nás v pohodě ještě o mnoho let přežil, v normálním hospodářském lese se však dožívá věku jen jako lidé. A tak se děje, že člověk, který někam v dětství chodil na hříbky, se ve zralém věku, kdy to nejvíce raní, kácení „toho svého milovaného lesa" s velkou pravděpodobností, bohužel, dočká.
Naštěstí je tu i povinnost lesáků vymýcené plochy neprodleně zalesnit. A tak svítá i naděje, že se za deset, dvacet let naše děti na stejná místa na hříbky zase úspěšně vydají.
Květa Tošnerová
