Savana je nejrozsáhlejší biom Afriky a je právě tím typem prostředí, který si většina lidí s Afrikou spojuje. Pokrývá celou subsaharskou Afriku od jižního okraje sahelu až po oblast Kapska kromě Konžské pánve, některých hor a vrchovin podél východního okraje kontinentu a pouští a polopouští jihozápadní Afriky.
Jinými slovy, převažuje všude v oblastech středně vlhkých, sezonních a teplých – pouze v oblastech vysloveně deštivých ji nahrazují lesy, naopak v úplně suchých pouště a polopouště, zatímco studené polohy hor a vrchovin porůstají monotónní travnaté porosty, které za savany nepovažujeme.
Savany se totiž vyznačují lokální koexistencí travin, keřů a stromů , přičemž žádný z těchto typů vegetace úplně nepřevažuje.
Jak se tato koexistence udržuje? Na to není vůbec jednoduchá odpověď. Často se tento problém označuje jako „savanová otázka" – proč vlastně savana nezaroste lesem, nebo naopak pouze travinami? Učebnicová poučka zní, že stromy nepřevládnou, poněvadž klima je příliš suché a sezonní. Jenže to je jaksi nedostatečné – když v savaně tu a tam stromy nebo keře přece jen jsou, zase tak hrozné prostředí pro růst dřevin to zjevně není – a když jich tam přežije pár, proč ne víc? Na „savanovou otázku" se pokouší odpovědět řada hypotéz a teorií, z nichž některé vycházejí z představy rovnovážné koexistence (tvrdí tedy, že v daném klimatu jiná kombinace vegetace není stabilní), jiné naopak říkají, že savana je jakýsi přechodný typ prostředí mezi stepí a lesem a udržuje se jen tím, že vnější zásahy vegetaci neustále vychylují od těchto dvou rovnovážných stavů.
...
Ptáme-li se, proč savana nezaroste lesem, implicitně předpokládáme, že by jaksi lesem zarůst měla. Tento předpoklad je kupodivu zcela na místě. Na souši totiž les představuje prostředí, které by za ideálních podmínek mělo převládnout úplně všude. Všechny rostliny totiž soutěží o světlo a prostor – a vyhrávají ty, které přerostou a zastíní ty ostatní. A dřeviny jsou v tomto ohledu úspěšnější než byliny (včetně trav), poněvadž stromy svá podpůrná pletiva, díky kterým se nad ty ostatní dostanou, vytvářejí z mrtvých buněk, do jejichž výživy tedy nemusí investovat energii – metaforicky se říká, že strom šplhá ke světlu po své vlastní mrtvole. Trvá sice dlouho, než stromy vyrostou, ale nakonec jim v tom nikdo nezabrání.
Jenže být stromem má také nějaké nevýhody a v některých prostředích se tahle dlouhá cesta za světlem moc nedaří.
Jedním z důvodů může být právě sucho. Je celkem jasné, že některé oblasti savan skutečně udržuje pouze nedostatek vláhy (případně „sucho po velkou část roku", tedy výrazná sezonalita) a žádné další vysvětlení nepotřebujeme – to se týká třeba „pouště" Kalahari, která ve skutečnosti není žádnou pouští, neboť je zarostlá poměrně bujnou vegetací a v době dešťů kypí životem, jen je celá na písku a vláha v písku nestačí pro růst stromů. Stromy tam najdeme jen ve vádí a terénních depresích, a ani tam nemohou růst příliš blízko u sebe, poněvadž by se vzájemně o vodu připravovaly. Za těchto okolností mezi nimi mohou růst nejen keříky, ale občas i tráva, která tolik vody nepotřebuje, a hlavně využívá vodu jen ve svrchním horizontu substrátu. Vskutku, jedna z teorií savanové koexistence stromů, keřů a trav říká, že trávy (a obecně byliny) mohou růst mezi stromy, protože stromy v suchém prostředí potřebují obrovský
prostor, z něhož čerpají tu trochu vody, který ale plně nevyužijí (Scholes a Archer 1997). Jiná teorie k tomu dodává, že stromy a trávy si rozdělily ekologické niky – trávy využívají vodu při povrchu a stromy v hloubce, přičemž celkový (nebo alespoň sezonní) nedostatek vody způsobuje, že jí nikdy není tolik, aby jeden typ vegetace převážil (Walter 1971).
Jenže to určitě není celý příběh. Většina savan totiž roste v klimatu, kde je srážek v principu dost, aby tam potenciálně mohl růst les (Sankaran a kol. 2005). Poznáme to podle toho, že na mnoha jiných místech s podobnou nabídkou vody les bez problémů roste. Což je docela zvláštní – ve stejných klimatických podmínkách je někde les a jinde savana, přičemž to nelze na základě abiotického prostředí předpovědět. Jako by v těchto oblastech savana k lesu směřovala a někdy k němu i došla, ale většinou ne. Dnes docela dobře víme, že hlavním důvodem jsou požáry – na základě frekvence požárů lze nejlépe předpovědět, zda na daném místě bude dlouhodobě převažovat savana, nebo les (Sankaran a kol. 2005).
Požáry ale nejsou nějaký vnější a nezávislý faktor. Pro šíření požárů je klíčová tráva – ta se v savaně postupně kumuluje, díky sezonnosti usychá a je náchylná k hoření. Jakmile vzplane, plameny se rychle rozšíří po obrovské ploše a sežehnou i stromy. Ty se přitom na rozdíl od trávy jen těžko vzpamatovávají – a než by prostředí zarostlo lesem, přijde nový požár.
Máme tu tedy vlastně docela pozoruhodnou situaci. Travnatá savana pomalu zarůstá dřevinami, ale právě přítomnost trav způsobuje, že nikdy nezaroste. Působí tady pozitivní zpětná vazba – čím více je v savaně trávy, tím častěji hoří, zatím lépe se udržuje bez stromů. Růst stromů sice působí proti tomu, ale vzhledem k suchu není dostatečně rychlý, aby vše zarostlo stromy, než nastane další požár. Jako by si trávy požáry pěstovaly – sice jim trochu vadí, ale pomáhají jim v konkurenci vůči stromům. Suchá tráva totiž už spíše jen utlačuje své vlastní potomky, takže z hlediska reprodukce jí oheň nijak moc neškodí, pokud to přežijí podzemní oddenky. Savana se udržuje tím, že někam spěje, ale svojí vnitřní dynamikou zároveň zabraňuje, aby tam dospěla.
Je na stejné cestě jako většina suchozemských prostředí – totiž na cestě k lesu, ale sama sebe konstituuje tím, že ji nikdy nedokončí.
Tento text je úryvkem (upraveno, kráceno) z knihy
Petr Pokorný (editor): Afrika zevnitř: Kontinentem sucha a věčných proměn
Academia 2016
O knize na stránkách vydavatele
