Promrzlá půda procitá, les dostává na zkřehlá líčka první jarní polibky. CO SE DĚJE MEZI STROMY, když se loučí zima? A co se bude dít, až kraj zase ovládnou komanda houbařů?
Pod vysokými borovicemi střežícími mýtinu dříme několik metrových hromádek z větviček a jehličí. Muž v zeleném k jedné z nich přistoupí a položí na ni ruku.
Opatrně. Něžně. Starostlivě. „Je to teplé," pochvaluje si.
Po obloze se honí mraky, mezi stromy to chvíli profukuje, tvář na chvíli pohladí nesmělý paprsek slunce. Předjaří. Trochu jako divadelní ráno v den premiéry -ve vzduchu je cítit, že zanedlouho začne něco velkého. Bude to představení voňavé, barevné. Plné radosti z nového života. Však se usmívá i Martin Plaček, sotva se nad mraveništěm přestane hrbit.
„Před chvílí na tuhle hromádku plnou chodbiček svítilo sluníčko, takže úplně cítíte, jak je vyhřátá. Už před týdnem jsem viděl jednoho mravence, jak vylézal ven. Teď lezou i další. Vidíte? Tamhle. A tamhle taky! Už je to tady, zima končí," tvrdí.
Miliony lesních uklízečů
V podbrdských lesích za západočeským Holoubkovem dělá hajného, je naším průvodcem. Vůbec není náhoda, že začíná právě u mravenců. Jsou nejpočetnějšími obyvateli lesa. V jedné kolonii mravence lesního žije i 500 tisíc jedinců, královny ročně nakladou až dva miliony vajíček. V případě jeho menšího druhu jde dokonce až o několikanásobná čísla. Šestinohý dříč je pro les vrchním uklízečem, vysbírává nečistoty i hmyz.
„Je to můj veliký pomocník. Stejně jako datel, tomu se neříká nadarmo doktor lesa. Nebo dravé vosičky, které likvidují škodlivý hmyz," popisuje Plaček.
Vítaných společníků má v lese tucty, kolikrát jsou velmi nenápadní. Žížalu mléčnou, která jak přírodní lux nasává odumřelé organismy. Střevlíka fialového, jenž svým masožravým apetitem pomáhá udržovat biologickou rovnováhu. Pestrokrovečníka mravenčího, vyhlášeného lovce kůrovce. Rejska, sojku, zeleného brouka krajníka - další a další užitečné lesní parťáky.
Člověk si jich příliš neváží, často jim provádí lotroviny. „Stává se, že lidi rozkopávají mraveniště. Hlavně v zimě, kdy mravenci nemají dost sil k opravě, to pro spící tvorečky znamená smrt," potvrzuje Plaček, jakmile kolem jednoho takového zničeného příbytku procházíme. „Právě tady je ale viníkem někdo jiný. Tuhle díru má na svědomí spíš strakapoud, jiných se často dopustí divoká prasata."
Mraveniště bývá za normálních okolností odolné, vydrží i čtyřicet let. Tvůrci tunelu Blanka by se měli co učit - mravenčí paneláky mohou být už do dvou let od začátku stavby vysoké jako člověk. Vedle neustálé lopoty se v nich mimo jiné i hoduje - velká mravenčí kolonie za rok spotřebuje až 50 kilogramů hmyzu a 500 kilogramů medovice, což je produkt mšic, mer a červců.
Teplonoši, pupeny a mráz
Zatím však odpočívají jak brouci, tak většina mravenců. Ti, kteří se přeci jen opovážili ven, se nahřátí od sluníčka vracejí zpátky do mraveniště a fungují jako živá kamínka - říká se jim teplonoši. Je začátek března a příroda vykukuje jen opatrně. Sem tam bledule, sněženky. Z jižních krajin už přilétají konipáskovité lindušky, u pařezu se zabydlují sluky. Jako jeden z prvních stromů má odvahu ukázat se v plné kráse parádnice olše, jejíž pupeny jsou větší, takže bývají snáze viditelné.
„Vidíte tuten fialový pupen?" ukazuje Plaček, přičemž dialektem nezapře, že jsme blízko k Plzni. „Už skoro začíná pukat. Olše je tak tři roky stará, pořádný strom z ní vyroste za padesát let. Kdo ví, možná i dřív, je to tady úživné místo, mokré. Na něm roste rychle."
Taky to ale třeba skončí smutněji. Olše, stejně jako další obyvatelé lesa, někdy jarní procitnutí uspěchají. Může je to stát život. Holomráz po chvilkovém zimním sluníčku zahubí mladý porost, poškodí předčasně probuzené buky, vliv má i na letorosty jedlí, které kvůli tomu zčernají. Dospělý strom to přežije, katastrofa však postihne školky.
„Obecně příroda přežívá zimy docela dobře. Ale musí přijít sníh, a ten letos nebyl," vysvětluje Plaček. „Může kvůli tomu chybět vláha, hlavně jde ovšem o to brzké probuzení. Přitom je jasné, že na silný mráz ještě dojde. Obvykle se dostaví koncem března, začátkem dubna. Před čtyřmi roky bylo 10 stupňů pod nulou ještě 12. května. A to byla tragédie."
Stojíme právě u jedné takové paseky, kterou by mohly dubnové mrazy ohrozit. Krčí se v ní jehličnatí prckové. Na rozdíl od nedalekých oplocenek s listnáči je neohrazená, před okusem vysoké zvěře je chráněna zvláštním nátěrem. A že by si místní jeleni a srnky dali říct, o tom není pochyb. Už jen podle chuchvalce chlupů, který leží u pěšiny hned vedle školky.
„Buď je srna srnci vytrhla z radosti, nebo za trest, že se podíval za jinou," žertuje hajný.
Dálnice pro jeleny
Zvěře tu má víc, než bývalo zvykem. Srnčí, prasata, zajíci, občas se pod břízami promenáduje ladný sika - japonský příbuzný jelena. Ani on nepohrdne kůrou ze smrku, strážce hvozdu ji tedy musí chránit oplůtkem nebo chemií. Vysoká tu hlady beztak netrpí, les je lemován desítkami krmelců - ty s předsazenými dřevěnými příčkami zamezují v přístupu jelenům, kteří by jinak srncům všechno snědli.
„Jsou tu i tak spokojení," tvrdí Plaček. „Podívejte se tamhle na tu houštinu, tou se rádi prohánějí. Mezi stromky roste tráva, občas si něco žvejknou, strhnou kůru ze stromu. Místy je to úplná dálnice. Jsou tam ideálně krytí. Jelenům nevadí ani tolik zima jako spíš vítr."
Nedivím se, že se před námi schovávají. Jelen člověka při silném větru ucítí na 100 metrů, navíc má jistě důvod se obávat. Ještě nedávno tu prý pobíhala bílá srnka, velká vzácnost. Princezna Nedotknutelná, chráněná odvěkou mysliveckou kletbou: „Kdo zastřelí albína, do roka zemře."
Ani to ji nezachránilo. Jednoho dne ji na silnici smetla nepozorná řidička autem, ve vteřině bylo po krasavici. „Říkám to pořád: Největším škůdcem je v lese člověk," krčí rameny Plaček.
Jeho kamarád Dan přikyvuje hlavou: „Vezměte si, že v Maďarsku cpou do jelenů při chovu různé vitaminy, jen aby bylo paroží jako artikl pro lovce co největší. Odlov dobrého jelena tam 1 tak vyjde klidně na milion korun. Všechno jen za to, že zmáčknete spoušť a pak vám to visí doma na zdi."
Jenže co s tím, když lidští samci projevují své chlapáctví stejně jako jeleni. U nich přece mohutné paroží značí především jasný vzkaz slabšímu pokolení: „Stojím za to. Vyber si mě!" A že to dá někdy práci! Jelenovi trvá půl roku, než paroží naroste do slušnějších rozměrů, teprve pak je připraven k říji. Až přijde březen a hormony stejně zavelí: „Sundej to!"
Po lese se rázem povalují i pětikilové památky na zašlou slávu.
Příliš mnoho smrků
Raně jarní doba je důležitá i pro jiné. Zajíci a jezevci mají v březnu mláďata, k páření se chystají ropuchy či skokani, tetřívci tokají. Ze zimního spánku se do aprílových deštíků probouzejí netopýři, ježci a motýli. Vylétají včely s vosičkami, ptáci stavějí hnízda. Les zelená, hezky je to poznat hlavně v bukovém porostu a na břízách. Lesníci stavějí nové oplocenky, sázejí stromky - na hektar 10 tisíc buků, 4 500 smrků. Sbírají šišky, ze kterých snad jednou vyrostou ztepilí titánové. A děsí se, že ze sna procitají i lýkožrout s klikorohem, významní škůdci. První z nich se může přemnožit zejména v případě pozdního zpracování větrné kalamity nebo za suchého období.
„Musíme se hodně otáčet, lýkožrout je schopen všechnu naši práci zničit," vysvětluje Aleš Erber, lesní hospodář z revíru Plchůvky od Chocně. „Nejde přitom o to, ho vyloženě vyhubit. I on má v ekosystému své místo. Jen musí být jeho role vyvážená." Na tisíc hektarů je tak potřeba nastražit 15 mechanicko-chemických lapačů s feromonem a 25 kubíků lapáků - pokácených stromů. Dávají se na místa, kde byl lýkožrout loni nebo kam ho přitahují osluněné stromy. Uklízejí se souše a další zbytky, aby se brouk nemohl uchytit. Nešikovný je dlouholetý zvyk zalesňovat české lesy především smrkem, hůř totiž odolává jak větrným, tak kůrovcovým kalamitám. I proto je současná tendence mít les rozmanitější.
„Tak rozsáhlý výskyt smrku je mrzutý nejen kvůli kůrovci," tvrdí Dan. „Jelikož dřív bylo mnohem víc buků, ve sněhu pod nimi se válely ve větší míře bukvice, vlastně takové jelení konzervy. Protože jich je teď míň, tak vysoká okusuje smrčky."
Dřív byly škody menší samozřejmě i proto, že jelen byl především oborní zvěří. Tady ve strašickém obecním lese tenkrát rostla kromě smrku i jedle, buk, sem tam javor. Pamatují to už snad jen 150leté buky, pod kterými zrovna procházíme. Jsou to držáci, na rozdíl od smrků je jen tak nějaký silnější vichr neporazí. A další újmy se bát nemusí - jejich druh už by teď měl mít letošní těžbu víceméně za sebou, buk je totiž lepší těžit v zimě v době vegetačního klidu.
Dubnové houbaření
Jinak ale dělníci o kus vedle dál dřou bez ohledu na roční období. Těží se mýtní porosty, dělají prořezávky, probírky. Co je vytěžené, musí být do dvou roků zase zalesněné. I tím Plaček argumentuje, když mu návštěvníci nadávají, že se les kácením jen huntuje. „Je to jako s šachovnicí, co má deset krát deset políček. Každý rok se v lese porazí zhruba jedno políčko, po deseti letech jich tak máte vytěženo deset. Jenže to první už je mezitím zase zarostlé."
Jak se tak procházím po palouku, který bude za pár měsíců posetý chmýřím trsnaté trávy metličky, vzpomínám na povídání s proděkanem pražské zemědělské univerzity Jiřím Remešem. I s ním přišla řeč na těžbu.
„Kácení stromů a odvětvování je podle lidí špatné. Ale jakmile auto opustí les a pohybuje se směrem k pile, už se pohled obrací. Výrobky ze dřeva jsou hodnoceny vyloženě kladně. Svými potřebami jsme stále na přírodě závislí, musíme využívat své zdroje. Jen jsme s tím vším hromadným přestěhováním do měst jaksi ztratili spojení."
Svou civilizační odcizenost ostatně potvrzuji i já sám, člověk městský. To když pokládám otázku, kterou v rámci této reportáže považuji sobecky za klíčovou: Kdy je v lese možné chytit klíště?
„Kdykoli. I v lednu," směje se Dan.
A hajný Plaček souhlasí: „Co by ne. Vždyť já ještě 4. prosince viděl hřiby!"
K čertu s lesními roztoči, radši odvádím řeč k těm houbám. Jako první z nich prý obvykle vyrážejí v dubnu kačenky a penízovky, měsíc poté i májovky a hřiby. V době, kdy lesníci vysekávají stromky z chomáčů metličky nebo ostružin, už mívají svůj revír plný lovců s košíkem v ruce.
Pomalu přichází léto. Doba, kdy se les mění v rušnou promenádu. Kdy je plný odpadků, rozkopaných muchomůrek. Kdy se volá policie na hustě zaparkovaná auta, která brání v odvozu vytěženého dřeva. „Jednou jsem to na nádraží v Holoubkově počítal a z vlaku vystoupilo sto padesát houbařů mířících naším směrem," zoufá si Plaček.
Zhluboka se nadechne. Zatím je klid. Vzduch je ještě studený, meze zmrzlé, zvířata schovaná. Ale voňavá a barevná premiéra zeleného divadla se už nedá zastavit. A bude to úspěšný kus, Jako vždy.
***
Historie českého lesa
Běžný člověk má pocit, že před dvěma sty lety byly lesy husté. Že na frak jsme jim dali až v posledním století. Jenže devastace probíhala právě v těch dobách, ke kterým teď vzhlížíme. Až zhruba od roku 1790 lesů přibývá. Devastace probíhá po sinusoidě, je vždycky hezky vidět, kdy společnost prosperovala. Jako ve středověku za vrcholící vlády Karla IV., kdy se stupňoval tlak na lesy, tehdy hodně ustupovaly, byly těženy, řádně se o ně nepečovalo. Až od konce 18. století pozorujeme snahy, že se s tím něco musí dělat. Přišly první celostátně platné zákony, tereziánské lesní řády. Pak v roce 1852 Říšský zákoník, kde bylo přímo dané, že výměra lesa se nesmí zmenšovat. Tehdy se hledala cesta, jak v krátké době zajistit suroviny, proto na přelomu 19. a 20. století vrcholila vlna smrkových monokultur. Snaha navracet původní dřeviny, pomoci smíšeným porostům, přišla až později. Během 20. století se přístup ještě několikrát změnil, po revoluci roku 1989 dochází k velké podpoře přírodě blízkému hospodaření. Zdroj: proděkan ČZU v Praze Jiří Remeš
Příroda přežívá zimy docela dobře. Ale musí přijít sníh. A ten letos nebyl.
