Zdroj: Neviditelný pes
Datum: 24.03.2007
Autor: Jakub Hruška
Rubrika: ekonomika
V příspěvku EKOLOGIE: Váha doporučení (aneb "Jakou hodnotu má stanovisko vědců ke zpracování následků orkánu Kyrill v národních parcích") vrací jeho nepodepsaný autor žlučovitým způsobem debatu o tom, jak se má nebo nemá zacházet s lesy v národním parku Šumava do doby zhruba před 10 lety. Zcela pomíjí a dehonestuje vědecké poznatky, odborníky dělí na lesníky a na ty ostatní, kteří, zdá se, do lesa nemají právo mluvit. Všechny signatáře má za biology, což jen bohužel dokládá nízkou znalost šíře odborného záběru podepsaných vědců.
Odborná debata o tom, že les je bez problémů možno ponechat přirozenému vývoji, se ale naštěstí přece jen posunula. Před deseti lety tvrdili lesníci, že pokud nebude les vysázen, nikdy se již neobnoví. Čas ale ukázal, že se obnoví zcela bez problémů. Otázka druhové skladby je velmi diskutabilní, ale v nejvyšších polohách Šumavy zřejmě v poslední poledové době vždy dominoval smrk, který se zde také velmi dobře přirozeně obnovuje. Je nutno si uvědomit, že cílem ochrany přírody v národním parku (NP) není vypěstovat uměle jakýsi ideální prales (o jehož složení nemáme žádné informace, jen kusé dohady), ale ponechat působit přírodní procesy. Ponechat je působit i tehdy, když se lesníkům nezdá, že to příroda dělá tak, jak si oni představují. Pokud se to tak neděje, pak se objevují politické argumenty, že jde o "neuvážený experiment, za který nenese nikdo zodpovědnost", či výkřiky, že Šumava "musí zůstat zelená". Obojí je demagogie.
Poslední zbytky šumavských pralesů sfoukla vichřice v 19. století a naopak po ní začal velkoplošný experiment, kdy se les "navracel" za enormního pracovního úsilí na místa, odkud "zmizel". Půda se nosila v nůších, sazenice smrků sháněly po celé Evropě. Zatímco ona vichřice byla přirozeným jevem a charakter horských lesů měnila pravidelně, schwarzenberští hajní a jejich poddaní zahájili velkoplošný experiment pěstování lesa tak, aby z něj plynul co největší ekonomický efekt. Nikdo jim to nevyčítá, ale stejně jako pěstování kukuřice na polích, tak i pěstování stejnověkých smrkových monokultur přináší rizika. A ta se nám nyní vracejí. Smrkové lesy jsou oslabené imisemi a dalšími faktory lidské činnosti. Rychleji rostou a lépe se lámou, protože je tepleji a jsou dobře zásobeny dusíkem, který produkují naše auta a elektrárny. Zvyšování teploty také podporuje kůrovce, protože má lepší podmínky pro reprodukci. A svou cílevědomou činností zaměřenou na co nejvyšší ekonomický efekt mu lesníci v minulosti připravili ideální pole působnosti. Kůrovec má totiž od přírody, řečeno s Jamesem Bondem, licenci zabíjet. Jeho život znamená smrt některých dospělých smrků. Ale v přirozeném ekosystému jsou zde také další stromy, které čekají na svou příležitost, kterou jim kůrovec poskytne. Jeho přirození nepřátelé zde žijí v mrtvém dřevě stromů, které již svoji životní pouť ukončily. V převážně umělém cyklu hospodářských lesů, kde je jen jedna generace lesa, znamená kůrovcový žír velký problém. Nikoliv ale pro les, který se přirozeně vyvíjí. Prakticky žádný takový les ale u nás neexistuje. Proto je správné a potřebné, abychom takový les opět nechali přírodu vytvořit. Protože jen v něm se můžeme poučit, jak se les chová, když mu do toho nikdo nemluví. Protože i když si mnoho lidí myslí, že všechno víme a nic už o lese vědět nepotřebujeme, opak je pravdou. Potřebujeme korektiv našich poněkud namyšlených představ o fungování lesa. A také proto zakládáme národní parky.
Pan J.J. mimo jiné píše, že, že by se "rád osobně seznámil s odborně obhajitelnou studií, která opravňuje tuto skupinu biologů k doporučení pro NP Šumava". Tato skupina mu ji velmi ráda poskytne, stačí si na adresu některého signatáře napsat (ovšem pak asi bude nutno uvést nějaké jméno pro doručení).
Fotografie: Šumavský les se samovolně obnovuje velmi dobře (bezzásahová zóna u Plešného jezera).
předseda vědecké sekce Rady Národního parku Šumava
