Vyšlapuji si takhle Národním parkem České Švýcarsko a najednou vidím, že nic nevidím. V místech, kde ještě před pár lety stály stovky vzrostlých hustých smrků, je pusto a prázdno.
Jinde se stromy ještě drží, ale hnědé pásy uschlých jedinců, mezi nimiž prosvítá zelená menšina, dávají tušit, že ne nadlouho. Z vyhlídky, kterou skýtá Gabrielina stezka vedoucí ke slavné Pravčické bráně, vyhlíží ten výjev až apokalypticky.
Holé pláně namísto lesů, které k naší zemi neodmyslitelně patří (lesy, ne pláně), se rozšiřují závratnou rychlostí nejen v Hřensku a okolí, ale po celé České republice. Krkonoše, Šumava, Vysočina, Jeseníky, Posázaví... Opakuje se to téměř všude, kam se vydáte: na kraji lesa tvoří stromy jakousi kulisu, za nimi ale často chybí les.
Tvář naší krajiny se nenávratně mění. Jen za letošní rok může podle pesimistických odhadů zahynout až 500 000 hektarů smrkových lesů, tedy polovina jejich celkové rozlohy a zhruba pětina celkové zalesněné plochy. To je pro srovnání plocha tak rozsáhlá, že by se do ní celkem desetkrát vešlo hlavní město Praha. A bude hůř. Během krátké doby, s pravděpodobností hraničící s jistotou, přijdeme o všechny smrkové lesy do nadmořské výšky 800 metrů nad mořem – tedy ty, které nerostou na horách.
Celý článek najdete zde.