Rozsáhlá novela mysliveckého zákona měla zlepšit vzájemné vztahy vlastníků pozemků a mysliveckých spolků. Ti se totiž z pohledu zemědělců nestarají často o zvěř tak, jak mají a ta jim způsobuje nemalé škody na majetku. Chystaný návrh však podle kritiků nahrává myslivcům a postavení vlastníků pozemků ještě zhorší.
Přemnožená zvěř způsobuje podle odhadů každý rok na polích škody ve výši čtyři miliardy korun. Další jen těžko vyčíslitelné škody vznikají na lesním porostu. Podle místopředsedy Asociace soukromého zemědělství (ASZ) Daniela Pitka se však podaří sedlákům a dalším vlastníkům pozemků od mysliveckých spolků vymoci zhruba jen tři procenta této částky.
Pomoci jim měla chystaná novela mysliveckého zákona z ministerstva zemědělství, která v současnosti míří na vládu. Podle zástupců ASZ však místo toho jejich pozici ještě zhorší. „Postavení vlastníků se ještě zhoršuje. Žadatelé o náhradu škody musí třeba prokázat, že učinili veškerá opatření pro zabránění vzniku škod. To je ale velice obtížné. Ať už jde o pachové ohradníky nebo oplocenky lesních kultur, tak se přes ně vždycky nějaká zvěř dostane," říká Pitek, který je sám myslivec.
Zástupci nevládních organizací změnu stávajícího zákona nejdříve prosazovali, nyní však od novely však dávají ruce pryč. Podle nich návrh vůbec nereflektuje jakékoliv jejich připomínky a celý je napsán ve prospěch myslivců, kteří mají k autorům novely osobní vazby.
„Stávající zákon je lepší, než navrhovaná novela, která postavení vlastníků pozemků ještě zhorší," přidává se Petr Jelínek ze Svazu vlastníků obecních a soukromých lesů. Problém vznikl v šedesátých letech
Celý problém spočívá v tom, že od šedesátých let minulého století může mít honitba v Česku minimálně 500 hektarů. Menší pozemky se pak automaticky přiřazují k určité honitbě tak, aby se splnila zákonná podmínka. Většina vlastníků pozemků si tedy nemůže na svém poli či v lese zřídit vlastní honitbu a obhospodařovat ji podle svého uvážení. Naopak za stav zvěře odpovídá myslivecký spolek, který nemusí mít s pozemkem jinak nic společného
A podle zemědělců se myslivci se o zvěř nestarají tak, jak mají, a ta je přemnožená. Podle Jelínka odlovili třeba myslivci v třicátých letech 35 tisíc kusů srnčí zvěře ročně. V současnosti je to kolem 110 tisíc kusů ročně. Odhady o počtu živých zvířat jsou značně nespolehlivé a odlovy tak představují jedinou metodu, jak stanovit množství zvěře v české krajině.
Podobně rostou odlovy u prakticky u všech druhů vysoké zvěře. K tomu přibyly druhy, které se v Česku ve volné přírodě dříve prakticky vůbec nevyskytovaly jako muflon, daněk, jelen sika nebo i divoká prasata, která až do druhé světové války žila téměř pouze v oborách. Naopak vymizeli zajíci, bažanti či koroptve. Zemědělci přitom nechtějí prolomit kontroverzní limit 500 hektarů na honitbu. Požadují jen, aby mohli mít větší vliv na to, ke které honitbě budou přičleněni. Honitby: byznys za stovky milionů
Správce honitby může přitom na jejím provozu vydělávat nemalé peníze. Názorně to ukazuje případ Lesů České republiky (LČR), které spravují 1,1 milionů hektarů honiteb a většinu z nich pronajímají.
Podle mluvčí Evy Jouklové za to ročně utrží zhruba 230 milionů korun, dalších zhruba 80 milionů získají pak za individuální poplatkové lovy, 30 milionů za prodej zvěřiny a 6 milionů za další služby jako třeba ubytování. Náklady se přitom pohybují kolem 140 milionů, zisk Lesů ČR z honiteb je tedy zhruba 200 milionů korun ročně.
Lesy ČR však na systému zároveň tratí. I jejich pozemky, které nemají dostatečnou výměru, jsou často přičleněny k honitbě spravované cizím subjektem a hospodaření na nich tak nemohou ovlivnit.
