Zdroj: Respekt
Datum: 30.07.2007
Podtitulek: Pralesy ohrožují biodiverzitu, do naší krajiny nepatří
Autor: Lukáš Čížek, Martin Konvička
Rubrika: Civilizace
Podobně jako putovali bizoni Severní Amerikou, táhla kdysi stáda býložravců také Evropou. Přítomnost praturů, zubrů či divokých koní se přitom projevovala nečekaným způsobem: bránila rozvoji lesa. Podobnou úlohu sehrávali také bobři. Přičtěme k tomu vítr, záplavy, požáry.
Výsledkem těžko mohl být spojitý, vzrostlý les. Pohlédneme-li do pravěku, do časů, po poslední době ledové, spatříme krajinu, kde se v jemné mozaice střídá parková "savana", husté křoviny a konečně - na místech nehořlavých a špatně přístupných pro velká zvířata - stinné lesy, jaké známe dnes.
Ochranáři se po generace snaží chránit "přirozené" prostředí. Jenže, co to vlastně je? Jako přírodovědce nás zaujalo, když se v Respektu nedávno objevil článek chválící vznik takzvaných bezzásahových lesních rezervací, jakýchsi "nových pralesů" (Respekt č. 28). Těší nás, že se ochrana přírody v českých lesích stává diskutovaným tématem. Paušální podpora minimálních lidských zásahů, charakterizovaná přístupem "nechte to zarůst", je však pro přírodu podobně nebezpečná jako často kritizované smrkové plantáže. Vzniká totiž otázka, co vlastně v takové bezzásahové oplocence vznikne.
Příliš malý truhlík
Jistě všichni souhlasí, že nemá smysl ponechat přirozenému vývoji třeba truhlík za oknem. Cítíme, že není dost velký.
Co tedy o něco větší truhlík, dejme tomu rezervace o rozloze 50 hektarů? Teorie nás učí, že existuje určitá minimální velikost území, které si můžeme dovolit ponechat bez zásahu, aby "přirozený" vývoj nevedl k ochuzení jeho biologické rozmanitosti. A nechceme-li, aby lesní tvorové mizeli, musíme navíc splnit určité podmínky. Jak je to tedy s padesátihektarovým truhlíkem?
Postupné ochuzování biologické rozmanitosti našich lesních rezervací ukazuje, že ani takový truhlík není dost velký. Chybí zde činitelé, kteří evropskou přírodu formovali odjakživa: velcí býložravci, bobři a podobně. Bez nich tu převládnou stínomilné dřeviny, zmizí křoviny, bylinný podrost, velká část hmyzu i ptáků.
Překvapivě vysoké procento evropských lesních živočichů a rostlin totiž potřebuje slunce. Dnes obývají světliny, staré sady, lesostepi, obory, aleje a zámecké parky, prostě všechno, jen ne stinný les. Je mezi nimi nápadně mnoho tvorů kriticky ohrožených až vymírajících, přitom donedávna často hojných. Stačí zmínit orchidej střevíčník pantoflíček, motýla jasoně dymnivkového, brouka roháče, z ptáků dudka nebo tetřívka. A najdou se tisíce dalších. Jejich životním prostředím není stinný prales, a přece jsou v Evropě doma.
V době, kdy u nás rostlo lesa nejvíc, tvořily podle pylových záznamů hlavní dřeviny dub a líska. Jejich semenáčky přitom potřebují slunce, v hustém lese nevyrostou. Také poznatky získané studiem schránek měkkýšů ukazují, že hustý prales plošně pokrývající naše území je třeba odkázat mezi pohádky a mýty. Stále více přírodovědců se dnes přiklání k modernějšímu pohledu na historii středoevropské krajiny, v níž husté a stinné hvozdy hrají pouze malou úlohu.
Lze namítnout, že divocí koně ani velká stáda praturů či zubrů u nás už od pravěku nežijí, takže pralesy mohou mít přece jen dlouhou tradici. Jenže úlohu volně žijících zvířat převzal raný zemědělec, který sice potlačil divoké býložravce, současně však v lesích začal pást jejich domácí formy. Lesu je jedno, jestli za stádem krav běhá pasáček.
Charakter lesa kupodivu příliš nezměnilo ani kácení velkých rozloh kvůli zemědělství. Mozaika stinných a světlých stanovišť se pouze musela natěsnat na mnohem menší území. To, že nezmizela, přitom zajistil právě člověk. Po tisíce let v lesích nejen pásl, ale také vyžínal podrost či osekával větve na topení.
Výsledkem byla podoba lesů, jakou si dnes málokdo dovede představit. Anglickému parku se podobaly pastevní lesy, kde košaté stromy zajišťovaly dostatek plodů pro podzimní výkrm prasat a travnaté proluky živily krávy, kozy či koně. Palivové dříví zajišťovaly zejména pařeziny - nízké listnaté lesy, v nichž lidé osekávali větve z obrůstajících pařezů. Běžné byly střední lesy, kde v pařezinovém "roští", sloužícím jako palivo, stály v rozestupech vzrostlé stromy, pěstované na stavební dříví. Hospodaření se během staletí měnilo, převážná část lesů ale zůstávala mnohem řidší a světlejší, než je dnes - stále byly pravěkou savanou, byť někdy stěsnanou do menšího prostoru.
Zubři na Šumavě
Rozvolněná struktura pravěké krajiny zůstávala nedotčena až do zemědělské a průmyslové revoluce 18. a 19. století. Tehdy díky uhlí klesla poptávka po palivovém dříví. Rolníci kromě toho začali na polích ve velkém sít pícniny, a mohli díky tomu zavřít dobytek do stájí. Teprve tyto změny umožnily pěstovat husté stejnověké lesy.
Krajina se začala prudce měnit. Rozšířil se stinný les a zároveň vzniklo cosi do té doby nevídaného: ostrá hranice mezi lesem a nelesem. Většinou si neuvědomujeme, jak je tato hranice nová a umělá. Na pastvinách i loukách byl téměř vždy nějaký ten strom, v lese naopak spousta světlin. Bezlesí přecházelo do lesů postupně a bylo odvěkou součástí naší krajiny, tedy i lesa.
Škola a média nás dnes učí, že tu správnou přírodu představuje vzrostlý, stinný les, takže si ani nahlas netroufáme připustit, že na výletu do hor nejvíce obdivujeme krajiny s loukami, roztroušenými stromy a dalekými výhledy, kdežto v nekonečném vzrostlém lese se cítíme tak trochu stísněně.
Nejsme v tom sami, rozvolněný les hostí nesrovnatelně bohatší svět rostlin a živočichů než husté a stinné porosty, které jsou podobně nepřirozené jako smrková monokultura. A platí to obecně, od Polabské nížiny až po hřebeny Šumavy.
Naše botanicky i zoologicky nejpestřejší lokality se často nacházejí nejblíže nějakého města (Břeclav, Hodonín, Kolín, Brno, Praha), protože právě tam se dnes již zapomenuté typy hospodaření udržely nejdéle.
Představy ochranářů o přirozenosti ale vznikaly na základě poměrů posledních dvou století a nikoho nenapadlo, že "přirozenější" může být "zničený" pastevní les s kravkami a koňmi těsně za vesnicí než hluboký hvozd bez nich. Srnci ani jeleni domácí zvířata nemohou nahradit, přeživší divocí kopytníci spásají vegetaci jinak než tuři a koně. Tlak velkých býložravců proto chybí i v našich největších rezervacích.
Vhodnou strategií pro mnohé lesní rezervace tedy není bezzásahovost, ale napodobení procesů, které naši přírodu po tisíciletí formovaly. Člověk ovlivňoval přírodu tak dlouho, že se příroda dnes bez něj už neobejde.
Skutečnost, že v nepřirozených stinných lesích mizejí biologické druhy, potvrzuje i nedávno vydaný červený seznam bezobratlých, který naznačuje, že v Čechách a na Moravě za poslední století vyhynuly stovky druhů hmyzu. Další tisíce právě vymírají navzdory rostoucím plochám chráněných území a nemalým výdajům na ochranu přírody.
V budoucnu už nelze obětovat ani jediný další ohrožený druh. K tomu nás ostatně zavazuje i evropská legislativa - četné evropsky chráněné druhy u nás vyhynou, nedokážeme-li aspoň lokálně obnovit zaniklé pařezinové hospodaření, či dokonce lesní pastvu, kterou dnes zapovídá zákon. Osvícení lesníci naštěstí začínají chápat, že návrat k zapomenutým metodám pěstování lesa může být i ekonomicky výhodnější než intenzivní hospodaření či bezzásahovost. Ukazuje to příklad městských lesů Moravského Krumlova, kde se ke střednímu lesu vrátili i z ekonomických důvodů.
Neznamená to, že jsme kategoricky proti tradičním bezzásahovým rezervacím. Mají smysl jednak jako referenční plochy, jednak v územích skutečně rozsáhlých, jako jsou jádrové zóny národních parků. Tam lze poskytnout prostor volnému působení všemožných přírodních procesů, včetně živelních přírodních katastrof a působení velkých býložravců. Proto obnovme tradiční pastvu a pařezení v jihomoravských a polabských rezervacích - a začněme uvažovat o zubrech na Šumavě.
Lukáš Čížek, Martin Konvička
Autoři působí na Biologické fakultě Jihočeské univerzity a v Entomologickém ústavu AV ČR. Zabývají se ekologií a ochranou ohrožených druhů hmyzu.
Fotografie: Pralesy nesnáším, je tam tma a žijí tam jeleni.
foto ČTK
