Zdroj: ČT 2
Datum: 06.11.2007
Autor: Neuveden
Relace: Přidej se
Železo, asfalt a beton proti unikátní přírodě. V Chráněné krajinné oblasti Pálava tenhle typický problém současnosti symbolizuje vysílač, svérázně zdobící skalní útesy přírodní rezervace Děvín. Během posledních patnácti let jsme tu byli s kamerou pořadu Nedej se častými hosty. Bylo třeba dát slovo přírodovědcům, občanům a nevládním skupinám. Všichni odmítali zadrátovanou oblohu, novou přístupovou silnici, vojenské baráky z betonu a rozšíření vysílače. Technokrati se tvářili, že jejich argumenty neslyší. Přestože po roce 1989 v nových poměrech bylo jasné, že vojenská varta je tady zbytečná, stejně jako stavba asfaltové silnice. Záměr rozšířit vysílač absurdně ignoroval explozivní vývoj elektroniky. Technokrat zaspal dobu, ale své kořisti se nechtěl vzdát. Dnes je po boji a pořad Přidej se přináší dobré zprávy. Rozum zvítězil a jen přísně zdvižený prst starého vysílače připomíná, že bezohledné skupinové zájmy je třeba ohlídat i jinde.
RNDr. Mojmír Vlašín, zastupitel Jihomoravského kraje:
Tohle území bylo za totality těžce zkoušené. Tady byli vojáci, tady byla civilní radiokomunikace a na vrcholu Děvína bylo zařízení, které sloužilo k civilním i vojenským účelům. K tomu vedla takzvaná účelová komunikace, která sloužila k tomu, aby tam mohla vyjíždět těžká technika. A ta to území hodně devastovala. Po převratu jsme se těšili, že všechna ta zařízení se odstěhují, ale opak byl pravdou. Začaly se objevovat plány, jak vybudovat na vrchol asfaltovou, později betonovou komunikaci, jak zvětšit vysílač, zvýšit ho a postavit další budovy. V roce 1994 vydalo ministerstvo životního prostředí rozhodnutí, kterým povolilo tu cestu na vrchol Děvína a zvětšení vysílače na dvojnásobek, čímž vlastně toto území odsoudilo. Mnozí lidé už nad tím udělali kříž, mysleli si, že je to ztracené. Nakonec se to naštěstí nepovedlo. Vojenské budovy byly kompletně zbourány a civilní část vysílače byla výrazně zmenšena, takže toto území snad zůstane zachováno i budoucím generacím. Můj učitel docent Hudec říkal, že ochránce přírody je úspěšný, když je úspěšný z deseti procent, a já si myslím, že tohle patří k těm deseti procentům úspěšnosti. To znamená, že se něco povedlo vyvzdorovat proti technokratům, kteří by nejraději všechno území zastavěli nebo zabetonovali.
Autor
O hodnotě vápencových bradel a okolní lesostepi svědčí fakt, že rezervace Děvín byla vyhlášena už v roce 1946. Na 380 hektarech tu žijí stovky druhů vzácných rostlin a živočichů. Bitva o záchranu unikátního ekosystému nebyla marná.
RNDr. Mojmír Vlašín, zastupitel Jihomoravského kraje:
Musím říct, že Česká televize v pořadu Nedej se to nevzdala a v rozhodující okamžik informovala veřejnost, jak je její veřejnoprávní povinnost. A odpor veřejnosti vůči tomuto záměru spolu s úsilím nevládních organizací způsobil, že se ten záměr nakonec nezrealizoval. Dneska při rozvoji techniky je úplně zřejmé, že to nebylo potřeba. Ta technika dneska už je taková, že nepotřebuje zvětšení vysílače, jak se to tehdy mohlo zdát. A je moc dobře, že se to prostě neuskutečnilo. Dneska by vrchol Pálavy hyzdil obrovský vysílač a byla by k němu asfaltová nebo betonová cesta. Za totality byla ta komunikace trošku nešťastným způsobem zpevněna betonem, ale po mnoha letech už se ty kusy rozpadají a zdá se, že ta cesta se postupně zapojuje do přírody. Pomohlo to, že se zrušily ty armádní budovy. Já se rád procházím v těch základech, které tam zůstaly, protože jejich demontáž by byla velmi složitá v daných podmínkách. A je vidět, že ta příroda si ty zbytky civilizace do sebe vstřebá. Že je toto území opravdu cenné, o tom svědčí to, že se stalo součástí evropské sítě Natura 2000. Můžu jmenovat například ještěrku zelenou, kudlanku nábožnou, kobylku ságu a celou řadu dalších druhů, které jsou tady v unikátních společenstvech na vápencích. A aby se lidé mohli přesvědčit, jak je tady příroda nádherná, k tomu slouží tady naučná stezka, která tímto územím vede. A ukazuje se, že návštěvníci, kteří sem chodí ne ve stovkách, ale v tisících, pokud se chovají dobře, tak tomu území nevadí.
Autor
Další dobrá zpráva z jižní Moravy se týká Národního parku Podyjí. Kapesní národní park se rozkládá na 63 kilometrech čtverečních a jeho páteří je meandrující řeka Dyje, která krajinu prolamuje hlubokým kaňonem. Hřebeny skalních útesů střeží tajemná zákoutí zřícenin a hradů. I tady byla ve spolupráci s pořadem Nedej se svedena řada drobných bitev. Například se podařilo vypudit vojáky a také vinaře, deroucí se do ochranného pásma parku. Rozhodně se to vyplatilo. Vždyť dnes je tento jedinečný ekosystém výkladní skříní nejen naší, ale i evropské ochrany přírody. A v čem je význam zdejší krajiny?
Ing. Tomáš Röthrockl, ředitel, Správa národního parku Podyjí:
Především je to zachovalost tohoto území. Ochrana a podpora přírodních procesů je hlavní princip managementů národních parků obecně. My se snažíme se této zásady zde držet i spolu s rakouskými kolegy. To znamená, že se snažíme zachovat přírodní charakter toho území, především toho lesního komplexu. Podporujeme přírodní a přirozené procesy, které zde probíhají. A svými speciálními aktivitami se snažíme napravit ty škody, které způsobil v minulosti člověk nevhodným hospodařením například právě v lesích. Takovým nástrojem, řekněme, úředním a odborným je takzvaná zónace chráněného území. To se uplatňuje v národních parcích i chráněných krajinných oblastech. V podstatě se snažíme rozčlenit tu krajinu národního parku podle stupně přirozenosti a podle potřebného managementu. Národní park Podyjí má tři zóny ochrany. Pozitivní zpráva je, že za 17 let existence národního parku se podařilo rozšířit tu první, přísnou přírodní zónu už téměř na 40 procent celkové rozlohy a samozřejmě tento proces bude dále pokračovat. V praxi to znamená, že právě ta jádrová část, to říční údolí Dyje s přilehlými břehy a divokou přírodou v podobě pralesovitých formací na svazích Dyje se v podstatě již nijak neobhospodařuje, že zde probíhají přírodní procesy. Příroda se zde zkrátka o sebe stará naprosto sama. To je ten hlavní účel. Chceme, aby i dnešní generace měla v té velmi civilizované evropské krajině možnost vidět, byť v posledních zbytcích to, jak příroda skutečně funguje a fungovala. Pochopitelně člověk nějakým řízeným způsobem na základě poznání hospodaří i účelověji v ostatním území národního parku. Zase cílem je přiblížit se co nejblíže tomu přírodnímu stavu, popřípadě nastartovat takové procesy, aby se už o to v budoucnu nemusel starat. Takovým konkrétním příkladem třeba z oblasti péče o les je to, že se nějakým způsobem správa národního parku musí vypořádat s nepůvodními druhy dřevin. Konkrétně u nás několik málo procent zastoupení v dřevinné skladbě tvoří akát a tady svojí dlouhodobou činností správa národního parku jde proti tomuto cizorodému prvku a snaží se o náhradu tohoto druhu dřevinou, která sem přirozeně patří. To jsou převážně duby, habr a podobně. Pokud jde o další pozitivní krok, který učinila správa národního parku, tak je to nepochybně navázání spolupráce se sousedním Rakouskem. Ta spolupráce s Nationalparkem Thayatal je, v podstatě se dá říct, každodenní. Řešíme především společný management toho chráněného území, který je založen na stejných zásadách. Je zajímavé, že obě části Národního parku Podyjí a Nationalparku Thayatal byly kategorizovány v rámci toho systému Mezinárodního svazu ochrany přírody a krajiny IUCN v kategorii II., což jsou národní parky. Obě strany tento certifikát mají, to znamená, že jakási odborná instituce, která je všeobecně uznávaná, řekla ano, toto je opravdový národní park. Zajímavé je také, že Rada Evropy uznala to, že jak rakouská, tak česká strana je spravována na té potřebné evropské úrovni s patřičnou kvalitou, a ocenila jak Podyjí, tak Thayatal svým evropským diplomem, který je oběma správám propůjčen na pět let. A samozřejmě se kontroluje dodržování podmínek ochrany, různých doporučení a podobně. Toto už ale není závazek nějaké ochranářské instituce, ale chápeme to jako závazek i ocenění České republiky a české ochrany přírody. Evropský diplom Rady Evropy pro chráněná území není jen nějaká pomyslná medaile na našich prsou, ale je to taky komplex závazků, které už nevážou pouze nějakou ochranářskou organizaci, ale v tomto případě Českou republiku. Jako příklad bych chtěl uvést, že se musíme velmi rychle vypořádat s tou problematickou věcí, která se týká řeky Dyje, to znamená, že tady kolísají průtoky v řece v důsledku fungování elektrárny ve Vranově, ale je tam řada dalších požadavků a doporučení. Ty jsou kontrolovány pravidelně ve výročních zprávách a poté po pěti letech takovou dosti odbornou evaluací a může se také stát, že někdy ten diplom, v případě, že se to konkrétní území nějak zpronevěří těm podmínkám, může být i odebrán. Další takovou zajímavostí potěšitelnou je, že to naše bilaterální dvojče Podyjí - Thayatal je dáváno svým způsobem už i za vzor evropské spolupráce v ochraně přírody, pokud jde o ta přeshraniční chráněná území. Dokladem toho je ocenění z nedávné doby, kdy na konferenci Europark 2007 v Českém Krumlově obdržely oba naše národní parky takzvaný Certifikát přeshraniční spolupráce. Je to takový speciální program, který tato odborná organizace zavedla do naší praxe, a je jen několik málo dvojic chráněných území, které prošly tou náročnou certifikací a tím prověřením stavu věcí. Takže se dá říct, že Česká republika možná začíná být určitým vzorovým státem, pokud jde o ochranu přírody a kvalitu přeshraniční, mezinárodní spolupráce.
Autor
Doufejme, že se infekce vzorné ochrany přírody začne šířit i do vnitrozemí. Pište nám, kde se o to musí bojovat. Přijedeme na pomoc.
