Když jsem poprvé ke mlýnu přišel, zaujal mě náhon který pokračoval po levém břehu Chrudimky. V současné době už několik jeho částí chybí. Obdivuji, s jakým důvtipem dokázali naší předci využívat tak málo vody k pohonu svých mlýnů a dalších zařízení. Vamberova pila naposledy pracovala při lesní kalamitě roce 1929. Na likvidaci polomu tehdy pracovalo více než 500 lidí a musela být přivezena parní pila. S její pomocí, ale hlavně díky těžké práci všech obyčejných dělníků, se podařilo kalamitu zvládnout. Ono se často zapomíná na mravenčí práci těch bezejmenných.
Při německé okupaci byl mlýn zapečetěn, avšak mlynáři si dokázali poradit. Nedávno jsem se dozvěděl, kolik mlynářů v naší zemi bylo zatčeno pro podporu odboje. Skončili v koncentrácích a mnozí na popravišti. Nechybělo mnoho a mohlo zde dojít k tragedii podobné té Ležácké. Zřejmě na udání zde hledalo německé komando partyzány. Zdržel je německý lesní, pozval je na oběd, kde je ujistil, že je zde všechno v pořádku.
Partyzáni, ukryti ve Vamberově mlýnu, se zde dočkali konce války. Protože to byli většinou uprchlí váleční zajatci, po osvobození zmizeli neznámo kam. S nimi i německý lesní se svoji ženou. V každé válce a nejen v ní jsou hrdinové a zrádci. Lidé čestní a lidé bez charakteru. Ale to se táhne celou lidskou historii. Vzpomeňme na biblický příběh o třiceti stříbrných. Nebo na píseň z Limonádového Joea „Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina".
Krásná stavba hájenky slouží v současnosti k rekreaci a nad ní je hospodářská budova. Obě stavby stíní mohutné duby a buky. Bývalý náhon však pokračuje dále, až k současnému stavení číslo devět, které se nyní přestavuje. Býval zde mlýn Vamberova syna Antonína, ale říkalo se zde Petrův mlýn. Příště se zastavíme na druhém břehu Chrudimky.
Jaroslav Koreček, výtvarník
