Lesní ekosystémy jsou našimi spojenci v boji s dopady klimatické změny, samy jsou těmito změnami ale také ohroženy.
Důležitým faktorem pro stabilitu lesních porostů není jen často zmiňovaná a nejsnáze pozorovatelná druhová pestrost, ale
také neviditelná, občas neprávem opomíjená, o to však důležitější diverzita genetická.
Bio logická rozmanitost je někdy mylně vykládána jako ekvivalent druhové pestrosti. Biodiverzita má ale kromě ekosystémové a
druhové složky ještě jednu neviditelnou, občas neprávem opomíjenou, o to však důležitější - diverzitu genetickou.
Genetická variabilita vypovídá o rozmanitosti genů v populacích daného druhu a lze ji tedy také označit za vnitrodruhovou
pestrost. Může se vyskytovat na úrovni mezipopulační i vnitropopulační, pozorovat ji lze i na úrovni konkrétního jedince v
podobě rozdílů mezi alelami napříč jeho chromozomy.
Genetická diverzita je nezbytným předpokladem dlouhodobého přežití lesních porostů . Jestliže druhová pestrost napomáhá
odolnosti porostů před biotickými i abiotickými faktory zvenku, genetická diverzita pracuje zevnitř a poskytuje základ pro
adaptaci druhů. Vyšší variabilita zvyšuje pravděpodobnost, že některý z jedinců v populaci se bude schopen díky svým
genetickým parametrům adaptovat na okolní podmínky a přežít. Předáním kombinace svých genetických vlastností do další
generace zajistí přežití i celé populace, respektive druhu. Mezi takové adaptace patří přizpůsobení vlivům specifických lokálních
disturbancí (např. požárům či vodnímu režimu na stanovišti), specifických druhů živočichů a patogenů. Některé studie dokonce
označují genetickou variabilitu za nejdůležitější složku biodiverzity.
Celý článek najdete v Vesmíru.
